Pod pojmem Pakt tří si čeští historici vybaví většinou spojeneckou smlouvu uzavřenou v září 1940 trojicí fašistických států, tedy německou Třetí říší, Italským královstvím a Japonským císařstvím. Někteří ukrajinští historici však znají ještě jeden Pakt tří, označovaný na Ukrajině také za takzvaný Trojúhelník smrti.

Byla to smlouva o úplném zničení Ukrajinské povstalecké armády (jejíž příslušníci byli běžně označováni jako banderovci), uzavřená 7. dubna 1947 mezi Československem, Polskem a Moskvou. Dlužno dodat, že signatářské země měly banderovcům co oplácet.

Zlověstný nacionalismus

Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) vznikla v roce 1943 reorganizací Organizace ukrajinských nacionalistů. Název banderovci získali její příslušníci po předsedovi této organizace a jednom z vůdců ukrajinského nacionalistického hnutí Stepanu Banderovi. Byla to partyzánská bojová síla, která usilovala o vydobytí samostatného ukrajinského státu, což ji ovšem za druhé světové války přivedlo k boji po boku Němců proti Polsku a Sovětskému svazu.

Bandera sám skončil spolu s několika dalšími předními ukrajinskými nacionalisty ještě v roce 1941 v německém koncentračním táboře Sachsenhausen, protože odmítl odvolat proklamaci nezávislosti Ukrajiny. Propuštěn byl až v roce 1944.

Polský prezident Andrzej Duda
Ne, Andrzej Duda není vnukem Ukrajince s podílem na volyňském masakru

V letech 1943 až 1944 se Ukrajinská povstalecká armáda podílela na tzv. Volyňském masakru, což bylo masové vyvražďování jiných než ukrajinských obyvatel historického území Volyně, rozkládajícího se mezi řekami Pripjať a Západní Bug v oblasti dnešní severozápadní Ukrajiny. Oběťmi těchto hrůzných etnických čistek byli zejména volyňští Poláci, v menší míře ale i příslušníci dalších národností žijících tehdy na Volyni, konkrétně Rusové, Arméni a volyňští Češi (volyňské Židy vyvraždily v převážné míře už dříve německé jednotky postupující přes toto území do nitra Sovětského svazu).

Přesný počet povražděných obyvatel Volyně znám není, historici ale předpokládají, že mohlo jít až o 60 tisíc Poláků a o jednotky tisíc u dalších národností. Celkové počty obětí etnických čistek na Ukrajině během druhé světové války se pohybují v řádu stovek tisíc.

Dlužno dodat, že válečným masakrům předcházely v této zemi na řadě míst masakry předválečné, které v době tzv. Velké čistky v druhé polovině 30. let organizovala sovětská tajná skužba NKVD a jejichž oběťmi byli zejména Ukrajinci. A na vzepětí ukrajinského nacionalistického hnutí a odporu k Sovětskému svazu měl nemalý podíl také řízený hladomor v letech 1932 a 1933, jemuž padlo za oběť až několik milionů Ukrajinců.

UPA po válce

„Po skončení války se většina jednotek Ukrajinské povstalecké armády přemístila do jihovýchodního Polska, kde žila silná ukrajinská menšina. Zde Ukrajinská povstalecká armáda rozpoutala partyzánskou válku proti polské státní moci. Organizace ukrajinských nacionalistů operovala v Polsku v roce 1946 v síle pěti až šesti tisíc příslušníků,“ uvádí k těsně poválečné historii UPA Jan Šach z Vojenského historického ústavu. Polští historici zmiňují v souvislosti s touto válkou příklady polských vesnic, které byly Ukrajinskou povstaleckou armádou vypáleny (například Nowosielce, Bukowsko nebo Nagórzany).

Na československém území se banderovské skupiny začaly objevovat v létě 1945, podle Šacha byl jejich výskyt poprvé zaznamenán 13. srpna 1945 na východním Slovensku, u obcí Spišská Stará Ves a Medzilaborce. Příslušníci těchto skupin, v počtu pravděpodobně nepřesahujícím tisíc mužů, se přes Slovensko přesouvali směrem k hranicím Zakarpatské Ukrajiny.

