Předchozí
1 z 3
Další

Ačkoliv má elitní vzdělání, rozhodl se poodstoupit od rýsovacího prkna a vstoupit do širokého veřejného prostoru, aby  vysvětloval souvislosti, podmínky a okolnosti vzniku kvalitních architektonických děl. Mezi ně přitom zdaleka nepočítá jen okázalé stavby, ale každou školku, chodník, obchvat či čekárnu s lavičkou, která může zpříjemnit život a kultivovat naše okolí.

Letos si připomínáme 100. výročí vzniku Československé republiky. Jak uplynulé století hodnotíte z architektonického hlediska?

Hned po roce 1918 existovala jasná snaha pokusit se to dělat jinak než za Rakouska-Uherska.

Generační, nebo politická?

Sešlo se několik věcí zároveň. V prvním ročníku architektury se v důsledku 1. světové války setkalo několik výrazných talentů, kterým bylo mezi 18 a 27 roky, což bylo unikátní. Zrodila se tak nejsilnější generace československé architektury. Druhou podstatnou věcí byl přístup veřejného sektoru, který stavěl školy, radnice, ministerstva, tedy stavby, do nichž se investovala spousta peněz. Jsou z trvanlivých materiálů, s precizním detailem, ale už vykračují z těžkosti hmoty typické pro monarchii. 

Prezident Miloš Zeman
Jasná výhra Zemana? Soupeře má minimálně dva, míní politolog

Sem patří stavby Jana Kotěry a Josefa Gočára?

Ano, příkladem tohoto období je třeba budova pražské právnické fakulty Jana Kotěry. Pak následuje krátký úsek národního slohu, kam patří třeba Legiobanka od Josefa Gočára Na Poříčí z roku 1920, nebo dvě budovy pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurtà na Jungmannově náměstí od Pavla Janáka a Friedricha Lehmanna z let 1923 až 1925. To jsou solidní těžké věci, kde se propojuje umění a architektura. A pak přichází křehký funkcionalismus, zavěšené skleněné fasády, ocelové nebo železobetonové konstrukce: palác Lindt, hotel Juliš, Obchodní dům Baťa, Palác U Stýblů, to jsou roky 1926 až 1928.

Z tohoto přehledu vyplývá, že české prostředí na světové impulzy reagovalo velmi kreativně.

Byli jsme úplná špička, s mezinárodní scénou jsme byli v kontaktu jak po teoretické, tak po praktické stránce. Tehdy v Československu vycházely architektonické časopisy, které měly fantastickou úroveň a sledovali je i lidé v zahraničí. Má se za to, že otcem české moderní architektury je Jan Kotěra, tak chci připomenout, že studoval ve Vídni, projel Itálii a po návratu do Prahy se stal profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v roce 1898, kdy mu bylo 27 let. To je podle mě strašně zajímavé, protože lidé jsou nakloněni názoru, že před sto lety jsme byli konzervativnější, než jsme dnes. Myslím, že je to přesně obráceně. Tehdy jsme byli daleko odvážnější, současnější a propojenější se světem.

Řešíme úložné prostory v koupelně

Jakou roli v tom hrálo politicko-investorské prostředí?

Zásadní. Z historie architektury lze vyvodit, že dobré věci vznikají z trpělivosti a trvanlivosti. Když se nějaká firma s úctyhodnou tradicí něčemu věnuje dlouhodobě, většinou to vede ke skvělému výsledku. Mám moc rád Palác U Stýblů na Václavském náměstí z konce 20. let minulého století. Současný majitel, což je dědic rodiny Stýblů, mi říkal, že firma jeho prapředků v tomto místě sídlila od roku 1848. Po 80 letech své existence si zde zadala u skvělého architekta Ludvíka Kysely dům. Ty kořeny jsou na tom znát. Stejně jako snaha postavit něco, co bude rodinu a firmu reprezentovat. Nešlo tedy o developerský projekt, kdy je jedno, pro koho stavím, ale hlavně jde o to, co nejdráž prodat.

Myslíte si, že přetržení linie mezi investorem, majitelem a obyvatelem je důvodem, proč se za posledních 28 let u nás až na výjimky nic pořádného nepostavilo?

Je to jeden z vážných důvodů. Další je objem investic. Za první republiky byly spíš menší, zatímco po listopadu 1989 se říkalo, že bylo snazší si půjčit deset miliard než deset milionů. To se v architektuře hrozně projevuje. Dobré věci po roce 1990 jsou v Česku většinou dílem dvou jednotlivců, kdy jeden je objednavatel a druhý architekt. Když se ti dva najdou a porozumí si, vytvoří výbornou věc. To se ale děje málokdy. Často je zadavatel anonymní a nepožaduje špičkový výsledek.

