Jaké očekáváte reakce či vyjádření ke kulatému výročí Benešova úmrtí?
Historik a teolog Richard F. Vlasák.Zdroj: archiv RFVOčekávám vyjádření šablonovitá, jednoduchá. Odpovídající českému politickému diskursu, to znamená nikterak do hloubky jdoucí. Benešův život, především jeho závěr, to je tragédie muže, kterému se zhroutil celý svět, tragédie muže, který usiloval o demokracii a sociální spravedlnost ve státě stejně jako jeho velký učitel Tomáš Garrigue Masaryk. Beneš byl konfrontován s mocí, proti níž veškerá slušnost, diplomacie a křesťanské základy Evropy jsou vždy slabé, pokud není dostatek demokratů, svobodných lidí. Komunistická moc hrála s Benešem dvojí hru: na jednu stranu se tvářila, že rozumí jeho názorům, na druhé straně jí nešlo o nic jiného než o ovládnutí společnosti. Podobné to bylo v roce 1968, ne jinak je tomu i dnes.

Kritici Benešovi vytýkají nejvíce dva dějinné okamžiky, roky 1938 a 1948. V roce 1938 jsme se podrobili Mnichovskému diktátu, ztratili jsme pohraničí, mobilizovaná armáda se musela stáhnout. Lze souhlasit, že euforie národa, který byl připraven bojovat, byla promarněna?
Ano. Částečně s tím lze souhlasit. Tuto tezi ostatně dlouhá léta zastupoval filosof Jan Patočka. Jenže Edvard Beneš přemýšlel v jiném horizontu, on dokázal přemýšlet čtyři šachové tahy dopředu. Věděl, že dojde ke světové válce, to si dokázal spočítat. Věděl, že Němci nesplní závazky Mnichovské dohody. Rozhodnutí Francie o nepomoci vzniklo o jeden jediný hlas a Daladierova vláda byla před rozpadnutím, na druhou stranu věděl, že francouzské a britské elity jsou jednoznačně pro appeasement. Výjimkou byly reakce lorda admirality Duffa Coopera i Winstona Churchilla. Beneš věděl, že v případě, že bychom se bránili, bychom mohli být označeni za agresora. Věděl také, že kdyby tuto věc postoupil parlamentu, jak očekávala tehdejší ústava, tak by ztratil výhodu rychlé vojenské reakce. Později řekl, že mnichovská smlouva byla už od počátku neplatná, protože byl na Československo vyvíjen nátlak. Podle mezinárodního práva zpochybňuje nátlak sílu ujednání, takovou smlouvu lze od počátku považovat ze neplatnou.

Spekuluje se, zda Sovětský svaz byl ochoten přes tzv. rumunský koridor poskytnout Československu vojenskou pomoc. Pokud by taková pomoc přišla, Hitler by mohl vyhlásit, že vlastně bojuje proti bolševismu.
Určitě by toho využily pravicové kruhy i mezi špičkami britské aristokracie, které ovlivňovaly dvůr svatého Jakuba, tzn. Buckinghamský palác. Ona pověstná ochota Sovětů pomoci patří do uvozovek. Bylo to jen rétorické cvičení. Ani Polsko, ani Rumunsko si nedokázaly představit, že by na svém území měly cizí vojska.

Beneš jednal i v duchu svého výroku, že jsme velmi malý národ, že není možné myslet pouze na štěstí jedné jediné generace, ale i těch dalších…
Genocida národa, které se Edvard Beneš obával, byla pouze jedním z aspektů. Beneš se jako ryba ve vodě pohyboval v mezinárodní politice, v diplomacii, to byl jeho raison d'être (smysl života), abych to vyjádřil Benešovou oblíbenou francouzštinou. Šlo o to zachovat státní celek, a to lze, jen pokud politik dokáže, že daná situace mu byla naoktrojovaná.

