Pochází z Mostu, kde žila s jedním starším a dvěma mladšími bratry. Když byly Anně Trnkové (26) necelé tři roky, opustila je matka a otec se o čtyři děti nezvládal starat. Babička pracovala v Německu a s dětmi vypomáhala. Čtyř sourozenců se však ujmout nemohla, proto nahlásila složitou situaci na sociálním odboru. Děti zamířily do dětského domova v malé krušnohorské obci Hora Svaté Kateřiny. Tu najdeme nedaleko Litvínova u hranic s Německem.

„Naučili jsme se tu pevnému režimu: teď se jde do školy, teď se jde učit, teď se dělají povinnosti,“ popisuje Anička. Všichni čtyři sourozenci prý tento přechod zvládli dobře. Některé děti se ale s jasnými pravidly těžko vypořádávaly a raději utíkaly za původní rodinou. „My jsme to přijali tak, že nyní jsme prostě tady, a tak se tomu přizpůsobíme,“ vysvětluje dívka.

V Hoře Svaté Kateřiny žila od sedmi do šestnácti let. Pak se chystala na střední školu do Prahy. Organizace Dejme dětem šanci ji vytipovala a pomohla propojit s takzvanou hostitelskou rodinou. Jde o zvláštní formu péče, kdy děti z dětských domovů jezdí na návštěvy do rodin. První setkání zpravidla probíhají v areálu dětského domova, hostitel musí projít sociálním šetřením, popřípadě i psychologickým vyšetřením. Když si s dítětem sednou, schválí ředitel dětského domova jednodenní výlet a později i třeba víkendovou návštěvu v rodině. Posléze zde dítě může pobývat i delší dobu, například o prázdninách.

Hostitelská péče

Jde o dlouhodobý a opakující se kontakt s dítětem z dětského domova, který funguje na bázi dobrovolnictví. Na rozdíl od adopce či pěstounské péče dítě nepřichází do nového domova na každodenní bydlení. Hostitelskou péči může nabízet rodina, pár i jednotlivec. Nedoporučuje se pro děti mladší osmi let, neboť ty těžko chápou, že pobyt v rodině není napořád. Zájemce musí projít schválením na odboru sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), mít čistý trestní rejstřík, psychologické vyšetření a projít místním šetřením, kdy sociální pracovnice navštíví zájemce u něj doma.

Na koho se obrátit v případě zájmu?

Oboustranná spokojenost

Tato rodina měla specifickou nabídku: hledali dítě z dětského domova, jež se chystá na vysokou školu do Prahy, a nabízeli mu ubytování v garsonce naproti jejich bytu.

„Dozvěděli jsme se o Aničce z Hory Svaté Kateřiny, která mířila na studia do Prahy. Rodina nám říkala, že chtěli vysokoškoláka, aby se o něj nemuseli starat. Ale že když byt je hned naproti, zvládnou to a dívce pomůžou. Jelikož je Anička fajn a šikovná, tak to klaplo k oboustranné spokojenosti,“ vzpomíná Ditta Pospíchalová ze zprostředkující organizace.

Anna si nejprve přes léto s rodinou psala, pak jela na seznámení do Prahy a od září už u nich bydlela. „Z horské vesničky jsem se dostala rovnou do hlavního města. Pár měsíců jsem chodila s otevřenou pusou, než jsem to všechno vstřebala. Ale já vím, co chci, jsem nějak nastavená a nepřipustila jsem, aby to se mnou moc zamávalo,“ říká.

Vystudovala nejdříve odborné učiliště v oboru zlatník a klenotník, pak si udělala umělecko-řemeslnou nástavbu. Nejdřív se vracela na víkendy do dětského domova, postupně s hostitelskou rodinou trávila i víkendy a prázdniny. Po roce se ujali i jejich dvou mladších bratrů. Vzápětí jim rodina nabídla, zda by k nim nechtěli jít do pěstounské péče, což všechny tři děti přijaly. Rodina s vlastním batoletem a miminkem se tak vzápětí rozrostla o tři teenagery ve věku 15, 16 a 17 let.

„Naučilo mě to normálnímu rodinnému životu a chodu domácnosti. Domov vás naučí spoustu věcí, ale není to takový ten běžný provoz – dojdi, zařiď, přines,“ říká Anička. Zároveň jí pěstouni pomohli s osamostatněním a s náklady do začátku.

Pro dceru chce hezké dětství

Bratři za pár let odešli, rodina se přestěhovala do domku a byt využívala Anička při studiu. Když si našla přítele, přestěhovala se k němu a mají spolu dnes už dvouletou dceru. Před jejím narozením pracovala v klenotnické firmě, nyní je na rodičovské dovolené. „Všechno chci teď věnovat dítěti. Po tom, čím jsem si prošla, je pro mě naprosto zásadní, abych dceři přichystala pěkné dětství,“ prohlašuje žena.

Na rozdíl od jiných dětí z dětských domovů, jimž nikdo nekryje záda, se může obrátit hned na dvě rodiny – pěstounskou a manželovu. „S pěstouny nás stále pojí pevné vztahy, jezdíme spolu na chalupu, manželova rodina mě přijala téměř jako svou dceru,“ konstatuje spokojeně. Ona sama zase bere malé dcery pěstounů jako své nevlastní sestry.

Na otázku, co by poradila dětem vycházejícím z dětských domovů, říká: „Měly by si uvědomit, co chtějí a kam to chtějí dotáhnout. Jít si za tím, aby se měly lépe než jejich rodiče. Odstřihnout se od nich, když se pohybují ve svém bludném kruhu. Neposunou vás dál, neukážou vám tu správnou cestu. Musíte si nastavit život jinak. Důležité je i táhnout za jeden provaz, v manželství i se sourozenci, to dává člověku sílu.“

Doporučuje také lidem, aby se nebáli hostitelské či pěstounské péče. „Je fajn to zkusit. Když to nevyjde, stále existuje cesta zpět.“

Z děcáku do života

V Česku žije zhruba 5600 lidí ve věku 18 až 26 let, kteří absolvují přechod z dětského domova do samostatného života. Nezvládne ho zhruba čtvrtina dětí. Podle odhadů ekonoma Aleše Roda z Centra ekonomických a tržních analýz to stát stojí kolem 380 milionů korun ročně. Na náročné výzvy zůstávají sami, nemají rodinné zázemí, které by je podrželo. Jak to zvládají? Jejich příběhy začíná mapovat Deník.cz ve spolupráci s projektem Neviditelní ve svém novém seriálu. Všechny články najdete postupně ZDE.