Na člověka, který svou agresivní jízdou zaviní nehodu, při které usmrtí nebo vážně zraní druhého, často nahlížíme jako na vraha. Dokonce i soud může dojít k tomuto závěru – příkladem je Německo. Letos v březnu potvrdil zemský soud v Berlíně doživotní vězení za vraždu pro dva mladé muže ve věku 20 a 27 let, kteří 1. února 2016 závodili na rušné berlínské třídě, projížděli křižovatky na červenou až do chvíle, kdy ve stosedmdesátikilometrové rychlosti smetli auto vyjíždějící na zelenou. Jeho řidič byl na místě mrtev.

Případ bude znovu řešit nejvyšší soud, nicméně soudce v odůvodnění exemplárního rozsudku uvedl, že událost neměla nic společného s nedbalostí, ale že si obžalovaní „z nicotných pohnutek zahrávali s životy druhých“.

Člověk občas koná i z pohnutek, které je možné považovat za nicotné, ale vzhledem k povaze jeho jednání nás ani nenapadne o nich takto uvažovat. Jestliže je ale v sázce zdraví nebo život, „nicotnost pohnutek je náhle strašlivě zjevná“. Jejich nesmyslnost se vyjeví ve chvíli, kdy dojde k nejhoršímu, nezasáhne štěstí shůry a kdy je už pozdě na zamyšlení.

Tragická nehoda na D1:

Horší než nabitá puška

Už bezmála před padesáti lety, na konferenci o bezpečnosti silničního provozu u příležitosti světové výstavy EXPO v Ósace, konstatoval jistý dopravní expert, že automobil v rukou nezodpovědného řidiče je nebezpečnější než nabitá puška. Auto přirovnal ke zbrani. A ta, jak víme, může ničivě posloužit jak zlému záměru, tak způsobit neštěstí v nezodpovědných a hazardujících rukou. Soudy v jistých případech (například záměrné najíždění na policisty či vytlačování policejního auta z vozovky) nahlížejí na silniční incidenty jako na „útok se zbraní“. Fakt, že se auta stala i nástrojem teroristů a „amokových vrahů“, podobně jako automatické zbraně, patří už v posledních dvou desetiletích k obrazu naší civilizace.

Auto samo o sobě není zbraň, i když se jí může i nečekaně stát. Aktivních řidičů je ovšem také řádově více než aktivních střelců. I na automobil se vztahuje rčení o dobrém sluhovi, ale zlém pánu, lépe řečeno - o zlém sluhovi v rukou špatného pána. Když člověk usedá za volant, má pocit, že se stává „tak trochu lepším, dokonce si může myslet, že si k řízení vědomě bere jen to hodnotné ze své osobnosti - klid, rozvahu, předvídavost, gentlemanství, znalost vlastních schopností, empatii a zároveň soustředěnost, umění rychle a správně reagovat a rozpoznat zbytečné riziko. Ale to je iluze, ba dokonce dvojí omyl.

K volantu totiž usedá vždy celá naše osobnost. A ta se ráda klame iluzemi o svém klidu, rozvaze, schopnostech a soustředěnosti, zatímco nechce připustit vznětlivost, zbrklost, problém s koncentrací a chabou anticipaci… Máme za to, že k řízení usedají jen naše domnělé kvality, zatímco, aniž si to přiznáme, se za volant derou naše mnohé nectnosti, které mohou ještě umocňovat momentální rozpoložení a stres. Jinými slovy, která lze použít i obecněji - kde není sebereflexe, je zaděláno na problém.

Auto jako zbraň teroristů:

Nehoda není náhoda

Od časů výstavy EXPO v Ósace se auta výrazně zdokonalila a jejich řízení je snazší. Ale také jsou mnohem výkonnější a mnohonásobně jich přibylo. Z psychologického hlediska je řízení pro lidskou psychiku poměrně náročnou činností, při které se zřetelně projevují osobnostní rysy člověka. V textu shrnujícím dlouholetý výzkum příčin dopravních nehod dopravní psycholog Karel Havlík například uvádí, že věk, pohlaví i motoristická praxe se ukazují spíše jako podružnější.

„Stupeň odpovědnosti především závisí na osobnosti a z ní odvozené role řidiče. Každá role spojená s určitou činností vyžaduje (…) specifický soubor vlastností, schopností a dovedností. Z osobnostních vlastností stojí u řidiče v popředí vyrovnaná struktura, emotivní stabilita, přizpůsobivost, sebeovládání, přiměřená sebedůvěra, stresová odolnost, svědomitost a spolehlivost,“ píše Havlík.

„Neopomenutelné jsou sociální vlastnosti, například altruismus vyjádřený schopností myslet na ostatní a umět předvídat jejich chování. Důležitá je úroveň senzomotorických vlastností v čele s procesy vnímání, bdělostí, pozorností, psychomotorickou koordinací aj. a úroveň schopností, například inteligence, myšlení, paměti, reagování. Chybí-li anebo jsou-li v osobnosti jedna nebo více citovaných složek vážněji narušeny a morální vlastnosti nejsou dostatečně nasyceny, člověk zpravidla v dopravním provozu selhává.