Mnichov byl nervový otřes

Po Mnichovu Beneš emigruje. Začíná hned spřádat myšlenky na obnovu státu?
Ne. Nejdříve byl pozván do Chicaga, aby hostovsky působil na tamní univerzitě. Chicago bylo v té době druhým největším městem Čechů hned po Praze. Beneš se potřeboval zotavit, sebrat síly, byl to pro něho šok. On hrál šachy, jednu partii prohrál, ale věděl, že musí hrát dál. Mnichov byl pro něho nervový otřes, který západním spojencům nikdy nezapomněl. Přestal jim důvěřovat. Zamilovaný frankofil Beneš ztratil důvěru ve svou milovanou Francii, ve které vystudoval. Angličtinou odkojený Jan Masaryk to odnesl také otřesem. Beneš se musel nejdříve vzpamatovat. V lednu 1939 se ale dává dohromady a v březnu odpovídá protestní nótou proti zřízení protektorátu Čechy a Moravy.

Nedlouho potom začíná pracovat na tzv. Benešových dekretech, z nichž veřejnost zná jen ten o odsunu Němců.
Jde o dekrety prezidenta republiky, abychom mluvili přesně právně. Dekrety samy o sobě myšlenku odsunu neobsahují. Vytvářejí právní rámec pro ztrátu občanských práv. Odsun sám je dán právně mezinárodními dohodami z Postupimi. Dekrety představují soubor nařízení, které nemohl odsouhlasit parlament, protože v té době neexistoval. Vše schválila vláda. Až v roce 1945 byly válečné dekrety prezidenta Beneše schváleny Národním shromážděním a staly se součástí československého práva.

Prezident
Edvard Beneš
Benešova busta.Zdroj: Deník / Luboš Dvořák

* 28. 5. 1884 Kožlany až+ 3. 9. 1948 Sezimovo Ústí– druhý čs. prezident v l. 1935–1948 (1935–1938 za 2. republiky a za okupace 1938–1945 v exilu)
– 1918 byl jmenován ministrem zahraničí
– jeden z vůdců I. odboje spolu s T. G. Masarykem a M. R. Štefánikem a představitel II. odboje
– stál u zrodu Společnosti národů a jako její místopředseda (1920), člen Rady (1923-27) a bezpečnostního výboru a předseda (1935) prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti
- 1935 prezidentem po TGM

Vrátil se Beneš v roce 1945 do vlasti posílen?
Ano i ne. Vrátil se posílen jako vítěz. Byl to triumf, byl národním hrdinou. Dějiny mu daly za pravdu. Prozřetelnost ho nezklamala. Ale zároveň se do vlasti vrací člověk, který je nemocný, který už nemá dostatek sil, aby se plně zúčastnil jednání o Košickém vládním programu, člověk, kterému postupně došlo, že proti němu znovu stojí silný protivník. Beneš si velmi bolestně uvědomoval, že Sovětský svaz zabránil britským i československým válečným silám, aby podpořily Slovenské národní povstání. To bylo pro něho obrovské zklamání. Sověti slíbili pomoc, ale nepřišli. Zároveň zjistil, že část generality není zrovna loajální k Republice Československé. To se týkalo především Ludvíka Svobody. Zároveň měl informaci od tajných služeb, že domácí nálady jsou nakloněny v důsledku Mnichova i krajní levici. V té době začíná jeho nový zápas, který má dvě podoby – zápas o Podkarpatskou Rus a zápas o to, aby území republiky opustila vojska Rudé armády.