Není tedy nemístný můj dojem, že obecně – snad s výjimkou Litomyšle – jsou ambice investorů velmi malé?

Vrátím se ještě k první republice, neboť vytvoření samostatného státu bylo tehdy vnímáno jako obrovské vítězství, kdy lidé toužili sdílený pocit optimismu a naděje přetavit do všech společenských rovin. Architektura byla jedním z nástrojů. Mladý demokratický stát chtěl dokázat, že umí dělat věci na světové úrovni. Po roce 1989 obdobně skvělá nálada netrvala moc dlouho, takže neměla čas propsat se do architektury. Nikdo nepřišel a neřekl, že právě v tomto ohledu ukážeme, jak jsme se změnili z komunismu na demokracii.

Žádné ostrůvky pozitivní deviace?

Samozřejmě že jsou. V posledních letech sleduji řadu velmi podnětných počinů v malých městech. Mohu jmenovat Líbeznice, Dolní Břežany, Úsilné u Českých Budějovic, Trojanovice v Beskydech. To jsou malé obce…

Kamenné obklady: nadčasová volba pro interiér

…ovšem s osvícenými starosty.

S velmi schopnými starosty a dobrými zastupitelstvy, která jsou pod drobnohledem místních lidí. Většinou platí, že když se podaří jedna věc, je slušná pravděpodobnost, že se jich podaří dalších dvacet, což je případ Litomyšle. A ještě chci zmínit jednu okolnost. Mám kamaráda architekta, který stráví před nákupem čehokoliv, ať jde o sluchátka, boty nebo mobil, neuvěřitelné množství času průzkumem trhu. Když jsem se ho ptal, jak je možné, že tolik energie věnuje nákupu věcí za pár set korun, zatímco velkým věcem se taková pozornost nepřikládá, odpovídá, že u stavby nebo územního plánu do toho promlouvají stovky lidí. Šance ovlivnit finální rozhodnutí je tak velmi malá, zatímco do výběru sluchátek mu nikdo nemluví.

Je tudíž chybou, když zastupitelé, kteří chtějí postavit školku nebo položit novou dlažbu, nepřemýšlejí jako váš přítel, ale zajímá je hlavně nízká cena a aby bylo hotovo do konce volebního období?

Nejprve bych chtěl zdůraznit, že ve veřejném prostoru neexistují nedůležité věci. Je jedno, jestli je to kus chodníku, mateřská škola, obchvat obce nebo hlavní náměstí. Všechny viditelné věci mají velký význam, protože ovlivňují život lidí. Spousta úspěšných starostů mi také říká, že nejtěžší je napodruhé obhájit mandát, neboť čtyři roky jsou málo na to něco ukázat. Když si ale ti nejlepší post udrží, jde jejich podpora už jen nahoru, protože díky dobré přípravě se v dalším období dostaví kvalitní výsledky, jež lidé ocení. Ze začátku mají ovšem všichni pocit, že se nic neděje. Přemýšlení, tvorba, plány nejsou vidět.

Kdo je Adam Gebrian:Narodil se 9. května 1979 v Boskovicích.
V roce 2006 absolvoval Fakultu umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Studoval a pracoval v Amsterdamu, Rotterdamu, Praze, Paříži, Londýně a v Los Angeles. V letech 2007-2014 byl členem redakční rady časopisu Era 21, moderoval vlastní pořad Bourání na Rádiu Wave. Na internetové televizi Stream.cz uvádí svůj pořad Gebrian versus, ve kterém se zabývá hlavně architekturou ve veřejném prostoru a novými stavbami placenými z veřejných zdrojů.Vyučuje na soukromé škole architektury ARCHIP a na Prague Institute.Za publikační a diskusní aktivitu ve veřejném prostoru směřující ke zvyšování povědomí o architektonické kultuře získal cenu Architekt roku 2014.Od loňského září je kurátorem nového Centra pro architekturu a městské plánování CAMP v Emauzích, které se má stát ústředním místem pro diskuse o rozvoji a budoucnosti Prahy.

Přesto jste přesvědčen, že jde o nejdůležitější fázi?

Přesně tak. Při investování do veřejného prostoru bohužel šetříme peníze, čas a úsilí právě na přípravě. Etapa plánování a přemýšlení představuje maximálně desetinu celkového rozpočtu, zbytek se utratí na fyzické stavbě. V momentě, kdy ušetříte na těch deseti procentech, je takřka jisté, že proděláte na oněch devadesáti. To se v Česku děje dost pravidelně. Na obranu starostů musím říct, že někdy nemají ani jinou možnost, neboť existují různé dotační tituly, lhůty, veřejné zakázky. Jenže když nemáte dobrý projekt a uděláte hned na začátku špatné rozhodnutí, nikdy ho nedoženete.


