Před 390 lety nezažívalo hlavní město českého království ty nejšťastnější časy. Byl to jen rok, co Praha musela kapitulovat před saským vojskem generála Jana Jiřího Arnima, které ji okupovalo – a vyjídalo – až do konce května. Teprve poté Sasové ustoupili před útočící armádou frýdlantského vévody a vrchního velitele císařských vojsk Albrechta z Valdštejna.

Venkované napadají během třicetileté války rabující žoldnéře
Před 390 lety vtrhli do Čech Sasové. Přivedl je sem masakr spáchaný Habsburky

„Sasové s smutnými obličeji táhnouti musili, nezavrouc po sobě ani těch krmníků, v kterýchž se sytili, ba i někteří přesytili, když v Praze nejeden z nich, hlták, od takových jím žádostivých pokrmův zhůru bradou i s rohy, kteréž mu narostly, lehl,“ popsal saský ústup dobový kronikář, citovaný historikem Jindřichem Franckem v knize Navzdory závisti.

Město si vydechlo, jenže o rok později nadcházela další zima – a před jeho branami stanulo další velké vojsko.

Albrecht z ValdštejnaAlbrecht z ValdštejnaZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo

Na Švédy a zpět

Po ústupu Sasů v onom květnu 1632 se Albrecht z Valdštejna v Praze ještě dlouho nezdržel, protože musel vyrazit v ústrety svému stěžejnímu protivníkovi, švédskému králi Gustavu Adolfovi. Ten obsadil se svou armádou (rovněž v květnu) Mnichov a hrozilo akutní nebezpečí, že bude ohrožovat samotnou Vídeň.

Frýdlantský vévoda nakonec svedl s tímto ostříleným protestantským válečníkem na podzim 1632 krvavou a nerozhodnou bitvu u Lützenu, v níž obě strany utrpěly značné ztráty. Z bojiště nakonec ustoupil Valdštejn, ovšem švédský král v bitvě padl, což znamenalo pro celou protestantskou Evropu obrovskou ztrátu.

Valdštejn sice mohl být podle dobových zvyklostí považován za poraženého, ale sám nepochyboval o svém vítězství, neboť zastavil švédskou ofenzívu, a nadto zbavil katolickou Evropu jejího největšího protivníka. Vídeňské zvony se rozezněly na počest jeho vítězství. „Padl tedy onen severní a zámořský vladař, který v našem Německu moře se zeměmi smísil!“ psal Heřman z Questenberku, císařský úředník a Valdštejnův osobní přítel. „Bohu, generalissimovi, všem svatým vzdáti jest díky!“

Kůň Gustava Adolfa prchá poté, co byl jeho pán sestřelen ze sedla. Švédskému králi uvízla noha ve třmenu, kůň ho pár desítek metrů vláčel
Úděsná bitva. Zasaženého krále uvláčel kůň, uprchlé vojáky čekala masová poprava

Český vojevůdce ale s armádou v Sasku nezůstal. Namísto toho se s celým vojskem stáhl zpátky do Čech, aby přezimoval v Praze. Tváře vlivných mužů u císařského dvora, do té doby rozradostněné z konce největšího nepřítele habsburského trůnu, se dlouze protáhly. Náklady na zimování vojska nebyly malé a Vídeň samozřejmě předpokládala a doufala, že je ponese nepřátelské Sasko. Valdštejnovo rozhodnutí přezimovat v Čechách tak vrhlo na jeho vojenský úspěch stín – a Praha stála stejně jako před rokem opět před úkolem uživit kromě svých občanů ještě zimující vojsko.

Takový úkol nebyl za Třicetileté války pro žádné město jednoduchý: podle historika Jana Kiliána, autora monografie Měšťan a šelma: S vojskem ve městě za třicetileté války to znamenalo zajistit ubytování a zásobování vojáků, často také podílet se na jejich výplatě a na příspěvcích pro armádu, pečovat o nemocné a zraněné a v neposlední řadě se podílet na opevňovacích pracích. Na druhé straně někteří obchodníci dokázali z kontaktu s vojáky a z odběru jejich zboží, často nabytého pokoutním způsobem, dobře prosperovat.

Jedenáct hlav českých pánů, kteří patřili mezi 27 popravených účastníků stavovského povstání, se dodnes skrývá na neznámém místě, pravděpodobně na Starém Městě Pražském
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Kde se skrývají hlavy popravených českých pánů?

Celkově však znamenalo každé zimující vojsko pro město zátěž, což byl také důvod, proč císařský dvůr hleděl na generalissimovu volbu Čech jako místa pro přezimování s nelibostí.