Viliam Žingor při projevu během oslav 1. výročí SNP v Banské Bystrici
S chamradí nejdu. Partyzán Viliam Žingor se komunistům nevzdal, tak ho popravili

Československý stát na to reagoval nasazením několika vojenských oddílů, které ve spolupráci s nově utvářeným Sborem národní bezpečnosti a s vojáky sovětské Rudé armády vytlačovaly banderovce z československého na polské a ukrajinské území.

V dubnu 1947 spustilo Polsko proti banderovcům na svém území vojenskou operaci Visla, jejímž cílem byla likvidace jednotek UPA na území východního a jihovýchodního Polska.

„Stav jednotek UPA, bez řádného jídla, bez příbuzných a blízkých, byl extrémně depresivní. Vojáky vyčerpávaly každodenní bitvy. Podle polských údajů bojovala jen proti Chromenkově sotni 8. pěší divize, část 9. pěší divize a 1. divize Sboru vnitřní bezpečnosti,“ popisuje ukrajinská Wikipedie přežívání Ukrajinské povstalecké armády na polském území v této době.

Členové banderovského povstaleckého oddílu Bira zajatí vojáky polské armády v oblasti ZatwarnicaČlenové banderovského povstaleckého oddílu Bira zajatí vojáky polské armády v oblasti ZatwarnicaZdroj: Wikimedia Commons, J. Gerhard, volné dílo

„Probijte se na Západ!“

Zmíněnou „Chromenkovu sotňu“ či „sotňu Chromenko“ představoval zhruba stočlenný oddíl (setnina) ukrajinského velitele Michaila Dudy, krycím jménem Chromenka (či ukrajinsky Gromenka), jež se právě připravovala k přechodu z Polska do Rakouska přes československé území. 

Dne 25. května 1947 totiž obdržel Duda - Chromenko, stejně jako ostatní velitelé ukrajinských povstaleckých jednotek, dopis od velitelství UPA s následujícím rozkazem: „Je před vámi těžký úkol, který musíte splnit se ctí. Vydejte se tam, kam určuje rozkaz! … Vydejte se do svobodného světa a vysvětlete tam, v čem spočívá boj Ukrajinské povstalecké armády a co jsou zločiny komuny.“

Těžké boje o každý dům ve Stalingradu
Bitva o Stalingrad: Z města udělala masový hrob, znamenala ale i morální zlom

V té době se již vojenským způsobem organizovaná UPA skládala skutečně pouze z banderovců, všichni ostatní její dosavadní příslušníci (například slovenští, maďarští, němečtí či jiní fašisté) se rozprchli. Od poloviny června 1947 začaly silné skupiny banderovců v souladu s výše citovaným rozkazem přecházet přes československé území na Západ.

„Začínal největší banderovský vpád. Československá armáda přitom v té době měla k dispozici na ochranu státní hranice jen asi 1200 mužů. Velení armády se proto rozhodlo narychlo uvolnit pro východní Slovensko část školních jednotek. Československá vláda 20. června 1947 rozhodla, aby byl na východní Slovensko odeslán jeden pohraniční pluk SNB z českých zemí a aby mužstvo druhého ročníku (vojáci prezenční služby) zůstalo na Slovensku až do 4. července,“ uvádí Jan Šach. Nezkušenost vojenských aspirantů měla v nadcházejícím vojenském střetnutí ještě sehrát svou roli…

Prošel jenom Duda - Chromenko

Od června 1947 tedy probíhaly ve slovenských horách srážky s banderovci. Několik sotní se podařilo československým vojákům odrazit a donutit je ke stažení na západní Ukrajinu, kde byly zničeny, Dudova, či lépe řečeno Chromenkova sotňa se však jako jediná přes Československo probila a po trase Přerov, Prostějov, Třebíč a Plzeň se dostala až do Bavorska.

„Po 99 dnech pochodu a tvrdých bojů, překonávajíce tisíce kilometrů, přišly 5. září 1947 první jednotky sotni Chromenko do západního Německa informovat svět o ozbrojeném boji vojáků UPA proti útočníkům. A 10. září 1947 se tam dostal sám Chromenko,“ uvádí o Chromenkově akci ukrajinská Wikipedie.