V několika odstavcích, v nichž Karel Havlík jen stručně shrnuje závěry z více než třicetiletého psychologického výzkumu profesionálních řidičů, lze vyčíst poznatky, které mají obecnou platnost a dají se vztáhnout na celou motoristickou populaci: „Z bezmála osmnácti tisíc námi dopravněpsychologicky vyšetřených řidičů (…) byly zhruba u tisícovky jedinců, kteří se opakovaně dopustili nehod, shledány hlubší nedostatky v osobnostních vlastnostech a schopnostech. Výsledky vyšetření přibližně odpovídaly obecně známému poznatku, že selhání podmiňují ze 70 procent osobnostní vlastnosti, z 20 procent schopnosti a dovednosti, ze 3 procent fyziologická zdatnost, ze 2 procent psychické klima a zbytek tvoří jiné příčiny, např. technický stav vozidla, vadné značení apod., za něž opět odpovídá člověk."

Tragická nehoda u Sudoměřic:

Kdo je tedy pirát?

Možná namítnete, že předešlá charakteristika ještě nepopisuje piráta silnic, ale jen častěji bourajícího řidiče (vždyť také mnohem více jezdí). Jenže tato psychologická črta nás opravňuje k podezření, že v oné tisícovce problémových profesionálů bychom rychle poznali řadu „pravých, bezohledných pirátů“, jen co by sedli za volant osobního auta. Ani by nemuselo být sportovní nebo extra silné. Ale kdo je tedy skutečný pirát, v jehož rukou je auto spíš zbraň než dopravní prostředek?

Nomina sunt odiosa - jména, kterým je lepší se vyhnout - radí latinské rčení. Ale média nevystačí s obecnými popisy, potřebují příběhy. České publikum donedávna znalo jménem dva piráty silnic, na které dopadlo kladivo spravedlnosti - Aleše Trpišovského a Luboše Lacinu. Nyní zná i třetí jméno, byť kvůli otevřenému případu jen částečné - Vojtěch. Ch.

Spravedlnost vždy posuzuje okolnosti incidentu a komplexně i osobnost viníka. Soud zkoumá, zda šlo o „nicotné pohnutky při závodění nebo předvádění se“, nebo o afekt či „trestání a oplácení“. Luboš Lacina před devíti lety v afektu vytlačil agresivním manévrem z dálnice pomalejší auto, které skončilo v kotrmelcích, a havárie jen zázrakem vyústila jen v lehké zranění posádky. Lacina dostal pět let vězení a sedmiletý zákaz řízení. Po uplynutí poloviny trestu byl propuštěn.

Podnikatel Aleš Trpišovský nechvalně proslul vybržďováním aut, která mu dost rychle neuhnula z levého pruhu dálnice. Jeho „trestné manévry“ v jednom případě skončily lehkým střetem. Také Trpišovský byl za agresivní chování odsouzen, dostal dvouletou podmínku a sedm let zákazu řízení. Z pohledu dopravního psychologa je však právě Trpišovský pravým silničním predátorem, nespolehlivým, agresivním řidičem se sklonem k impulzivnímu jednání. Je horší než Lacina, přestože skutek, za který byl odsouzen, měl méně závažné následky. Nicméně nejtěžší trest za silniční pirátství u nás byl uložen právě za vybrždování, které 28. prosince 2016 skončilo smrtí kojence a važným zraněním jeho rodičů. Soud loni potvrdil viníkovi havárie Martinu Kostnerovi 11 let vězení.

Jak potvrzuje tragická nehoda u Špindlerova Mlýna (a stovky dalších, těžkých i menších incidentů), silniční pirátství souvisí nejčastěji s nepřiměřenou rychlostí, z níž pak vzcházejí další rizikové momenty. Jak tedy charakterizuje silničního agresora dopravní psycholog, který ve své praxi posuzoval už mnoho tisíc řidičů?

„Ponejvíce, jak psychologické posudky napovídají, k tomuto stylu jízdy inklinují osoby egoistické, které potlačovanou agresivitu nedokážou projevit adekvátně a otevřeně, ale skrytě, v anonymitě dopravního provozu, lidé léčící si komplexy méněcennosti tím, že na silnici předstihnou jiné, jedinci, kterým adrenalinová jízda uvolňuje nahromaděné tenze a přináší uspokojení, lidé, u kterých vítězí emoce nad intelektem, a ti, z jejichž nevyvážené osobnostní struktury vyčnívají psychopatické rysy. Pod tíhou nevhodného dopravního charakteru jsou zaujati pouze sebou, považují rizikové chování za přirozené, nedokážou reálně vnímat a vyhodnotit situaci, podceňují nebezpečí a málokdy se ohlížejí na ostatní účastníky silničního provozu.“