Vítejte v Libiši na Mělnicku u Jaroslavy Holinové, majitelky unikátní sbírky pečících forem na velikonoční beránky.

Členka Klubu sběratelů kuriozit se v poslední době těší mediálnímu zájmu. Část jejího soukromého bohatství v podobě keramických a litinových beránků je totiž v těchto dnech k vidění v mělnickém muzeu, kde si ji mohou prohlédnout všichni návštěvníci výstavy s názvem Veselé Velikonoce.

Pokud si však myslíte, že díky tomu má doma alespoň na nějaký čas více místa, mýlili byste se. Větší polovina její sbírky je i nadále schovaná v krabicích v jednom z rodinných domů v Libiši, kde Jaroslava Holinová žije spolu se svým manželem, dvěma dospělými syny, psem a kocourem. A to do muzea zapůjčila bezmála pět desítek beránků…

„Nejsem sběratel, beránky mám prostě ráda," brání se však sympatická žena tomuto označení, ačkoliv její neživé stádo čítá dost přes sto hlav. „První formu mi dala maminka před třiadvaceti lety," popisuje začátky svého neobvyklého koníčku. „Potom už jsem si kupovala beránky sama. Pokaždé, když se mi nějaký zalíbil, neodolala jsem," přiznává Holinová a dodává, že upečení beránci jí učarovali už jako malé holčičce, ačkoliv je vlastně nejedla. „Ale to jsem zjistila až o hodně později, řekla mi to maminka. Já si to nepamatuji," směje se.

Sama peče velikonočního beránka plného rozinek a ořechů pouze na Velikonoce, tak jak velí tradice. A pak ještě ve chvíli, kdy získá novou formu do své sbírky. Což ovšem může být častěji, než její jinak tolerantní rodina snese. „Nové formy se objevují převážně kolem Velikonoc. To se pak stává, že sotva položím čerstvě upečeného beránka na stůl, ozve se zaúpění: Panebože, to už máme zase beránka?!" připouští vystudovaná stavařka a neodolá, aby se nepochlubila, že jí brzy do domácnosti přibudou další dvě formy.

I ty poputují ihned po vyzkoušení do úschovy do krabice. Jaroslava Holinová totiž své hobby na odiv nedává. Každou formu si vyfotí, fotografii pečlivě založí do alba a beránka uloží na místo, kde nebude nikomu nepřekážet. „Poprvé a zatím naposledy jsem celou svou sbírku viděla, když přijel muzejní historik Lukáš Snopek a rozložil všechny beránky na zem, aby si vybral ty, které s sebou odveze na výstavu," přiznává. „Docela jsem koukala, kolik jich je. A kochala jsem se," na okamžik se zasní.

Žena, která vedle beránků peče také překrásné dorty, se netají tím, že si občas večer sedne do křesla a listuje svým sběratelským albem. „Klub sběratelů má takové motto, že sběratelé jsou šťastní lidé. A asi je to fakt. Když si ty fotky prohlížím, uklidňuje mě to. Celé je to vlastně taková snivá záležitost. Nejstarší forma, kterou mám, je vyrobená někdy před dvěma sty lety. Jakmile ji vidím, okamžitě začnu přemýšlet, čím vším si asi prošla, než došla až ke mně. Za tu dlouhou dobu ji určitě potkala spousta zajímavých věcí a zažila spoustu různých osudů…" zapřemýšlí Jaroslava Holinová a hned dodá, že právě tato prastará forma je jediná, kterou dosud nemá vyzkoušenou v praxi. „Je opravdu velká, zatím na ni jenom zbožně koukám. Ačkoliv teď už ani to ne, je totiž v muzeu."

Jakmile přijde řeč na rozdíly mezi jednotlivými pečícími formami, je Jaroslava Holinová ve svém živlu. „Hlavně starší beránci jsou oproti těm dnešním hodně propracovanéí," začíná svůj zapálený výklad a bere do ruky jednu formu za druhou, aby názorně ukázala, co tím vlastně myslí. „Jedna forma má zahnuté růžky, jiná rovné a další zase žádné. Některé připomínají spíš prasátko, na hlavě mají místo čumáčku jakoby rypáček. Anebo jsou to takové ušoplesky," přidává další zajímavý postřeh a předvádí beránka, který má dlouhé povislé uši. „Je čím dál těžší najít formy, které ještě nemám," připouští žena, která nezná nikoho dalšího, kdo by měl stejnou zálibu ve velikonočních beráncích jako ona.

Přestože je Jaroslava Holinová také velkou milovnicí živých zvířat, nejen těch keramických, beránka nebo ovečku si na zahradu rozhodně pořizovat nehodlá. „To opravdu ne, bohatě mi stačí to stádo, které mám doma. A na sekání trávy máme sekačku," dodává se smíchem.

Vizitka

Jaroslava Holinová je usměvavá, stále dobře naladěná žena v nejlepších letech. Domácnost sdílí spolu s devatenáctiletým a dvaadvacetiletým synem, manželem, pětiletým bíglem Beníkem a patnáctiletým kocourem Matesem. Má vystudovanou stavební školu, v minulosti působila v komunální politice. Ráda peče.