Beneš vedl s Rusy řady jednání. Už v roce 1935, pak v roce 1943. Vyčítá se mu, že byl vůči Stalinovi až moc důvěřivý, že svoje reakce směrem k Rusku zaobloval, diplomaticky zmírňoval…
Beneš v tomto směru přecenil své víly. Byl to původem kluk z Kožlan na Plzeňsku, který je najednou součástí nejvyšší světové politiky. Naslouchá mu Churchill, je velice vážený u Charlese de Gaullea, je zván do Bílého domu. Dostane se mu přijetí v americkém Kongresu, kterého se o padesát let později dostane až Václavu Havlovi. Myslel si, naivně – řekli bychom dnes my, že to se Stalinem ukočíruje. Beneš ale nebyl hloupý člověk, na jedné straně ustupoval, ale na druhé si připravoval území na obranu. To se týká právě Podkarpatské Rusi. Při slavném „jednání s tužkou“ stojí Stalin a Beneš nad mapou Československa. Beneš zamalovává Kladsko, že by ho chtěl udělat součástí republiky. Přikresluje ještě Lužici, kde byly slovanské menšiny. To byla Benešova taktika. Beneš vždy při jednání úmyslně zvýšil požadavky, aby mohl ustupovat. Beneš ještě v roce 1945 posílá protestní nóty proti chování sovětských komisařů na území Podkarpatské Rusi, tedy Československa. Ustupuje a chce si klást požadavky jinde. Šlo mu o odchod sovětských vojsk. Uvědomoval si, že pokud zůstanou sovětská vojska na území Československa, tak se národ nebude moci osamostatnit, nebude moci vytvářet samostatnou politiku.

Beneš zažil nejednu zradu. Z domácích přátel jej podrazil Zdeněk Fierlinger, který jako sociální demokrat vstoupil do služeb komunistů. Umírněný Beneš ho měl údajně nazvat sviní a měl prý viset na nejbližším stromě.
Že byl měl Fierlinger viset, to je Benešova věta. Tou sviní si nejsem jist. Zklamání z Fierlingera bylo až osobní, protože to byli přátelé. Beneš mu důvěřoval, svěřil mu misi ve Švýcarsku. Problém Fierlingera byl, že se cítil nedoceněný. Přitom se mu na začátku kariéry dostalo zasloužené pozornosti. Fierlingera zachránil pro Československo Tomáš Garrigue Masaryk, který ho vytáhl z legií. Řekl: Tento člověk mluví německy, anglicky, francouzsky, plynně rusky, toho potřebujeme. Vytáhl ho z bojových vřav a důvěřoval mu. Ostatně jeho legionářská vyznamenání nebyla žádnou diplomatickou zdvořilostí. Fierlinger se stal vyslancem ve Švýcarsku. To bylo spojeno se zastupováním státu při Společnosti národů, což byl garant tehdejšího míru. Potom mu byla svěřena mise v Sovětském svazu. Fierlinger očekával, že se stane ministrem zahraničních věcí, ale tím se dlouho nestal. Najednou mu Sověti nabídli post ministerského předsedy. Přeskočil jeden stupínek. Fierlinger si zaslouží promyšlenou monografii, která odstíní všechny vrstvy jeho osobnosti. Podobně jako laureát Benešovy ceny Michal Macháček napsal životopis Gustáva Husáka.

V roce 1948 bylo Benešovo zdraví výrazně podlomené. Kdyby byl pln síly, dokázal by více vzdorovat Klementu Gottwaldovi, kterému nakonec umožnil nahradit abdikující ministry ve vládě a únorový puč byl završen?
Historici nemají rádi kdyby, ale já „kdyby“ rád mám. Tomu se říká kontrafaktuální dějiny. Vraťme se do roku 1947, do období, kdy Beneš ještě měl nějaké síly. Období let 1945 až 1948 je zarámováno záchvatem mrtvice a skonem v Sezimově Ústí. Mezitím nemoc polevovala a zase zesilovala. Když polevovala, byl Beneš na koni. Podařilo se mu odstranit Fierlingera z čela sociální demokracie, tak se mu podařilo zabránit sloučení sociální demokracie s komunisty. Ještě do únorového zápasu šla sociální demokracie samostatně. Podařilo se mu posílit zákulisní politikou demokratické síly v národně socialistické straně. Partie nebyla rozehrána špatně. Problém ale byl, že nemoc znovu zasáhla, když z hlediska zahraničně politického šlo o hodně, tj. v době Marshallova plánu. Beneš měl jasné stanovisko, s nímž vysílal Jana Masaryka do Moskvy – plán přijmout. Beneš se chtěl odvolat na československou-ruskou smlouvu, že žádný stát se nebude vměšovat do vnitřních záležitostí státu druhého. To bylo velice razantní. Jenže sovětský protitlak plán nepřijmout byl velice silný a Beneš na lůžku.