Do jaké míry se vyplatí přemýšlet o veřejném prostoru či stavbě, aniž by existovalo konkrétní zadání? 

Zkusím to uvést na příkladu úžasného člověka, úředníka Antonína Dokoupila, který dlouhá léta dělal ve zmíněné Litomyšli šéfa investičního odboru. Ten mi říkal, že před mnoha lety ve městě padlo rozhodnutí vytvořit řadu projektů takzvaně do šuplíku, tedy aniž by na ně byl rozpočet či stoprocentní záměr. Zabývali se jimi proto, že když se pak nějaká dotace vypsala, projekt byl připravený. Před svými občany si radní ovšem museli obhájit, že investují peníze, čas a úsilí do věcí, které se třeba nikdy nebudou realizovat. Možná půlka z nich tak zůstane navždy v šuplíku. Ta druhá ale realizovaná je, a to ve velmi dobré kvalitě. Neznám ovšem moc lidí, kteří by vstupovali do komunální politiky se sdělením, že potřebují být zvoleni šestkrát za sebou, aby svůj program stihli uskutečnit. Zní to jako totální utopie, ale jinak to nejde.

Kolik znáte architektů, kteří by si zadarmo a do šuplíku jen tak pro strýčka Příhodu něco kreslili?

Průměrný český architekt ví, že z deseti projektů bude realizován zhruba jeden. Přitom nejvyšší možná hodnota pro každého architekta je, že jeho stavba stojí, funguje, používá se a může ji někomu ukázat. Proto se každý raději přihlásí do předem zajištěné realizace v nějaké malé obci než do dobře zaplacené mezinárodní soutěže, z níž není garantovaný výstup.  Ale i tak znám šuplíkových projektů dost a je fakt, že ty nerealizované věci jsou často nejradikálnější.

Našel by se v letošním osmičkovém roce i nějaký pro krásný prostor pod Petřínem, kde kdysi stával Stalinův pomník a premiér Babiš by tam rád viděl třeba Muzeum české historie včetně Muchovy Slovanské epopeje?

Vynikající architekt Petr Hájek a jeho studenti se přesně tímto prostorem zabývali před pěti šesti lety. Viděl jsem přes dvacet jejich návrhů, které zahrnovaly celou škálu možností od muzeí, knihoven přes parky, průchody a památníky. Řada má naprosto špičkové kvality, což není náhoda, protože skvělí pedagogové mívají skvělé studenty. Je smutné, že v 99 procentech tyto záměry nikdo nikdy nespatří. I proto chceme v Centru pro architekturu a městské plánování dělat pravidelné prezentace diplomových prací, aby se s nimi veřejnost mohla konfrontovat. Kdysi jsem se setkal s bývalým primátorem Prahy Bohuslavem Svobodou, kdy mi říkal, že potřebuje nové architektonické projekty pro Prahu, a já opáčil, jestli se nejdříve nechce podívat na ty staré, protože těch jsou tisícovky. Každý politik má tendenci staré věci ignorovat a tvářit se, že neexistují, neboť je zadal někdo jiný, bylo to dávno, doba se změnila atd. Mockrát to není pravda.

Vypadá to, že díky ekonomickému růstu by se nyní mohlo začít investovat do výstavby startovacích bytů. Čeho bychom se při tom boomu měli vyvarovat?

To je obrovské téma. Nejvíc si cením jedné lidské vlastnosti, kterou promítám i do architektury, a tou je velkorysost. Sám bydlím v domě z roku 1904, který má velký nadstandard ve věcech, které by dneska nikdo nezaplatil. Všechny prostory jsou vyšší, než musejí být, vstupní hala je větší, než jsme zvyklí, propojení s uměním je patrné v každém detailu. Dům má silnou reprezentativní funkci. Lidé by si měli kupovat byty v projektu, kde bydlí sám developer. To je slušná záruka, že jsou postavené dobře. Po roce 1989 u nás vidím spíš obrovský tlak na cenu, který vede k osekávání věcí, jež diskriminují kvalitu. Jestliže dnes je v zákoně napsáno, že nejvyšší možná světlá výška bytového prostoru je 2,65 metru, tak je skoro jisté, že to tak bude.

Zdroj: Deník/Martin Divíšek

Proto raději bydlíte v pronajatém bytě ve velkorysém domě?

