Kliknutím zvětšíteSlavný herec a dabér popsal své poslední setkání s Annou Letenskou ve vzpomínkové knize Šest dýmek Františka Filipovského, sepsané Jaroslavem Tvrzníkem. V době, kdy se s ní setkal, byla herečka už déle než měsíc pod nepřetržitým dohledem gestapa. Její muž, architekt Vladislav Čaloun, byl po stejnou dobu gestapem vězněn v neblaze proslulém Petschkově paláci. Když Anna Letenská vystoupila z tramvaje, s největší pravděpodobností mířila právě tam. Už odtamtud nevyšla. A za všechno mohla jedna nešťastná noc.
Krvácející obočí
Jakkoli byla Anna Letenská silná osobnost a statečná žena (což prokázala tím, že v době, kdy už ji kontrolovalo gestapo, skvěle odehrála komický part domovnice ve svém posledním filmu, komedii Přijdu hned režiséra Otakara Vávry), nebyla zřejmě nikdy přímo zapojena do odbojové činnosti a neměla to ani v úmyslu. Jenom neodmítla pomoc jiné ženě v nouzi…
Tragédie jejího osudu započala ve chvíli, kdy na stupátku Heydrichova mercedesu v libeňské zatáčce vybuchla bomba vržená parašutistou Janem Kubišem. Protože se mu nepodařilo dohodit tento upravený protitankový granát, vyplněný plastickou trhavinou, až dovnitř vozu, směřovala část explozivní energie směrem k němu a nějaký úlomek z pláště granátu nebo z karoserie vozu mu rozsekl levé obočí.
Se silně krvácející nápadnou ranou na čele se Kubiš dostal na kole do Libně k prodejně Bati, kde odstavil kolo a vyhledal úkryt u nedaleko bydlící rodiny Novákových, s nimiž byl v dlouhodobém kontaktu. Rána na čele potřebovala ošetřit, a tohoto úkolu se v podvečer 27. května 1942 ujal lékař Břetislav Lyčka. To už Kubiš nebyl u Novákových, přesunul se od nich k další odbojářské rodině Jaroslava Piskáčka ve Vysočanech. Tam se dostavil také Lyčka, kterého přivedl jeho a Piskáčkův společný známý Antonín Oktábec.
Lyčka svým činem prokázal mimořádnou odvahu, protože v tu dobu už všechny nemocnice, zdravotní střediska, sanatoria i soukromé lékaře obíhala výhružná německá výzva, aby okamžitě upozornili příslušné orgány na každého, kdo by vyhledal ošetření se zraněním v obličeji.
Gestapo na stopě
Přibližně o tři týdny později povolil pod neustále rostoucím psychickým tlakem parašutista Karel Čurda, který se v té době skrýval u své matky na jihu Čech v obci Nová Hlína. Poslední kapkou bylo nejspíše vyhlazení Lidic. Nejdříve napsal dopis na četnickou stanici v Benešově, kde udal jména atentátníků, a když nepříšla kýžená reakce, dne 16. června 1942 se přihlásil osobně v sídle pražského gestapa, již zmíněném Petschkově paláci.
Zkušeným gestapáckým vyšetřovatelům netrvalo dlouho, aby z něj dostali všechno, co ví. O dva dny později obklíčili kostel v pražské Resslově ulici a došlo ke slavné tragické bitvě, na jejímž konci bylo sedm mrtvých parašutistů včetně vykonavatelů trestu smrti na Heydrichovi.
Čurdova výpověď vedla také k rozbití pražské i pardubické odbojové sítě pomáhající parašutistům a k zatčení řady jejich spolupracovníků. Ne ale všech. Právě Novákovi, Piskáčkovi, Oktábec ani Lyčka v tomto prvním sítu neuvízli, protože Čurda o nich nevěděl.
A gestapo se na jejich stopu nedostalo ani přes Kubišovo odstavené kolo, které později odvedla čtrnáctiletá Jindřiška Nováková. Její přibližnou podobu sice udaly gestapu dvě náhodně přihlížející ženy a němečtí vyšetřovatelé správně odhadli, že dívka bydlí někde v okolí, ale k ničemu je to nedovedlo. I když nechali zmíněným svědkyním předvést všechny zadržené dívky odpovídajícího věku, které vyhovovaly popisu, včetně Jindřišky, mladá odbojářka tuto zkoušku nervů vydržela a ženy jí nepoznaly (nebo to aspoň předstíraly).