Tato cesta na Západ byla později popsána v autobiografii Michaila Dudy (Chromenka) Velký zájezd. „Sotňa Chromenko dorazila na Západ jako jediná bojová jednotka, z plného počtu zůstalo jen 60 vojáků. Ze Zakerzonny (obec v Polsku, odkud začal výpad na československé území, pozn. red.) jich vyrazilo asi 350,“ dodává k této akci ukrajinská Wikipedie.

Němečtí vojáci na Ukrajině během druhé světové války
Krutý konec ghetta Rovno: Před 80 lety vyvrcholil vraždící akcí v lese

Tehdejší účastník bojů s banderovci, československý komunista Jaroslav Honzák, Chromenkovu odyseu pochopitelně tak hrdinně neviděl: „V sotni Chromenko se podřízení velitelé čet a družstev spíše snažili odpoutat od nepřítele a nevyhledávali z vlastní iniciativy bojové střety s protivníkem. Pokud přesto došlo k bojovému kontaktu s našimi vojáky nebo příslušníky pluku Slovensko, snažili se tito velitelé opustit své dosavadní pozice a usilovným pochodem měnit směr ústupu,“ psal Honzák v Českých národních listech.

„Zřejmě se řídili zásadou: Kdo uteče, ten vyhraje. To byl také možná jeden z důvodů, proč se jisté části této sotni podařilo přejít i s raněným velitelem (který byl nesen na nosítkách) celou ČSR a dostat se k Američanům,“ dodával.

Osud Michaila Dudy byla nakonec přesto tragický. Po sepsání své autobiografie se v roce 1950 dobrovolně přihlásil ke vzdušnému výsadku zpátky na Ukrajinu, kde chtěl partyzánským způsobem pokračovat v boji proti Sovětům. Už při seskoku byl ale spolu s celou svou parašutistickou skupinou prozrazen a brzy na to ho obklíčily sovětské jednotky. Aby se vyhnul zajetí, spáchal spolu s dalšími členy výsadku sebevraždu zastřelením.

Velitelé Peremyského útvaru Ukrajinské povstalecké armády, fotografie byla pořízena 19. května 1947Velitelé Peremyského útvaru Ukrajinské povstalecké armády, fotografie byla pořízena 19. května 1947Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, catholicnews, PD-Ukraine

Bitva v horách

Kromě Chromenkova oddílu pronikla do hloubi československého území už jenom jedna sotňa, a sice jednotka Volodymyra Jemeljanoviče Šigalského, známějšího pod přezdívkou Burlaka nebo Burlak. 

Do srpna 1947 se tento oddíl dostal do údolí řeky Váh, tam ho ale obklíčily československé jednotky. Banderovcům pod Burlakovým velením se však podařilo se od československých vojáků odpoutat a ukrýt se v masivu hory Magury Lupče, vysoké 1316 metrů.

„Každá banderovská sotňa postupovala individuálně a měla svá specifika. Sotňa Burlak se zpravidla stavěla v případě svého napadení na odpor a ustupovala až do té doby, kdy neměla naději na úspěch. Současně využívala každé příležitosti k nastrojení léček i vůči silnějšímu nepříteli,“ zapsal Honzák.

Thomas Edward Lawrence se stal klíčovou osobností arabského povstání v letech 1916 až 1918. Snímek pochází z triumfální cesty do Akaby
Legendární Lawrence z Arábie: Šokoval Turky a vyhrál klíčovou pouštní bitvu

Československé velitelství zasahující proti Burlakovi proto nařídilo provést hloubkový průzkum v širokém okolí hory s cílem zjistit přesné místo, kde se sotňa nachází, a neprodleně zorganizovat rozsáhlou útočnou operaci, směřující k její likvidaci.

Tento plán ale úplně nevyšel, zejména proto, že vojáci přípravu průzkumu podcenili. „Přes závažné a alarmující poznatky, že v prostoru se nachází početná a dobře vyzbrojená Burlakova sotňa, určil velitel praporu aspirantů na průzkum pouze samopalnou četu o síle 18 aspirantů, vyzbrojených jen puškami a samopaly. Jejím velitelem stanovil jednoho z četařů-aspirantů, neboť důstojník, který měl tuto průzkumnou četu vést, byl údajně nemocný,“ uvedl k tomu Honzák. 

