Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Architekt Adam Gebrian: Před sto lety jsme byli odvážnější

/VIDEO, ROZHOVOR/ O architektuře v tom nejširším slova smyslu hovoří Adam Gebrian se zápalem, znalostmi a rozhledem. Není divu, zkušenosti čerpal nejen doma, ale také v Nizozemsku, Francii a USA, kde absolvoval postgraduální studium.

13.1.2018 1
SDÍLEJ:

Architekt Adam Gebrian poskytl rozhovor Deníku.Foto: Deník / Divíšek Martin

Ačkoliv má elitní vzdělání, rozhodl se poodstoupit od rýsovacího prkna a vstoupit do širokého veřejného prostoru, aby  vysvětloval souvislosti, podmínky a okolnosti vzniku kvalitních architektonických děl. Mezi ně přitom zdaleka nepočítá jen okázalé stavby, ale každou školku, chodník, obchvat či čekárnu s lavičkou, která může zpříjemnit život a kultivovat naše okolí.

Letos si připomínáme 100. výročí vzniku Československé republiky. Jak uplynulé století hodnotíte z architektonického hlediska?

Hned po roce 1918 existovala jasná snaha pokusit se to dělat jinak než za Rakouska-Uherska.

Generační, nebo politická?

Sešlo se několik věcí zároveň. V prvním ročníku architektury se v důsledku 1. světové války setkalo několik výrazných talentů, kterým bylo mezi 18 a 27 roky, což bylo unikátní. Zrodila se tak nejsilnější generace československé architektury. Druhou podstatnou věcí byl přístup veřejného sektoru, který stavěl školy, radnice, ministerstva, tedy stavby, do nichž se investovala spousta peněz. Jsou z trvanlivých materiálů, s precizním detailem, ale už vykračují z těžkosti hmoty typické pro monarchii. 

Sem patří stavby Jana Kotěry a Josefa Gočára?

Ano, příkladem tohoto období je třeba budova pražské právnické fakulty Jana Kotěry. Pak následuje krátký úsek národního slohu, kam patří třeba Legiobanka od Josefa Gočára Na Poříčí z roku 1920, nebo dvě budovy pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurtà na Jungmannově náměstí od Pavla Janáka a Friedricha Lehmanna z let 1923 až 1925. To jsou solidní těžké věci, kde se propojuje umění a architektura. A pak přichází křehký funkcionalismus, zavěšené skleněné fasády, ocelové nebo železobetonové konstrukce: palác Lindt, hotel Juliš, Obchodní dům Baťa, Palác U Stýblů, to jsou roky 1926 až 1928.

Z tohoto přehledu vyplývá, že české prostředí na světové impulzy reagovalo velmi kreativně.

Byli jsme úplná špička, s mezinárodní scénou jsme byli v kontaktu jak po teoretické, tak po praktické stránce. Tehdy v Československu vycházely architektonické časopisy, které měly fantastickou úroveň a sledovali je i lidé v zahraničí. Má se za to, že otcem české moderní architektury je Jan Kotěra, tak chci připomenout, že studoval ve Vídni, projel Itálii a po návratu do Prahy se stal profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v roce 1898, kdy mu bylo 27 let. To je podle mě strašně zajímavé, protože lidé jsou nakloněni názoru, že před sto lety jsme byli konzervativnější, než jsme dnes. Myslím, že je to přesně obráceně. Tehdy jsme byli daleko odvážnější, současnější a propojenější se světem.

Jakou roli v tom hrálo politicko-investorské prostředí?

Zásadní. Z historie architektury lze vyvodit, že dobré věci vznikají z trpělivosti a trvanlivosti. Když se nějaká firma s úctyhodnou tradicí něčemu věnuje dlouhodobě, většinou to vede ke skvělému výsledku. Mám moc rád Palác U Stýblů na Václavském náměstí z konce 20. let minulého století. Současný majitel, což je dědic rodiny Stýblů, mi říkal, že firma jeho prapředků v tomto místě sídlila od roku 1848. Po 80 letech své existence si zde zadala u skvělého architekta Ludvíka Kysely dům. Ty kořeny jsou na tom znát. Stejně jako snaha postavit něco, co bude rodinu a firmu reprezentovat. Nešlo tedy o developerský projekt, kdy je jedno, pro koho stavím, ale hlavně jde o to, co nejdráž prodat.

Myslíte si, že přetržení linie mezi investorem, majitelem a obyvatelem je důvodem, proč se za posledních 28 let u nás až na výjimky nic pořádného nepostavilo?