Gestapo to ale nevzdalo a rozhodlo se najít chybějící spolupracovníky parašutistů jinak. „Při vyhodnocování dosavadních poznatků z vyšetřování atentátu bylo zjištěno, že pomoc parašutistům poskytovaly rodiny, které byly vystěhovány v roce 1938 z československého pohraničí. A tato indicie nakonec vedla k tomu, že byl ve čtvrtek 9. července zatčen Václav Novák i s celou rodinou. Tvrdé výslechy, kterým byla celá rodina vystavena, měly za následek, že 13. července byl zatčen Jaroslav Piskáček přímo na svém pracovišti v ČKD. Jeho manželka Antonie byla zatčena týž den doma společně se svou matkou Annou Hruškovou v době, když si připravovaly koupel. Zbývalo dostihnout ještě jejich syna Miroslava. To se stalo 17. července,“ píše Vlastislav Janík v Příběhu rodiny Piskáčkových.
Osudné přespání
Od Piskáčka už vedla přímá stopa k Lyčkovi. Devětatřicetiletý lékař proto 14. července 1942 odešel ze svého karlínského bytu, aby pro sebe i pro manželku naplánoval útěk. Přes svého známého, architekta Josefa Zemánka, navázal už před časem kontakt s členem sokolské odbojové organizace Jindra Ladislavem Vaňkem, jenž se mu představil jako Sklenář. A právě Vaněk ve společnosti dalšího neznámého muže mu nyní nabídl úkryt na Moravě pro něj i pro jeho ženu.
Lyčkova manželka Františka opustila byt kolem sedmé večer a zamířila do Soukenické ulice – k Anně Letenské a Vladislavu Čalounovi. Čaloun s Lyčkou se totiž znali, chodili společně do Sokola, a oba také spolupracovali se sokolským odbojem.
Děti manželů Marie a Oldřicha Svobodových, českých herců, na fotografii z roku 1908. Zcela vpravo je dcera Anna, později provdaná Letenská
Anna Letenská o této manželově činnosti nejspíše nic nevěděla, ale když ji Františka Lyčková požádala o možnost u nich přenocovat, neodmítla ji. V bytě v Soukenické se zastavil také Lyčka, dvě hodiny se zdržel, ale pak se v doprovodu Čalouna přesunul k architektu Zemánkovi, kde strávil noc on.
Letenská s Františkou Lyčkovou osaměly a ztratily přehled o tom, co jejich muži dělají. Druhý den ráno Lyčkova manželka z bytu odešla a zamířila na Hlavní nádraží, odkud chtěla odjet na Moravu do slibovaného úkrytu, kde se měla znovu sejít s mužem. K tomu už ale nikdy nedošlo.
„Františka Lyčková na Moravu nedorazila. Plán jejího odjezdu mezitím někdo (dodnes neznámý) stačil gestapu vyzradit! Dne 15. července ráno ji ve vestibulu Hlavního nádraží zatkl kriminální komisař Friedrich Müller. Po zostřeném výslechu byla v 19:30 dopravena na Pankrác do cely číslo 209,“ píše historik Jaroslav Čvančara ve své práci Z jeviště na popraviště - Příběh herečky Anny Čalounové-Letenské.
Jedna z otázek, kterou Lyčková při tomto zostřeném výslechu dostala, zněla: „Kde jste strávila předešlou noc?“ Ztýraná žena nevydržela a prozradila adresu bytu v Soukenické ulici…
Přijdu hned
O dva dny později, 17. července 1942, zatklo gestapo i Vladislava Čalouna a jeho žena se dostala pod policejní dohled. Asi by byla také zatčena, kdyby neměla právě roztočený film – již zmíněnou komedii Přijdu hned, kde měla sice malou, ale dějově důležitou postavu hubaté domovnice. Po válce se hodně spekulovalo o tom, že odklad zatčení vyjednal Anně Letenské na gestapu Miloš Havel, který film produkoval, ale to nebylo nikdy dokázáno.
„Miloš Havel se pokusil intervenovat u šéfa kulturně politického oddělení Úřadu říšského protektora v Čechách a na Moravě SS-Sturmbannführera Martina Wolfa. Ten mu však dal jasně najevo, že je to marné, a radil, ať dá od všeho raději ruce pryč. Havel docílil alespoň toho, že Wolf z Berlína obdržel souhlas k dokončení Vávrova filmu,“ píše k tomu Jaroslav Čvančara.
Podle Vávrových vzpomínek, zachycených v knize Stanislava Motla Mraky nad Barrandovem, byla Anna Letenská i za této situace nesmírně disciplinovaná, profesionální a svůj part komické domovnice hrála skvěle, ale po každé scéně šla za kulisy, dala si hlavu do dlaní a čekala, kdy jí přijedou oznámit manželovu popravu.
