V únoru 2014 zahájil provoz mobilní Hospic svatého Jiří. Nyní slaví deset let fungování a momentálně jde o jediné zařízení svého druhu v Karlovarském kraji. Umožnit umírajícím odejít doma považuje Votavová za dar. „Snažíme se plnit jejich přání. Bývalému malíři jsme uspořádali výstavu jeho děl, jedné paní jsme splnili sen podívat se ještě jednou za přáteli do hospody a zahrát si šipky,“ líčí ředitelka hospicu v rozhovoru pro Deník.

Stíháte?
Nestíháme. Působíme již ve většině Karlovarského kraje, nezvládáme pouze hory. Pracovníci denně najezdí kolem dvou set kilometrů. Jsme schopni pečovat o patnáct klientů, ostatní čekají v pořadnících. Ale i když máme plnou kapacitu, lékařka vyjíždí do rodin, aby zhodnotila situaci, zkontaktovala se s praktickým lékařem a domluvila s ním léčbu bolesti. Spojí také rodinu se sociálními službami, aby nezůstala zcela bez pomoci.

Když pacient zemře, vaše práce nekončí. Doprovázíte rodinu i po odchodu jejího blízkého?
Ano, když si to přeje. Péče o nemocného bývá jednodušší. Jde hlavně o řešení bolesti a průvodních jevů spojených s chorobou. Se svým zdravotním stavem a s faktem, že umírá, bývá mnohem dříve vyrovnaný než ti, co o něj pečují. Více času proto věnujeme rodině – aby zvládla fyzicky i psychicky náročnou péči, aby měla všechny pomůcky. Někdy se ale od nás chce rodina odpoutat, má nás totiž spojené se smrtí blízkého. Pro jejich proces truchlení to může být dobře.

ČTĚTE TÁKÉ: Mobilní hospic pomáhá v rodinách umírajícího se zdravotní i psychologickou péčí:

Doprovázíte i rodiny s umírajícími dětmi. Jedná se o to nejsložitější, co děláte?
Každý to má nastavené jinak. Někteří kolegové nemají problém a vidí v takové práci obrovský smysl, pro mě to problém je. Už když máme v péči maminku malých dětí, je to pro mě složité. Vyžaduje to také úplně jiný přístup než péče o dospělého klienta.

Je téma umírání a smrti stále ještě tabu?
Za deset let, co fungujeme, jsem zaznamenala velký posun, ale cesta je ještě dlouhá. Už aspoň nemusíme složitě vysvětlovat, co hospic dělá a k čemu je dobrý. Ze začátku nás v novinách nazývali „obchodníky se smrtí“.

Většina lidí chce končit svůj život doma, ale stejně většinou umírají v nemocnicích. Co se musí změnit?
Musí se změnit systém financování, aby se vytvořila hustší síť hospiců. My kvůli financím nemáme ani jistotu, že za rok budeme fungovat dál. A také by muselo být více zdravotních sester a lékařů. Není jich dost ani v nemocnicích, natož v hospicích. Tu práci nemůže dělat každý.

Co je pro lékaře v hospicu nejtěžší? Že tu není naděje na zlepšení?
Nejen to. V mobilním hospici najezdí stovky kilometrů. Navíc působí v domácnostech. Lékař je ten, kdo se musí přizpůsobovat. Rodina koriguje léčbu a říká, co potřebuje. My jsme jen hosté.

PALIATIVNÍ PÉČE: Podrobný návod pro lékaře, jak citlivě komunikovat s příbuznými umírajících, přináší učebnice s příklady z praxe

Někteří lékaři nedokážou poslat pacienta do paliativní léčby včas. Ukončení klasické léčby berou jako svou prohru. Setkáváte se s tím?
Často. Ne každý lékař umí správně zhodnotit, že už je čas. Jiný dá jen pacientovi letáček s kontaktem na nás. Člověk nám pak zavolá, že dostal letáček v nemocnici a neví, co s ním. Nemůžeme mu říct: „Tak to asi umíráte.“ Musíme zjistit, nakolik je informovaný a zda by stál třeba o konzultační návštěvu naší lékařky. Ale chápu, že lékaři v nemocnicích jsou přetížení a nemohou se každému pacientovi věnovat do hloubky.

Není práce ředitelky hospice příliš depresivní?
Já to mám nastavené tak, že plníme přání lidí a díky nám mohou umírat doma. Beru jako dar, že něco takového můžeme dělat. Ubíjející je pro mě spíše administrativa kolem. Vykazování naší činnosti je složité, vše se často mění a je náročné se ve změnách orientovat.

close Alena Votavová v hospicovém skladu kompenzačních pomůcek info Zdroj: Deník/Zuzana Hronová zoom_in Alena Votavová v hospicovém skladu kompenzačních pomůcek

Zažíváte ve vaší práci happy endy?
Happy end je už to, že člověk může zemřít v domácím prostředí. Ale někdy dostaneme pacienta s prognózou jen několik dní a nakonec odejde až za několik měsíců. Snažíme se plnit jejich přání. Bývalému malíři jsme uspořádali výstavu jeho děl, jedné paní jsme splnili sen podívat se ještě jednou za přáteli do hospody a zahrát si šipky. Tyto věci dokážou člověka nakopnout a žijí další týdny či měsíce. Tak velkou roli hraje psychika.

Takže dokážete plněním přání i prodloužit lidem život?
Není to vždy o prodloužení života, ale i o spokojenosti. Když někdo umírá dlouho a ve velkých bolestech, často to značí, že není připravený a potřebuje ještě něco v životě udělat, většinou si vypořádat vztahy. Když se nám to podaří zjistit a setkání uskutečnit, umírá třeba krátce po něm, ale klidný a vyrovnaný.

Vlastně i toto je happy end.
Ano. Často platí, že jak člověk žil, tak také umírá. Jednou jsme měli v péči vraha a jeho umírání bylo nesmírně těžké a bolestivé. Člověka zkrátka doběhne, co v životě dělal.

PÉČE O UMÍRAJÍCÍ: Českou republiku trápí nedostatek paliativní péče, hospiců je po celé zemi necelá třicítka

Obává se i bezvěrec, že bude za své hříchy po smrti potrestán?
Spiritualitu má v sobě každý člověk, ať věřící, nebo nevěřící. Každý řeší, co bude po odchodu z tohoto světa. Občas se lidé nechají na smrtelné posteli pokřtít. Někteří věřící si zase chtějí projít při umírání bolestmi a nechtějí od nich pomoci. Berou to jako formu trestu za své hříchy, aby pak mohli přijít do nebe.

Je pro věřícího odchod z tohoto světa jednodušší?
Myslím si, že větší roli hraje, jak je daný člověk nastavený, jakou má psychiku. A také jak naplněný a spokojený život žil a jestli má v pořádku rodinné vztahy.