Třetí díl přibližuje období uvolňování svobody slova a dopad na uměleckou scénu. Zodpovídá otázky na to, jaký ohlas měl dokument Dva tisíce slov nebo proč přišla Marta Kubišová o svou dosavadní slávu.

Zatímco 50. léta byla ve znamení utahování šroubů a tuhého stalinistického režimu, se začátkem 60. let docházelo k postupnému oteplování. Jako první to bylo vidět ve filmové produkci, kdy se o slovo přihlásili začínající režiséři a scenáristé. Už v roce 1962 přišel do kin film Slnko v sieti od slovenského režiséra Štefana Uhera, který bývá označován za první dílo československé nové vlny. 

Charakteristickým znakem filmů tohoto hnutí byla nezvyklá originalita a umělecká kvalita, dlouhé, často improvizované dialogy, černý až absurdní humor a obsazování neherců. Bez postupné liberalizace socialistických poměrů a inspirace ze zahraničí by filmy takové kvality vůbec nemohly vzniknout.

Solženicynův dopis

S pozvolným uvolňováním se na dobové poměry „zvrhl“ i IV. sjezd Svazu československých spisovatelů v červnu 1967. Členové organizace, která byla doposud pevně svázána s komunistickou ideologií, ostře vyjádřili své názory na stav v zemi.

Jako první vystoupil Milan Kundera, který odmítl přečíst předem připravené kompromisní stanovisko svazu a místo toho vyzval ke střetu názorů. Podpořil ho Pavel Kohout, který demonstrativně přečetl Solženicynův protestní dopis určený sjezdu Svazu sovětských spisovatelů. Kohout navíc žádal o zrušení cenzury, novelizaci tiskového zákona a přijetí manifestu o svobodě slova.

I příspěvky dalších spisovatelům byly v přímém rozporu s očekáváním komunistů. Lavinu touhy po svobodě nebylo možné zastavit. Situaci na sjezdu nezvládl ani vedoucí delegace ÚV KSČ Jiří Hendrych, který s nenávistným provoláním „Všechno jste prohráli!“ odešel z jednací místnosti. Krátce po ukončení sjezdu se začal mstít a nechal vyloučit z KSČ největší kritiky režimu – Ludvíka Vaculíka, Antonína Jaroslava Leihma a Milana Kunderu. Následovaly represe proti dalším reformním komunistům.

Bez cenzury

Přestože hlavní kritici byli odstaveni, podařilo se jim dosáhnout svých cílů. Už v únoru 1968 se začala uvolňovat cenzura, která byla v červnu téhož roku úplně zrušena. Spisovatel a novinář Ludvík Vaculík tehdy zašel ještě dál. Na podnět několika pracovníků Československé akademie věd zformuloval manifest Dva tisíce slov, ve kterém kritizoval Komunistickou stranu Československa a navrhl, aby se občané sami snažili prosadit reformní program.

I přes to, že vedení KSČ manifest odmítlo, podepsaly ho stovky osobností veřejného života a více než sto tisíc občanů. Během normalizace, která zavládla po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, byli tito lidé perzekvováni a manifest označen za kontrarevoluční.

Případ Kubišová

Vedle písničkářů se jedním z hudebních symbolů odporu proti okupaci stala Marta Kubišová. Rostoucí hvězda, která rok před okupací získala svého prvního Zlatého slavíka, improvizovaně nazpívala hned 23. srpna 1968 píseň Modlitba pro Martu. Její slova i zpěv se pak staly symbolem národního odporu proti okupaci a po roce 1989 i proti celému komunistickému režimu.

Kubišová směla spolu s Václavem Neckářem a Helenou Vondráčkovou (Golden Kids) ještě dva roky veřejně zpívat. Když začátkem roku 1970 získala svého třetího Zlatého slavíka, nesměla si ho už oficiálně převzít. Naposledy veřejně vystoupila 27. ledna v Ostravě a od února měla kvůli falešnému obvinění podloženému fotomontážemi pornografických snímků s Alexandrem Dubčekem zakázáno vystupovat. Pravým důvodem zákazu ale bylo to, že byla trnem v oku nastupující normalizační garnituře. Zpět k umělecké činnosti se dostala až v listopadu roku 1989.

Invaze v umění

S uvolněním politické situace v 60. letech se začalo dařit i satiře. Poezie opustila vážná politická témata své doby a řada básníků se vrátila k obyčejnému člověku. Ti odvážnější se odhodlali k více či méně otevřené kritice poměrů i politiky. Ta nejvíc rezonovala v textech písničkářů, jakými byli Karel Kryl, Vladimír Merta nebo Jaroslav Hutka.

Mezi špičkovou divadelní satiru se dodnes řadí představení divadla SEMAFOR vedeného tandemem Jiří Suchý a Jiří Šlitr. Ti zpočátku vystupovali proti budovatelskému patosu, prázdnotě velkých slov, frází i nafouklým společenským perspektivám. Po invazi kulminovala politická satira v představeních Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna, ale s podzimem 1970 raději přešli z přímočarých ataků na narážky, dvojsmysly a také na zcela apolitický humor.

Řada umělců, kteří veřejně vyjadřovali svůj nesouhlas s konzervativním komunismem, se po srpnu 1968 stala vyvrheli, kterým režim zakázal dále vystupovat. Jaroslav Hutka byl systematickou šikanou donucen k emigraci. Karel Kryl se po dlouhém rozvažování raději rozhodl emigrovat a v exilu pokračoval v písňové kritice. I spisovatel Milan Kundera raději opustil Československo a svou zkušenost s pražským jarem, invazí a postupující normalizací vepsal do řádků románu Nesnesitelná lehkost bytí. Exulanti směli vydávat svá díla alespoň v zahraničí. Slavné nakladatelství '68 Publishers založené Zdenou Salivarovou a Josefem Škvoreckým sídlilo v kanadském Torontu, kde vydávalo knihy zakázaných autorů, které tajně proudily do Československa.

Zrušení cenzury
Pražské jaro 1968 fakticky začalo uvolněním cenzury v posledním týdnu února 1968. Tento krok byl nejvýraznější systémovou změnou, která měla klíčový vliv na obnovu občanské společnosti v Československu.  Média se v tomto období stala jakousi opoziční silou, která suplovala politickou alternativu vůči komunistickému monopolu moci. Necenzurovaná média informovala takřka o všem, co před pražským jarem spočívalo za cenzurní bariérou. Tiskly se články volající po existenci opoziční strany a pluralitního politického systému. Veřejný prostor opanovaly úvahy, komentáře a polemiky o mezinárodních souvislostech pražského jara. Vliv médií na občany byl tak silný, že už v březnu 1968 lze mluvit o existenci veřejného mínění. Po invazi nahradilo cenzuru důsledné vedení všech médií k preventivní autocenzuře.