Celý život asi budu bydlet v nájmu, protože kvalita prostředí je pro mě tak důležitá, že rozhodně nestrávím podstatnou část svého života v prostoru, který se mi nelíbí, a obýval bych ho jen proto, že to je výhodná investice. To bych se fakt zbláznil.

Copak nelze i při dodržení světlé výšky 2,65 metru dělat kvalitní architekturu?

Architekt Roman Koucký řekl zásadní věc, totiž že standard kvality má nastavovat veřejný sektor. Vyjděme tedy z předpokladu, že sociální či startovací byty bude prioritně stavět veřejná sféra, města, obce, stát. Ta má oproti soukromému sektoru obrovskou výhodu ve vlastních pozemcích, čímž se stlačí cena. Nemusí navíc spěchat, takže si může vybrat dobrého architekta. Dva roky jsem žil v Amsterdamu, kde je obrovské množství bydlení, které město buď financuje, nebo pro ně nastavuje standardy.

Interiérům prý bude v roce 2018 vévodit černá

Jak to probíhá?

Amsterdam dal dohromady abecedu, jak mají domy vypadat co do materiálů a půdorysů. Pak oslovil několik soukromých investorů, kterým řekl, že pokud se k této představě přidají, město je daňově či snazším povolovacím procesem zvýhodní. Proto se k tomu řada lidí připojila a ten standard je hodně vysoký. Když jdete po Amsterdamu, říkáte si, aha, tady ten dům je podobný jako ten ve vedlejší ulici. Určitou stejnost považuji za strašně důležitou.

To myslíte vážně?

Hrdost na příslušnost ke svému městu, tím pádem i na tu stejnost, vnímám jako podstatnou. To je něco, čeho jsme se socialismem vzdali a najednou jsme všichni začali tvrdit, že největší hodnotou je, když každý z nás bude jiný. Rád cituji Adolfa Loose, který řekl, že člověk je dobře oblečen, když je v dobré společnosti co nejvíce nenápadný. To znamená, že je součástí toho společenství.

Ve Švýcarsku, Holandsku nebo Francii a Británii jsem viděl chuť být příslušníkem celku a žít v něčem podobném jako kolega. Tam my zatím nejsme. Celý život sleduji sport a jeden můj kamarád se mě ptal, jestli jsem si všiml, že teď máme nejlepší výsledky v individuálních sportech a nejhorší v kolektivních. Když skončila generace vychovaná za socialismu, která ještě předvedla fantastické výsledky v basketbale, fotbale a hokeji, nahradila ji generace, v níž jsou neuvěřitelně šikovní jednotlivci, třeba tenisté, ale nějak to nedrží pohromadě. Je to vidět i u architektury. A to je velký problém, protože ona je jen odrazem společnosti.

Volební štáb Jiřího Drahoše při prvním kole prezidentských voleb 13. ledna v Praze. Drahoše přišli podpořit i Michal Horáček a Marek Hilšer.
Zeman vyzve Drahoše. Za ním dorazil do štábu Horáček i Hilšer

Proto jste se rozhodl věnovat popularizaci architektury, nikoli aktivní tvorbě?

Před deseti lety jsem se tak rozhodl proto, že dokud nebude na straně společnosti zájem o to, co považuji za kvalitu, tak nemám co nabídnout. Mohl bych si zajisté najít jednoho člověka z tisíce, který to ocení, ale to mě neláká. Mimochodem, řada architektů za první republiky byla levicově orientovaná a dodnes v našem společenství rezonuje, že pro architekty je nesmírně důležité to, co užívá veřejnost. Proto milujeme úpravy náměstí a ulic, výstavbu galerií a muzeí. Když vyprojektujete radnici, kam chodí lidé a líbí se jim tam, máte z toho stokrát větší radost, než postavíte-li rodinný dům uprostřed lesa, který kromě majitele nikdo nikdy neuvidí.

V Líbeznicích jsem ukazoval svým kolegům ze zahraničí základní školu, kterou pro tuto středočeskou obec navrhli lidé z ateliéru Projektil, což jsou autoři Národní technické knihovny. Nemohli uvěřit, že školu pro obec s 2,5 tisíci obyvatel navrhli stejní architekti jako světově uznávanou stavbu. Říkali, že je to totéž, jako by oscarový herec hrál ve filmu pidi roli. Jenže tak to vůbec není. Když to investor myslí vážně, stavba bude sloužit veřejnosti a má skvělou náplň, jako škola, tak ji mají chuť dělat nejlepší z nejlepších, protože kvůli tomu se chtěli stát architekty.