Další soupeř čekal doma.
Beneš uznal, že prohrál tuto bitvu, tak se soustředil na domácí politiku. Abdikaci nekomunistických ministrů si v podstatě přál, ale později, až budou demokratické strany připraveny. Jenže jeho spojenci, to byl s prominutím soubor matlů, podcenili situaci. Šlo o hru nervů, při níž šlo o to situaci zvládnout do voleb, průzkumy slibovaly, že komunisté nevyhrají, že společnost je nespokojená s jejich vládou. Čekalo se na sokolský slet, k němuž došlo 8. června, ale to už bylo po všem… Upozornil bych na jeden fakt, na který se rádo zapomíná – na Benešův poslední veřejný projev při předání insignií Karlově univerzitě 7. dubna 1948. Jak známo, insignie byly Němci ukradeny a už se nikdy nevrátily. Republika Československá je nechala obnovit. Edvard Beneš podepsal znovu zakládající listinu univerzity. Poslední projev snímal rozhlas. Beneše ukazuje jako člověka oddaného demokracii a svobodě. Po únorovém převratu byli pronásledováni studenti, kteří za ním šli 25. února na Hrad. Beneš se jich veřejně zastal stejně jako dalších lidí. V posledním projevu říká, že studenti vždy stáli na straně poznané pravdy. To je velice emotivní vyjádření už nemocného člověka.

Pár dní před svou smrtí navštívil prezidenta Beneše v Sezimově Ústí zlomený Jan Masaryk. V čem je ta schůzku osudová, symbolická?
Odehrála se devátého března. Byla orámována dvěma okamžiky. Sedmého března byly narozeniny TGM, to Jan prožíval velmi intenzivně. Syn velkého otce, s nímž byl stále poměřován. Za druhé – Masaryk si přijel do Sezimova Ústí pro utěšenou. Situace pro něho nebyla jednoduchá. Chtěl být po Benešovi prezidentem. Chtěl si situaci vyjasnit. Věděl, že se mu dostane přátelského přijetí. Paní Hana ho vnímala jako svého bratra. Beneš dokázal být velkorysý vůči lidem, kteří jsou slabí. Ta schůzka se odehrála v podivné, tísnivé atmosféře té doby. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by mělo dojít k sebevraždě. Olga Scheinpflugová, s ním telefonovala, když se vrátil do Prahy. Janovi se vrátila dobrá nálada, vše vypadalo dobře: Pokusíme se ještě něco udělat, nic není ztraceno. Den nato ale byl Jan Masaryk podle mého názoru zavražděn. To byla i pro Beneše jasná zpráva, jaký režim nastupuje.

Po Edvardu Benešovi zůstala krásná vila v Sezimově Ústí, kterou Hana Benešová v závěti v roce 1974 odkázala Muzeu husitského revolučního hnutí v Táboře. Dnes se o objekt stará Úřad vlády ČR, který vilu letos zpřístupnil od dubna do října vždy od pátku do neděle. Patříte ke kritikům, že závěť není naplněna.
Benešova vilaZdroj: Alena ŠatrováPři vší kritice vůči někdejšímu předsedovi vlády Mirku Topolánkovi, je třeba před ním v jednom ohledu smeknout: postaral se o rekonstrukci vily do původní podoby a otevřel ji ve dny státních svátků a výročí manželů Benešových. Vila by měla skutečně patřit Husitskému muzeu, ale to by muselo mít dostatek sil, pracovníků a finančního krytí, aby mohlo vilu provozovat. Mnozí politici si kolem Benešovy vily v poslední době chtějí přihřát svou polívčičku, chtějí se zviditelnit, a přitom sami spolupracovali s StB. To je nedůstojné nejen Edvarda Beneše, ale i odkazu, který nám zanechal. Vila muzeu nepatří a my jsme svědky podivných šarád, kdy prohlídky zde organizuje Národní muzeum v Praze, které k té vile nemá takřka žádný vztah. Pokud chceme hovořit o právním státě, musíme být právně striktní a tady se jedná o jednoznačné porušení práva.