Anna Letenská ve filmu Přijdu hned:
„Při natáčení vždy každého rána objíždělo auto jednotlivé herce, postupně je nabíralo, Letenskou, Beneše a další, ale pokaždé se to auto muselo nejprve zastavit před Pečkárnou, Anna Letenská tam nosila jídlo a prádlo. Vždycky tam tedy odevzdala balíček. Gestapáci ji ujišťovali, že se bát nemusí, že jí se to prý netýká. Jenomže… Já tohle všechno od ní věděl. Řeknu vám, že to pro mě byly nejstrašnější zážitky v mé životní práci,“ vzpomínal na tyto chvíle režisér filmu Otakar Vávra.
A situace se stále zhoršovala. Ukrytý Lyčka, na nějž byla v té době vypsána odměna 50 tisíc korun, nevydržel své obavy o manželku, jež se neobjevila v moravském úkrytu, a vyslal spojku, učitele Kotrbu, aby se dozvěděl o jejím osudu. Tuto spojku ale v jednom z odbojářských bytů zatklo gestapo a muž prozradil Lyčkův úkryt. Gestapo vědělo, že je Lyčka ozbrojen (od Zemánka měl pistoli), takže navrhlo Kotrbovi, že když Lyčku vyláká, dostane milost. Kotrba na oko přislíbil, ale takový zrádce nebyl. Zatímco gestapo čekalo, z úkrytu se ozvaly dva výstřely. Dne 21. července 1942 v půl osmé večer spáchali Lyčka i Kotrba sebevraždu.
Traduje se, že závěrečná klapka filmu Přijdu hned padla 2. září 1942, tedy právě před 80 lety. A hned druhý den gestapo Annu Letenskou zatklo. V souladu s Filipovského vzpomínkami k tomu skutečně došlo při její ranní návštěvě Petschkova paláce. Ženu zadržel kriminální rada Friedrich Müller a po skončení výslechu ji v 16 hodin kriminální komisař Heinz Jantur odvezl na Pankrác.
„Vypráví se, že když Letenská nastupovala do zeleného vozu gestapa, všimla si, že ztratila obrázek, malý talisman. Na obrázku měla být česká krajina s božími muky. Požádala prý, aby mohla z vozu ještě vystoupit, což jí gestapáci milostivě dovolili. Obrázek ležel na zemi. Zvedla ho a políbila,“ zapsal Motl.
Koncentrační tábor Mauthausen, na snímku nechvalně známé mauthaunsenské schody smrti v kamenolomu
Z Pankráce byla Anna Letenská převezena do Malé pevnosti Terezín a odtamtud byla po několika týdnech deportována spolu s několika dalšími spolupracovníky parašutistů do koncentračního tábora Mauthausen. Do stejného tábora, kde tři čtvrtě roku předtím skonal pod ledovou sprchou Karel Hašler, stejně jako ona zatčený při natáčení filmu (v jeho případě šlo o snímek Městečko na dlani).
Dne 24. října 1942 byla Anna Letenská zastřelena v bunkru ranou z pistole do týla. Její muž Vladislav Čaloun byl zastřelen 26. ledna 1943 v 16:45. Komedie Přijdu hned měla premiéru na Boží hod, 25. prosince 1942.
Anna Letenská
Narodila se 29. srpna 1904 v Nýřanech u Plzně jako jedno z šesti dětí v herecké rodině Marie a Oldřicha Svobodových a na prkna jeviště se poprvé postavila už v dětském věku. Po dětství stráveném v kočovné divadelní společnosti u Tuttrů začala působit spolu s otcem ve společnosti Sukové-Kramuelové, kterou Oldřich Svoboda vedl.
Následně prošla řadou okresních divadel a v Alferiho divadelní společnosti se seznámila se svým prvním manželem, operetním mladokomikem Jiřím Hrdličkou, užívajícím umělecké jméno Letenský, s nímž měla syna Jiřího. Následovala divadla v Košicích, Olomouci a v Bratislavě. Odtamtud přešla na Kladno a v roce 1936 z Kladna do Prahy. Krátce působila také v pražském Varieté, hostovala v Osvobozeném divadle a spolupracovala s Československým rozhlasem, kde na sebe upozornila v dramatizaci Nerudovy povídky Týden v tichém domě.
Dobová kritika ji ocenila jako „výraznou herečku bohatého fondu“. V roce 1936 se také rozvedla se svým prvním mužem a vzala si architekta Vladislava Čalouna. V roce 1939 nastoupila do Vinohradského divadla, kde hrála až do roku 1942. Byla hodnocena jako nejvýraznější komická herečka mezi svými vrstevnicemi.
6
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