Je to jeden z vážných důvodů. Další je objem investic. Za první republiky byly spíš menší, zatímco po listopadu 1989 se říkalo, že bylo snazší si půjčit deset miliard než deset milionů. To se v architektuře hrozně projevuje. Dobré věci po roce 1990 jsou v Česku většinou dílem dvou jednotlivců, kdy jeden je objednavatel a druhý architekt. Když se ti dva najdou a porozumí si, vytvoří výbornou věc. To se ale děje málokdy. Často je zadavatel anonymní a nepožaduje špičkový výsledek.

Není tedy nemístný můj dojem, že obecně – snad s výjimkou Litomyšle – jsou ambice investorů velmi malé?

Vrátím se ještě k první republice, neboť vytvoření samostatného státu bylo tehdy vnímáno jako obrovské vítězství, kdy lidé toužili sdílený pocit optimismu a naděje přetavit do všech společenských rovin. Architektura byla jedním z nástrojů. Mladý demokratický stát chtěl dokázat, že umí dělat věci na světové úrovni. Po roce 1989 obdobně skvělá nálada netrvala moc dlouho, takže neměla čas propsat se do architektury. Nikdo nepřišel a neřekl, že právě v tomto ohledu ukážeme, jak jsme se změnili z komunismu na demokracii.

Žádné ostrůvky pozitivní deviace?

Samozřejmě že jsou. V posledních letech sleduji řadu velmi podnětných počinů v malých městech. Mohu jmenovat Líbeznice, Dolní Břežany, Úsilné u Českých Budějovic, Trojanovice v Beskydech. To jsou malé obce…

…ovšem s osvícenými starosty.

S velmi schopnými starosty a dobrými zastupitelstvy, která jsou pod drobnohledem místních lidí. Většinou platí, že když se podaří jedna věc, je slušná pravděpodobnost, že se jich podaří dalších dvacet, což je případ Litomyšle. A ještě chci zmínit jednu okolnost. Mám kamaráda architekta, který stráví před nákupem čehokoliv, ať jde o sluchátka, boty nebo mobil, neuvěřitelné množství času průzkumem trhu. Když jsem se ho ptal, jak je možné, že tolik energie věnuje nákupu věcí za pár set korun, zatímco velkým věcem se taková pozornost nepřikládá, odpovídá, že u stavby nebo územního plánu do toho promlouvají stovky lidí. Šance ovlivnit finální rozhodnutí je tak velmi malá, zatímco do výběru sluchátek mu nikdo nemluví.

PŘEDCHOZÍ
1/3
DALŠÍ

Autor: Kateřina Perknerová

13.1.2018 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:
Jednadvacetiletá Hradišťanka Tereza H. chtěla z Pákistánu propašovat devět kilogramů heroinu.

Soud se zadrženou Češkou v Pákistánu byl odložen, kvůli stávce policistů

Prezidentští kandidáti Miloš Zeman (vpravo) a Jiří Drahoš se setkali 23. ledna v Praze k první televizní debatě před druhým kolem prezidentských voleb. Uprostřed je moderátor Karel Voříšek.
3

Komentář Kateřiny Perknerové: V aréně se lvy Drahoš nemohl vyhrát

Soud se zadrženou Češkou v Pákistánu byl odložen, kvůli stávce policistů

Soudní řízení s Terezou H. z Uherského Hradiště, která byla v Pákistánu zadržena kvůli pašování devíti kilogramů heroinu, bylo odloženo na 30. ledna.

„Pacient neexistuje“. eRecept odhalil chyby v registru obyvatel

Původně měl varovat před nežádoucími účinky medikamentů. Místo toho elektronický recept odhalil něco úplně jiného: základní registr obyvatel je plný chyb. Lékaři odhadují, že jich může být až deset procent.

Prezident může leccos. Zastavit migranty ne

/INFOGRAFIKA/ Novinové rozhovory a televizní spoty jsou plné slibů, návrhů a pohledů prezidentských kandidátů na to, jak by měly vypadat daně, důchody, vybavení armády nebo volba starostů. Nic z toho přitom prezident zařídit nemůže. V České republice je parlamentní systém s dominantní rolí sněmovny, Senátu a vlády.

AKTUALIZOVÁNO

Nejvyšší prověrka pro kancléře? Byla by nesystémová, je vláda proti novele

Návrh, aby se mohl stát kancléřem prezidenta pouze člověk s prověrkou na nejvyšší stupeň utajení Přísně tajné, je podle vlády nesystémový. Rozhodla proto dnes, že nepodpoří ve sněmovně normu, která by takto omezila pravomoci přímo voleného prezidenta. 

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT
>