To však Valdštejn odmítal vnímat. Uchýlil se do svého nového honosného malostranského paláce, dostavěného teprve před dvěma lety, léčil si prostřelené stehno, jež v bitvě u Lützenu zasáhla švédská kule, a současně trpěl pozdním, terciárním stadiem syfilisu. Okolí paláce i všechny přilehlé ulice nechal vystlat slámou, aby ho nerušil klapot kopyt a hluk projíždějících povozů, kár a trakařů.

Zvony na počest i k hrozbě

Ještě předtím však uspořádal v Praze pohřeb svému přednímu spolubojovníku od Lützenu, císařskému polnímu maršálkovi Gottfriedovi z Pappenheimu; veliteli jezdeckého sboru, jehož včasný návrat na bojiště Valdštejnovu armádu doslova v hodině dvanácté zachránil. Sám maršálek ale zaplatil tuto odvážnou útočnou akci životem.

Nyní tedy bylo jeho tělo vystaveno v rakvi v kostele svatého Tomáše na Menším Městě Pražském (dnešní Malé Straně) a dne 1. prosince 1632 byl v tomto kostele také provizorně pohřben (koncem února 1633 pak bylo jeho tělo slavnostně přeneseno do Strahovského kláštera, kde byl se všemi vojenskými i církevními poctami pohřben v nově vystavěné kapli).

Karel IV. na fragmentu Votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi
První bitva Karla IV.: Koně mu zabili, jeho zranili. Přesto v šestnácti zvítězil

Zvony znějící na počest Pappenheima představovaly současně pohřební hranu pro důstojníky a vojáky tří císařských pluků, které z bitvy u Lützenu zběhly. Generalissimus přisoudil této zradě dvou kyrysnických a jednoho arkebuzírského pluku vinu za to, že u Lützenu nedocílil úplného vítězství, a hned také vydal rozkaz k internaci všech dezertérů. 

Albrecht z Valdštejna na bitevním poli v bitvě u LützenuAlbrecht z Valdštejna na bitevním poli v bitvě u LützenuZdroj: Wikimedia Commons, Franz Pforr, PDM-owner

Ti už věděli, co je čeká, a snažili se dostat z Valdštejnova dosahu, buď přeběhnutím ke Švédům, nebo jednoduše útěkem. Frýdlantského vévodu neobměkčilo ani to, že se za některé obviněné přimlouvali i jeho generálové, pověření jejich zatčením. „Čtyřiatřicetiletý Jindřich Holk, Valdštejnova pravá ruka, povýšený 31. prosince 1632 na polního maršálka, nechal svého přítele plukovníka Bönningshausena před jistou smrtí raději uprchnout,“ píše spisovatel Jiří Horák v Knize o staré Praze. 

Zatčení důstojníci byli ještě před Vánocemi převezeni v poutech do Prahy, uvězněni ve Staroměstské radnici a od 21. ledna roku 1633 odváženi každý den Do Lichtenštejnského paláce na Malé Straně před válečný soud. Rozsudky si tak vyslechli na stejném místě jako před 12 lety 27 vůdců českého stavovského povstání; a tyto verdikty byly stejně nemilosrdné.

Rabování v domě, obraz Charlese Landseera (1799-1879). Podobné scény zažívala za třicetileté války také Olomouc
Pád Olomouce. Švédové ji dobyli za čtyři dny, okupaci předpověděl tajemný úkaz

Ze 17 obviněných bylo šestnáct odsouzeno k trestu smrti stětím nebo oběšením, poslední pak k veřejnému zhanobení zlomením palaše a ke ztrátě vojenské hodnosti a cti. Valdštejna neobměkčil ani osud teprve dvacetiletého (podle některých pramenů dokonce osmnáctiletého) rytmistra Straitze z Wobersau, který sám o své vůli nedal rozkaz k ústupu a u soudu na všechny zapůsobil svým vystupováním. O milost pro něj žádal dokonce i předseda soudu maršál Heinrich Holk a dále velitel Valdštejnovy osobní gardy Ottavio Piccolomini, ale vévoda byl neoblomný.

Rozsudky pak byly vykonány v pondělí 14. února 1633 na Staroměstském náměstí v Praze, kde bylo popravčí lešení postaveno na témže místě jako při exekuci hlav odbojných českých stavů. Rozsudek vykonal stejně jako před 12 lety kat Jan Mydlář. Ale skutečnost, že Valdštejn takřka do detailů zkopíroval tuto 12 let starou popravu, jen na místo českých protestantů nechal ztrestat na hrdle císařské katolické důstojníky, jeho popularitě u císařského dvora nijak neprospěla. Frýdlantský vévoda, jakkoli schopný vojevůdce, se začal habsburskému císaři stále více odcizovat… A přibližovat se tak vlastní zkáze.