Oherovi měli malé hospodářství. Matka Marie pracovala v domácnosti, otec v zemědělství. Válka zpočátku nijak drasticky do jejich životů nezasahovala. Vše se ale změnilo poslední rok války.

Od 6. března do 18. dubna 1945 se u Oherů skrývala židovská rodina Wolfů. Manželé Bertold a Růžena s dětmi Ottou a Felicitas. Nikdo ve vsi 
o tom nevěděl. Dokonce ani sedmiletá Zdeňka. „My jsme to jako děcka nevěděli. Oni ve dne vůbec nevycházeli. Až
v noci seděli venku, aby se nadýchali vzduchu," vzpomíná dnes na pobyt Wolfů v domě 77letá Zdeňka Calábková.

V ČR žije posledních 963 válečných pamětníků. Pomozte zachránit jejich příběhy, než zmizí navždy. Podpořte sbírku Paměť národa na www.pametnaroda.cz.

Otto Wolf si ale psal deník, který se v devadesátých letech minulého století dočkal knižní a filmové podoby. Osvobození se ale nedožil. Spolu s dalšími 18 muži byl 20. dubna 1945 popraven v dřevařské boudě
u samoty Kyjanice. Ani přes kruté mučení a velké utrpení neprozradil, kdo jim pomohl 
a kde se ukrývají jeho rodiče.

Zničení oddílu Juraj

Počátkem roku 1945 se osvobozenecké jednotky Rudé armády pohybovaly již na Slovensku a nacistický teror hlavně vůči partyzánům rostl. Na zničení oddílu Juraj, který operoval v okolí Tršic a Zákřova, byl nasazen kolaborantský 574. kozácký prapor. Partyzány udal konfident Bedřich Hodulík z Tršic. Kozáci vtrhli do Zákřova 18. dubna 1945 v podvečerních hodinách. Narazili na obecní dvoučlennou hlídku, kterou pokládali za partyzány, a tak spustili střelbu. Při ní zapálili dům místní rodiny Švarců. Na hlídce byli v tu chvíli Miroslav Zahradník a Zdenin otec Oldřich Ohera.

I když bylo Zdeně Calábkové tehdy pouhých sedm let, na události toho večera nikdy nezapomene: „Maminka nás dala spát a tatínek měl hlídku.
A tak utíkal po dědině a volal: Zhasněte a jděte spát, něco se děje. My jsme si šli lehnout. Za chvíli se ozvaly hrozné zvuky. Zapálili sousedovic chalupu za hroznýho křiku, řevu a střílení. A tatínek vletěl do dveří 
a tam ho postřelili."

Záhadný seznam

Hořet začal i štít Oherovic domu. Rodině přišli na pomoc všichni z vesnice a lidé, kteří se vraceli z Tršic z kina. To se však 19 z nich stalo osudným. Velitel kozáků měl údajně jmenný seznam lidí, které měl zatknout, seznam se však ztratil. „Ale potřebovali devatenáct lidí. Tak je na místě pochytali a prostě je zavřeli," říká paní Zdena.

Existenci záhadného seznamu potvrzují i další pamětnice z obce. Kdo ho sepsal, se ale dodnes neví. Zatčené muže odvedli vojáci druhý den do Velkého Újezda. Zdeňka Calábková vzpomíná: „Vedli je okolo nás. Tatínka vezli na voze, jak byl zraněný, nemohl jít."

Brutální mučení

Mezi zatčenými byl i Bedřich Hodulík, který byl ale spolu
s třemi muži propuštěn. Zbylých 19 prošlo výslechy a brutálním mučením na dvoře radnice, než je 20. dubna 1945 s přeráženými údy naložili na nákladní auto a odvezli do lesa v blízkosti samoty Kyjanice. Tam byly jejich životy ukončeny střelou do týla. Potom je naházeli do lesní chaty, kterou zapálili.

Při pozdějším ohledání bylo zjištěno, že všichni muži do jednoho měli polámané stehenní kosti. Někteří z nich po výstřelu nebyli mrtví, PIETA. Zákřovský žalov v roce 1945 v lese u Kyjanic. Na tomto místě byli muži zavražděni a spáleni. takže je čekala bolestná smrt v plamenech.

„Dva dny je vyslýchali a týrali. Pak tu boudu obložili dřevem, polili benzinem a zapálili. Tak chudáci skončili. Když to zapálili, dovezli německého faráře, aby to posvětil. On jak viděl tu hrůzu, tak se zhroutil a nemohl udělat nic."

O smrti mužů ale v obci až do osvobození nikdo nevěděl. Až po válce vyšlo najevo, že byli povražděni a spáleni. Horní část Zákřova byla po tragédii prakticky bez mužů. „Tady byla vesnice vdov. Nezůstal žádný chlap," říká paní Zdeňka.

Pohřeb zavražděných se konal 14. května 1945. „Všech devatenáct těl bylo v jedné rakvi. Posbírali jen jejich zbytky." Otcova smrt Zdenčino dětství dost poznamenala. „Moje dětství bylo hodně smutné. Odchod tatínka nás velmi poznamenal. Maminka byla moc nemocná." Zdeňka ani nenastoupila do učení, protože musela pomáhat v hospodářství.

V roce 1956 se provdala za Josefa Calábka, jehož otec byl také zavražděn u Kyjanice. Až do důchodu pracovala v místním družstvu a dodnes žije 
v rodné obci. V 50. letech se s některými viníky Zákřovské tragédie konal soud. Dva udavači Josef Geppert i Josef Hykade byli popraveni. Bedřich Hodulík byl odsouzen na doživotí, ale 
v roce 1961 byl propuštěn na amnestii.