Petr Vydra: Jak jsem učil

Krásným důkazem toho, že stačila pouhá chuť radit, je, že jsem i já radil, a to v jednom internetovém streamu společně s Ester Kočičkovou. To budiž pro čtenáře dostatečným varováním před tím, aby kteroukoli radu, jež k němu přijde z veřejných zdrojů, přijímal bez výhrad a následoval ji bez řádného rozvážení. 

V jednom bodě se však ty rady shodovaly, proto tady můžete věřit asi i mně. 

Přestávka je více než přestávka

Ona hlavní rada, jak naložit s takovým množstvím volného času, kdy musíme být většinou doma, zní: dohánějte domácí resty. A to v podobě různého uklízení. Ať už je to třeba hloubkové čištění koberců, leštění futer dveří či luxování za umyvadlovými skříňkami. Věnujte se zkrátka místům svého bytu, na něž se bojíte v časech běžných byť jen pomyslet, natož abyste se tam podívali.

Podobně jako v čase nečekaného volna můžete pracovat na svém bytě, kde se lze pochopitelně pouštět i do různých dlouho zvažovaných přestaveb nábytku, můžete pracovat i na sobě. Někdo může dohánět cvičení na hudební nástroj, který opustil pro pádnější povinnosti, jiný zase na internetu objevil cyklus přednášek psychologie.

Karanténa však měla i poněkud nečekanou stránku. Nestávali jsme se v ní jenom amatérskými, ale zaujatými psychology nebo hráči na flétnu. Mnozí z nás se totiž stali i domácími učiteli. A to z donucení. Já například učil dceru látku pro druhý ročník prvního stupně základní školy.

Učitelem proti své vůli

Mezi námi a čistě jen mezi námi, to jak já sám jsem se na základní škole učil, mě nijak nekvalifikovalo pro to, abych mohl nad dcerou jakkoli zdvihat učitelský ukazovák, a jak se říká, kázat jí levity, že se špatně učí a jak vůbec pramalé zaujetí pro učení projevuje.

Imperialisticky kazit ruské jméno? Neexistuje!

Možná bych měl mít k její menší schopnosti koncentrovat se na učení jisté pochopení. Uznávám ale, že mám jako učitel v empatii a trpělivosti jisté mezery. Nelze se mi však asi divit, když u nás probíhají dialogy, jako byl například tento:

„Tady se podívej, píšou: Vybarvi vždy náležité číslo. Kolik šestek hodíš, když naházíš celkem…“ A nyní ukážu dceři tabulku s čísly. Vlevo mimo tabulku je vždy číslo, které jsme jako naházeli, zatímco nám padaly samé šestky. Musíme tedy toto číslo dělit šestkou a vybrat odpovídající číslo, které je v tom kterém políčku té tabulky.

Napravo pro názornou představu, a aby to bylo celkově takové veselejší a hravější, jsou namalovány hrací kostky od Člověče, nezlob se. „My máme házet kostkou? Musím jít pro kostku,“ vyhrkne dcera s horlivostí, která by mě jindy potěšila, ale nyní není namístě.

„Ne, nikam nechoď, to máme jen spočítat. Kolikrát jsme hodili kostkou, aby nám vyšlo číslo 12 a při tom nám v každém hodu padaly samé šestky…?“

„Ale tati, my jsme ještě neházeli. Musíme házet.“

„Ne, házet nebudeme. To je jen vymyšlenej příklad. Máme si to jen před-sta-vit.“

„To je divný…,“ řekne dcera napůl nešťastně, napůl rezignovaně a chvíli kouká, co kde lítá.

Ta chvíle se prodlouží, protože se dívá z okna a ono tam opravdu něco lítá. Respektive někdo. Vrabec. Z větve na větev. Svojí roztržitostí mi připomíná dceru.

„Jsi roztržitá,“ řeknu jí.

„Hm… cože?“ odpoví.

„Že jsi roztržitá.“

„Aha… Jo. … Cože jsem?“

Marie Riegrová-Palacká pomáhala hlavně dětem

Jeden politik velkodušně řekl, že se umělci v karanténě musí denně udržovat, doslova denně dřít, aby si udrželi svoji kompetenci. Moje kompetence jako klubového komika se udržuje tím, že komunikuji s publikem. Chápejte, že když mám jediného posluchače, kterým je dcera, a ještě jeho pozornost nedokážu udržet ani po jednu minutu, dostávám pocit, že svoji kompetenci spíš prudce ztrácím, než že bych ji udržoval.

Teoreticky bych si ztrátu profesní kompetence klubového komika měl vynahrazovat získáváním kompetence nové, a to učitele na prvním stupni. Ovšem i méně pozorný čtenář pochopil, že se jako učitel zrovna moc neosvědčuju. Jednu kompetenci tedy ztrácím a druhou nezískávám. Občas si říkám, co ze mě bude.

Ale aspoň, že jsem svoje angažmá domácího učitele šťastně a ve zdraví obou účastníků ukončil a dceru odevzdal paní učitelce. A jestli mi tahle epizoda s mým učením k něčemu byla, tak k tomu, že jsem si začal daleko více cenit práce pedagogů.

Nejspíš naší učitelce koupím ještě větší kytku než na konci jiného běžného školního roku. Tenhle sice neodučila celý, ale aspoň jsem díky svému suplování pochopil, co je to za práci a že ji nemůže dělat každý. A pokud mi chcete namítnout, že ji může dělat každý, tak prosím, každý, ale kromě mě.