Lidmi způsobené emise skleníkových plynů vedou k oteplování planety. Hlavním skleníkovým plynem je oxid uhličitý (CO2), který k oteplování přispívá přibližně ze sedmdesáti procent. Dnes už ho umíme zachytávat, ukládat a znovu využívat, čímž se celkové emise snižují.

Podle zprávy Mezinárodní agentury pro energii (IEA) existuje asi 35 komerčních zařízení především v Severní Americe a v Evropě, které tyto technologie využívají. Nejčastější je záchyt tohoto skleníkového plynu z elektráren, cementáren nebo továren, možný je i přímý záchyt z atmosféry.

Použití virtuální a rozšířené reality před operací a během operace na sále v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM).
Sci-fi na operačním sále. V IKEM si zákroky plánují ve virtuální realitě

Jak dále popisují uvádějí stránky Mezinárodní agentury pro energii, takto zachycený oxid uhličitý se použije buď přímo na místě, nebo se stlačuje a přepravuje potrubím, lodí, železnicí nebo kamionem k dalšímu využití – například pro zpracování paliv, výrobu energie a nebo třeba v potravinářském průmyslu k sycení nápojů. To, co se nevyužije, se trvale skladuje hluboko v podzemí, včetně vyčerpaných ložisek ropy a plynu.

Energeticky náročná procedura

Do roku 2030 by mělo být v provozu více než dvě stovky nových zachycovacích zařízení, která zachytí více než 220 milionů tun oxidu uhličitého ročně. Podle agentury by však i toto množství zůstávalo daleko pod tím, co se požaduje ve scénáři nulových emisí do roku 2050. Jak vysvětluje česká vědkyně Eva Krupičková Pluhařová z Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského Akademie věd, přeměna oxidu uhličitého na užitečné suroviny je bohužel energeticky velmi náročná. Pokud by se vyplatila, za většinou elektráren a továren by dávno stálo zařízení na zachytávání, natlakování a přípravu tohoto skleníkového plynu k dalšímu použití.

„Pokud ovšem energii získáme z obnovitelných zdrojů, u kterých se můžeme potýkat s náhlými přebytky, třeba když moc svítí nebo moc fouká, pak přeměna pomocí takzvané elektrochemické redukce na methanol nebo kyselinu mravenčí nevypadá vůbec špatně,“ upozornila Pluhařová. Kyselina mravenčí se používá v gumárenském průmyslu nebo při výrobě barev, metanol zase jako rozpouštědlo.

Další překážkou je podle české vědkyně zatím nedostatečná účinnost katalyzátorů, které by tuto chemickou přeměnu oxidu uhličitého usnadňovaly.

Snížit emise o polovinu

Na jejich vývoji nyní pracuje mezinárodní tým, jehož je Eva Krupičková Pluhařová součástí. Výzkumníci nyní pracují na scénáři, který by umožnil výrazně snížit emise. „Po zachycení a přečištění v nádobách se zásaditými roztoky by byl oxid uhličitý dopraven do elektrolyzéru, což je zařízení, kde probíhá chemická přeměna pomocí elektrické energie. Ta by se získávala z obnovitelných zdrojů,“ popsala Pluhařová a dodala: „Zní to divoce, ale význam obnovitelných zdrojů elektrické energie roste a dostupnost fosilních paliv klesá, takže kdo ví.“

Mezinárodní agentura pro energii vyzývá státníky, aby přišli s další politickou podporou a s pobídkami, díky čemuž by se podnikům taková zařízení vyplatila. První takové pobídky již úspěšně uskutečnili ve Spojených státech amerických, které patří k největším emisním hříšníkům. Do roku 2030 ale chtějí snížit své emise o polovinu.