Lékaři dobře vědí, že medicína představuje obrovský konglomerát faktů a souvislostí, do nějž my teprve nesměle nahlížíme. Kolik toho už víme o humánní léčbě – pět procent, nebo deset? Možná ani to ne. Vždyť dosud nemáme navrch třeba ani v boji s rakovinou či s HIV, přestože na tyto dva obory jsou dlouhodobě nasměrovány obrovské síly finanční i výzkumnické.

I „prázdné léky“ pomáhají?

Tým vytvořený z expertů dvou michiganských univerzit a Dartmouth College se zaměřil na působení „přiznaného“ placeba na činnost mozku; zejména na deprese a podobné stavy. Došel přitom k jasnému závěru: stav velké části pacientů se mění k lepšímu, přestože vědí, že dostávají „prázdné léky“. A co je také zajímavé – nástup „léčebného“ účinku placeba je zhruba stejně rychlý jako u standardního léku!

Vedoucí studie Darwin Guevarra říká: „Stačí pustit lidem instruktážní film o kladném účinku kapslí s cukrem, a ony ho budou zhruba v polovině případů skutečně dosahovat. Takové placebo je ideální například pro zklidňování mozkové aktivity pacientů.“

Spoluautor studie Jason Moser pak vidí aplikaci sladkého (či jiného) placeba jako věc dokonale jednoduchou. „Namísto podání chemického léku prostě pacientovi vysvětlím, že mu dávám placebo, které je ale zhruba v polovině případů stejně účinné. U pacienta pak může zabrat – nebo nemusí, to už jiná věc.“

Od primáře pomáhá víc

Michiganské experimenty zkoumaly účinnost nosního spreje naplněného slanou vodou. Příjemcům bylo vysvětleno, že jde o placebo, ale že může docela dobře fungovat. Druhá část dostávala skutečný lék. Ve skupině s placebem zafungoval lék zhruba u poloviny pacientů; často dokonce během několika vteřin. Hlásili snížení emočního stresu, což potvrzovala i snížená elektrická aktivita v jejich mozcích.

Podle profesora Darwina Guevarry je tak prokázáno, že „přiznaná“ placeba skutečně dokážou přinášet opravdový a měřitelný psychobiologický efekt. Je zajímavé, že tento efekt je tím silnější, čím výše je postavená osoba, která placebo podává: z rukou primáře tedy zabírá mnohem výrazněji než třeba ordinované podomácku svépomocně.

V Austrálii půjdou do osnov

Placebo se šíří medicínským světem; experti mimochodem spatřují placebo efekt jako hlavní „léčivou složku“ například i v homeopatické medicíně, hypnóze, relaxačních metodách, sugesci a samozřejmě i všech léčbách typu „víra tvá tě uzdraví“.

Placebo už dávno není odsuzováno coby šarlatánství. Naopak je vítáno jako svého druhu ideální lék, který nijak nezatěžuje organismus a nemá žádné vedlejší účinky. Jako taková jsou placeba používána v řadě zemí světa – třeba v Austrálii podle průzkumů už tři čtvrtiny lékařů někdy předepsaly aktivní placebo. Třeba antibiotika na virus – samozřejmě na něj nemohou přímo působit, ale pacient má dobrý pocit, že je zaléčený, a lék přece jen může vykonat něco dobrého. Téměř polovina australských lékařů pak použila i „skryté“ placebo (nejčastěji již zmíněnou slanou vodu ve spreji) a vydávala ho za skutečný lék. Drtivá většina medicínských odborníků ze země protinožců pak považuje za důležité zavést mezi standardní léčiva i přiznaná placeba a na lékařských školách studenty důkladně seznamovat s jejich podáváním a účinky.

Některé tzv. placebo-momenty jsou problematické. Například bývalý rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima ví, že někteří lékaři podávají antibiotika i u virových onemocnění, přestože jde vlastně o „placebo“: „Můžeme ale přihlédnout k tomu, že v průběhu virové infekce se v oslabeném organismu může objevit infekce bakteriální, na kterou antibiotika účinkují,“ říká. Přiznaná placeba však profesor Zima odmítá – tudy podle něj cesta medicíny nemůže vést.

Modrá se hodí pro viagru

Psychiatr Radkin Honzák nám ovšem k působení takového „otevřeného“ placeba řekl: „Tento poznatek není úplně nový. Před půl stoletím mě naučil docent Oldřich Vinař tímto způsobem odvykat lékům na usínání, tedy hypnotikům. V lékárně nám naplnili dvoubarevné kapsle postupně se snižujícími dávkami hypnotika a nakonec placebem, kdy v závěrečné fázi pacienti věděli, že už tam není ani molekula aktivní látky. Ale část z nich i tak uvedla, že jim vlastně stačí ten rituál polykání prášku, který je dostatečně zklidní.

Na druhé straně ale Kaptchukovy práce ukázaly, kolik nežádoucích účinků umí placebo vyvolat. Placebo ovšem není žádný švindl, nýbrž složitý psychofyziologický mechanismus, podbarvený i kulturně. Víte, že například v Itálii nedělají ,uklidňovadla‘ v modré barvě? Vysvětlení by někoho jiného než Itala nenapadlo: squadra azzura, tedy jejich v modré barvě oblečený národní fotbalový mančaft, totiž představuje živost, bojovnost, a rozhodně ne pohodu či klid.“

Máme v sobě sílu samoléčby?

Placebo totiž dokáže oklamat náš mozek tak, že se domnívá, že dostává klasický medikament, pročež začne produkovat pocit štěstí navozující endorfin, dopamin aj. To je pro organismus přímo zázračný koktej: zvyšuje imunitu, snižuje tlak, zlepšuje spánek i trávení apod. Nejlépe zatím placeba působí u stavů, které jsou řízeny centrální nervovou soustavou – jde tedy o choroby psychické a neurologické, ale i o stavy akutní bolesti. Až trošku šamansky může působit poznatek, že nejlépe působí placebo prášky žluté a oranžové. Dokonce existují i testy, při nichž placebo „oblečené“ do dóziček se jmény známých léků fungovalo lépe než ony medikamenty samotné.

Od placeba si mnoho lékařů dost slibuje, ostatně placebo efekt je vlastně i samozřejmou součástí běžných léků – ty neléčí jen silou medikamentů, ale i důvěrou, kterou v ně pacient vkládá.

„Každý z nás má v sobě skrytou moc samoléčby,“ dodává prof. Benedetti. „Neumíme ji sice aktivovat silou vůle, ale kdykoliv potřebujeme, můžeme ji ,probudit‘ oklamáním se za pomoci placeba.“ Tato slova jsou sice možná přehnaná, ale kdoví – třeba naznačují cestu, kterou se v budoucnu bude jedna větev medicíny ubírat.

NOCEBO versus PLACEBO
Slovo placebo je převzato ze žalmu, který se zpívá při udělování svátosti umírajícím: „Placebo Domino in regione vivorum…“ (Zalíbím se Pánu v zemi živých…). Není jasné, jak dostalo svůj současný medicínský význam. Zato však víme, že jeho protivníkem je slovo nocebo = uškodím. Jeho účinek byl popsán například v dost drastické studii, při níž účastníci dostávali falešnou (nocebo) chemoterapii. Třetinu z nich to skutečně přesvědčilo, že mají rakovinu, a začaly jim vypadávat vlasy. Podobně také lékaři, kteří mužům dávají preparáty na prostatu, raději nezmiňují, že mohou narušit jejich sexuální funkce. Když to totiž udělají, víc než polovina léčených tímto narušením opravdu začne trpět…