Četa dostala za úkol zjistit, kde se banderovci nacházejí, a pak je překvapit palbou a hnát je do léčky, připravované zbytkem jednotky. Jenže situace se vyvinula úplně opačně.

Židovské ženy a děti hlídané krátce před svým zavražděním příslušníky lotyšské policie v roce 1941. K masakrům docházelo na více místech, tento snímek zachycuje událost v lotyšském přístavu Liepaja
Šílený masakr v Rumbule: Žena vydržela nahá ve sněhu předstírat smrt, přežila

Šigalskij-Burlak nebyl hlupák, ale ostřílený diverzní a partyzánský velitel. Bylo mu jasné, že ho Čechoslováci budou hledat, a rozhodl se je předejít. V okolí svého stanoviště proto rozestavil hlídky, a o 18 československých průzkumnících tak věděl dřív, než oni o něm. A měl dost času na to připravit jim past.

Nic netušící nezkušení aspiranti tak napochodovali banderovcům přímo před hlavně. V nastalé přestřelce padlo šest Čechoslováků, další tři byli raněni a zajati. Zbytku se podařilo ustoupit, dva muži byli s lehkým zraněním ponecháni v nedaleké kolibě u pastýřů, ostatní vojáci se vrátili na základnu a ohlásili, k čemu došlo. Byla to krátká bitva, ale pro československou armádu znamenala největší ztrátu, jakou kdy v boji s banderovci utrpěla.

Velitel s respektem u protivníků

Padlé a raněné aspiranty banderovci oloupili o zbraně, střelivo, osobní doklady a některé výstrojní součástky včetně bot. Na druhé straně slouží Šigalskému-Burlakovi ke cti, že nechal těžce zraněné zajatce provizorně ošetřit lékařem sotně, a pak je zanechal na místě s tím, aby vyřídili svým velitelům, že šlo o odplatu za jeho muže zastřelené u Malužiné a že bude-li jeho oddíl dál napadán, přestane Čechoslováky šetřit.

„Burlak se zajatci osobně prováděl kádrové pohovory. Snažil se jim vysvětlit, že má s našimi vojáky soucit, poněvadž jsou svými veliteli nuceni bojovat proti nim. On že pak dodržuje a respektuje ženevské konvence o zajatcích a raněných a očekává, že takto bude zacházeno i s jeho raněnými muži. Také v několika případech ponechal své raněné střelce, kteří potřebovali nemocniční ošetření, s písemným vzkazem, v němž žádal naše velitele, aby jim bylo poskytnuto potřebné lékařské ošetření a bylo s nimi zacházeno jako s vojenskými zajatci regulérní ukrajinské armády,“ uváděl Honzák. 

Jeden z restaurovaných dobytčáků sloužících k deportaci slovenských Židů. Písmena SŽ na voze znamenají zkratku pro Slovenské železnice
První transport Židů ze Slovenska: Začalo to svlečením ve škole, končilo peklem

Podle jeho slov se Šigalskij-Burlak snažil zajatcům také vysvětlit a obhájit smysl a poslání banderovského tažení. „Apeloval na to, aby je naši vojáci považovali za příslušníky ukrajinské armády, která vede boj proti světovému bolševismu. Současně je přesvědčoval, že oni jako příslušníci inteligence a budoucí důstojníci jsou příliš cenným materiálem, než aby byli nasazováni do bojových akcí jako řadoví vojáci. Je skutečností, že si tímto způsobem vydobyl Burlak u takto zajatých a později propuštěných našich vojáků určité renomé,“ dodával tehdejší účastník bojů.

Ani Šigalskému však nakonec nepřálo štěstí. V noci ze 3. na 4. září 1947 byl československými zbrojenými složkami vypátrán, obklíčen a zajat v salaši na Malé Fatře. Spolu s ním padla do zajetí i mladá žena používající kryptonym Ofélie a ostatní příslušníci jeho oddílu. Po svém zajetí byl vydán do Polska a začátkem ledna 1949 byl odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán v Řešovské věznici 7. dubna 1949 ve 20:15.