Některé buňky v lidských mozcích skutečně zvyšují svoji aktivitu poté, co člověk zemře. Tato "buněčná zombies" urychlují svou genovou expresi, jinými slovy se pokoušejí co nejrychleji předat informaci obsaženou v jejich genu bíkovinným strukturám nebo strukturám RNA a plnit své životně důležité úkoly, jako by jim někdo zapomněl říct, že se už snaží zbytečně.

Počínání těchto buněk, které "tvrdohlavě" vypustily nová tykadla a i hodiny po smrti člověka se snažily v lidském mozku poctivě "uklízet", pozoroval vědecký tým pod vedením neurologa Jeffreyho Loeba z Illinoiské univerzity. Jejich studii na toto téma zveřejnil titul Scientific Reports.

"Většina studií dosud předpokládala, že přestane-li bít lidské srdce, veškerá mozková činnost se zastaví, ale není tomu tak," cituje Loeba server Science Alert. "Naše zjištění bude nutné promítnout do výzkumu lidských mozkových tkání. Tyto změny jsme až dosud nekvantifikovali."

Zásadní pro léčbu mozkových poruch

Výzkum není jen pouhým teoretickým bádáním, protože z experimentů prováděných na mozkových tkáních po smrti pochází velká část informací, které se vědě podařilo dosud získat o mozkových poruchách, jako je autismus, Alzheimerova choroba nebo schizofrenie. Studium posmrtného lidského mozku je při hledání vhodné léčby zcela zásadní, protože výsledky z výzkumů na zvířecích mozcích nejsou často pro lidi aplikovatelné.

Obvykle se tato práce provádí na mozkové tkáni zesnulých, kteří zemřeli před více než 12 hodinami. Loeb a jeho tým se ve svém výzumu zaměřil na to, jak se genová exprese v mozkové tkáni těchto zemřelých lidí liší od té, která probíhá v čerstvé mozkové tkáni (tu tým získal od 20 peciantů, jimž byla odstraněna při chirurgické léčbě epilepsie). Přitom objevili pozoruhodné rozdíly, které nebyly specifické ani pro věk, ani pro chorobu.

Aby správně pochopili, jak se mění genová aktivita buněk v čase po smrti, kdy bylo tělo ponecháno v pokojové teplotě, sledovali údaje o genové expresi a později je potvrdili prozkoumáním histologie mozkové tkáně.

Po dobu 24 hodin, kterou tým zdokumentoval, zůstala většina genové aktivity ustálená, ale genová aktivita konkrétně nervových buněk se rychle vyčerpala. Nejpozoruhodnější však bylo podle vědců to, že gliové buňky, tedy podpůrné buňky neuronů podílející se na přenosu vzruchů a na ochraně a výživě nervových buněk, svou expresi genů zvýšily.

Nastupují, když jde něco špatně 

Jakkoli se to zdá být překvapivé, dává to podle vědců smysl, protože gliové buňky, jako jsou mikroglie a astrocyty, si mozek "povolává do akce", když se v něm něco začne dít špatně. A smrt je asi to nejhorší ze špatného, co se v něm může odehrávat.

"Že se gliové buňky po smrti zvětšují, není příliš překvapivé, protože to jsou zánětlivé buňky, a jejich úkolem je uklidit v mozku poté, co utrpěl nějaké zranění nebo poškození, jako například nedostatek kyslíku nebo mrtvici," uvedl Loeb.

Tým poté prokázal, že RNA vytlačená geny se do 24 hodin po smrti sama nezmění, takže jakékoli změny v jejím množství muselo skutečně způsobit pokračování biologických procesů.

"Kompletní genová exprese čerstvě izolovaných vzorků lidského mozku umožňuje zcela nový pohled na genomovou spletitost a komplikovanost lidského mozku, protože je schopen zachovat spoustu různých přenosů, které se již v posmrtných tkáních nevyskytují," uvedli vědci ve svém příspěvku.

Toto zjištění má podle nich obrovský dopad na všechny výzkumy, jež využívají mozkovou tkáň k tomu, abychom lépe pochopili nemoci, na nichž se projevuje imunitní odpověď - jako právě gliové buňky, které jako "zombies" bobtnají, když marně pohlcují kousky umírajícího mozku v dosahu. 

Po 24 hodinách však podlehly i tyto buňky a již je nebylo možné odlišit od ostatní rozpadající se tkáně, která je obklopovala.

"Vědci, kteří chtějí využít posmrtnou mozkovou tkáň k výzkumu, musí brát na tyto genetické a buněčné změny ohled a co nejvíce zkrátit interval, aby změny, k nimž v posmrtném mozku dochází, byly co nejmenší," vysvětluje Loeb.

"Dobrou zprávou z našich zjištění ale je, že teď už víme, které geny a které typy buněk jsou stabilní, které se rozpadají a které se v době po smrti dokonce zvětšují, což nám umožňuje posmrtný mozkový výzkum lépe chápat," dodává.

I když zemřeme, jako biologická entita zkrátka úplně mrtví a nehybní nejsme, uzavírá Science Alert.