Vzdělaný černoch v knížecích službách Lobkoviců a poté Lichtenštejnů skončil vycpaný ve vitríně, svlečený jen v sukni z pštrosích per, a navíc v expozici jihoamerického tropického pralesa. „Nevkusnost celé záležitosti si dobře uvědomovali už Solimanovi současníci a zejména jeho rodina celou dobu bojovala za jeho důstojný pohřeb,“ uvedl Michal Konečný, kurátor výstavy Vzpomínky na černobílý svět: Afričané v habsburské monarchii.

Od července bude k vidění v zahradě zámku Lednice na Břeclavsku, jako součást kulturních akcí celosezonního tématu památkářů Rok osvícenské šlechty. „Výstavu jsme plánovali v době, kdy v USA vrcholilo hnutí Black Lives Matter. A protože se nás tato věc velmi dotkla, napadlo nás, že ideály osvícenství, tedy ideály rovnosti, pokroku, svobody a toho, co dnes nazýváme lidská práva, jsou stále aktuální a důležité,“ vysvětlil kurátor.

Kuriozita pro aristokraty 

Výjimečný osud Angela Solimana započal před 300 lety, kdy se narodil v subsaharské Africe (traduje se oblast Nigérie). Do střední Evropy se dostal díky knížeti z Lobkovic, který působil jako guvernér Sicílie.

Právě v této době byli afričtí služebníci módním doprovodem evropských panovníků a šlechty. Získávali je na trzích s otroky ve středomořských přístavech. „Po staletí plnili – podobně jako `trpaslíci` nebo pokřtěné Turkyně – funkci kuriózního příslušenství královského, knížecího či aristokratického dvora, jakési dekorace, někdy i funkci hračky pro urozené děti. Byli svým způsobem exotickým sběratelským předmětem, dokládajícím výjimečné postavení svých pánů ve stavovské společnosti,“ uvedl v pojednání o Solimanovi český historik Eduard Maur. Afričany si mohli dovolit jen ti nejbohatší.

U císařského dvora ve Vídni se „dvorní mouřeníni“ nacházeli už za císaře Karla VI., otce Marie Terezie. „Ostatně svoji africkou služebnou měla i slavná panovnice. Naprostou kuriozitou je pak přítomnost pážete Rustima, kterého věnoval císařovně Alžbětě, tedy známé Sisi, perský šáh ještě v druhé polovině 19. století,“ zmínil Konečný.

Zednář jako Mozart

Soliman zažil výjimečnou kariéru ve službách lichtenštejnských knížat. Stanul v čele celého dvora a na určitou dobu se stal dokonce vychovatelem mladých princů. „V aristokratických službách byli Afričané zaměstnáváni v různých funkcích – nejčastěji jako lokajové, tvořící součást okázalých kulis při slavnostních vjezdech a dalších významných událostech. Někteří z nich se mohli stát i osobními komorníky či společníky šlechtice nebo jeho ženy,“ popsal Konečný.

Lichtenštejnové Solimanovi umožnili skvělé vzdělání – hovořil několika jazyky a mimo jiné prý i česky. „Přestože později od Lichtenštejnů odešel, dokázal si díky svým přátelským vztahům s četnými vídeňskými osobnostmi zachovat velmi dobrou společenskou pozici,“ uvedl kurátor.

Hofmohren – dvorní mouřeníni

* u císařského dvora ve Vídni se nacházeli černošští sluhové už za císaře Karla VI., otce Marie Terezie, africkou služebnou měla také slavná panovnice. Na francouzském dvoře zase milenka krále madame Dubarry nebo královna Marie Antoinetta.

* kuriozitou je pak přítomnost pážete Rustima, kterého věnoval císařovně Alžbětě, tedy známé Sisi, perský šáh ještě v druhé polovině 19. století

Byl členem zednářské lóže josefínské doby, o jeho přátelství se zednářem z jiné lóže, slavným skladatelem Mozartem, se však podle historika Maura neví nic konkrétního. Traduje se, že Soliman nashromáždil slušné jmění díky obratnosti v hazardních hrách a nakonec skončil jako vážený člen vídeňských osvícenských kruhů.

Podle historiků osvícenský sluha svého pána z Lichtenštejna doprovázel vždy v orientálním oděvu, jehož součástí byla i turecká šavle. V roce 1768 se oženil ve svatoštepánském dómu s vdovou Magdalenou, měl jednu dceru Josefínu. Zemřel ve Vídni 21. listopadu 1796, bezprostředně poté, co ho porazila na ulici mrtvice.

Po jeho smrti bylo Solimanovo tělo vycpáno a skončilo jako exponát ve vídeňském dvorním císařském kabinetu přírodnin. „Dokonale to dokumentuje vztah tehdejší většinové společnosti ke všemu exotickému a kurióznímu. Tělo pak shořelo až při požáru roku 1848,“ poznamenal kurátor Konečný. Vídeňské kruhy podle historiků patrně nepobuřoval samotný fakt vystavení vycpaného "divocha", jako spíš to, že se jednalo o váženou osobnost.

Spojovat s osvícenstvím pojem rasismu, tak jak ho chápeme dnes, by však podle Konečného bylo spíše zavádějící. „I tak je zřejmé, že právě myšlenky osvícenství přinesly do veřejného prostoru debatu o zrušení otroctví a pozitivní chápání jiných etnik a jejich kultury. Stačí vzpomenout Rousseaua a jeho ideál ušlechtilého divocha v Rozpravě o původu nerovnosti mezi lidmi,“ dodal s tím, že nějakou osobní reflexi, jak tehdy Afričany vnímali běžní obyvatelé, se autorům výstavy v pramenech dohledat nepodařilo.

Během srpna a září se má expozice z Lednice přesunout na zámek do Jindřichova Hradce a následně na zámek Slatiňany ve východních Čechách. Oba zámky mají k Afričanům také vztah. Majitelé Hradce hrabata Černínové zaměstnávali v období vrcholného baroka Afričany na svém dvoře a africkou společnici měla ještě v 19. století i kněžna z Auerspergu, manželka majitele zámku ve Slatiňanech.

Vzpomínky na černobílý svět: Afričané v habsburské monarchii

* putovní výstava je součástí tématu Rok osvícenské šlechty Národního památkového ústavu, od července bude k vidění u zámku v Lednici na Břeclavsku, během srpna a září se má přesunout na zámek do Jindřichova Hradce a následně na zámek Slatiňany ve východních Čechách

* připomíná legendární osud afrického dvorského služebníka Angelo Solimana u knížat z Lobkovic a Lichtenštejna ve druhé polovině 18. století

* černý komorník Soliman je trvalou součástí vídeňských mýtů, jeho postavou se údajně měli inspirovat autoři loga nejstarší české čokolády Kofily s postavičkou mouřenína nebo rakouské firmy Julius Meinl

* i majitelé Hradce hrabata Černínové zaměstnávali v období vrcholného baroka Afričany na svém dvoře; africkou společnici měla ještě v 19. století kněžna z Auerspergu, manželka majitele zámku ve Slatiňanech