Ozývají se vám rodiče, jejichž děti mají zdravotní problémy po aplikaci vakcíny?
Ano, i když část z nich řeší to, jak odmítnout očkování 
u druhého dítěte. Řešila jsem případ rodiny, jejíž dítě po očkování ochrnulo a mělo trvalé neurologické postižení. 
V současnosti máme klientku, která čeká na rozhodnutí Ústavního soudu. Pracuje jako terapeutka pro autistické děti a vysledovala, že se problémy začaly objevovat vždycky v časové souvislosti 
s očkováním. Nemusí jít 
o příčinnou souvislost, ale rodiny, se kterými pracuje, jsou přesvědčené, že to žádná náhoda není. A proto odmítla očkování u svého dítěte, protože je to v rozporu s jejím svědomím. Zatím nemáme žádný případ, kdy by se rodina domáhala odškodnění za následky očkování po státu.

Existuje analýza, podle které se dá zjistit, které očkování je 
v Česku doopravdy nepotřebné?
Jistě, v 90. letech ji dělal Státní zdravotní ústav k hepatitidě typu B. Ze závěrečného stanoviska vyplývá, že se nedoporučuje plošně očkovat proti této nemoci, pouze rizikové skupiny. Přesto toto očkování ministerstvo zdravotnictví o pár let později zavedlo, a dokonce povinně. 
U ostatních nemocí analýzy potřebnosti neexistují vůbec. Absurdní je například, že očkování proti tetanu, což je nemoc z člověka na člověka nepřenosná, je podmínkou pro přijetí do mateřské školy.

Jak se vám spolupracuje s ministerstvem zdravotnictví?
Otázkami povinného očkování se na ministerstvu zabývá Národní imunizační komise, která je jednostranně obsazená, a tím i nedůvěryhodná. Zcela v ní chybí neurologové, a přitom jde o profesi, která nejčastěji v praxi řeší nežádoucí účinky vakcín na dětech. Zato v ní nechybí spolupracovníci farmaceutických firem. Tato komise a ministerstvo měly roky na vytvoření mechanismu pro odškodňování dětí poškozených po očkování a na tvorbu pečlivého systému zaznamenávání nežádoucích účinků. 
O převzetí odpovědnosti státu za nařízené očkování zatím jen diskutují.