Vysloužil si tím i Čestné uznání starosty městské části Brno–střed. Poctiví lidé ještě nevymřeli.

Zaměstnanci azylového domu odevzdali peníze magistrátu a nyní se čeká, jestli se nepřihlásí jejich majitel. Pokud ne, část peněz možná pomůže i Armádě spásy. Havlíček v brněnském azylovém domě žije. „Pracuju v tamním „butiku“. Třídím oblečení, které nám dobrovolníci přinesou, a starám se o rozdělování šatů,“ říká hrdě Havlíček. Současně pracuje jako údržbář. Nikdo jiný by to prý nedělal. Lidé jsou hodně neochotní.

„Byly Vánoce, zrovna Štědrý den,“ vzpomíná na událost Havlíček. „Třídil jsem oblečení a najednou ze zadní kapsy kalhot, které jsem vytřepával, vypadl pakl pětitisícovek. Nejdřív jsem si myslel, že jsou to jen počmárané papírky, ale pak mi to došlo,“ směje se nálezce vysoké částky.

„Jistěže mě napadlo peníze si nechat. Ale pak jsem si řekl, že ta ostuda za pár tisíc nestojí,“ vypráví Havlíček. Strčil tedy bankovky do kapsy a čekal na recepční. „Když přišla, hned mi přála šťastné svátky. A já jí dal za odměnu pětadevadesát tisíc. Chtěl jsem jen potvrzení o převzetí,“ usmívá se prošedivělý muž.

Havlíček žije v azylovém domě déle než rok. „Kdysi jsem pracoval v Sokolnici a rozvážel jídlo vojákům po okolí. Jenže firma zkrachovala, tak jsem šel o dva roky dříve do důchodu,“ vypráví Havlíček a usmívá se skrz plnovous. Kvůli nedostatku peněz se přestěhoval ke kamarádovi, ale bydlení bylo mizerné. „Nebyla tam elektřina ani tekoucí voda. Záchod jsme měli suchý a hrozilo, že nám každou chvíli spadne,“ vzpomíná na obtížné období Havlíček.

Z obtížné situace mu pomohli jeho neteř a synovec. „Když za mnou jednou přijeli, prohlásili, že v takovém prostředí mě žít nenechají, a zařídili mi bydlení v Armádě,“ vděčně vzpomíná Havlíček. Vlastní děti se s ním nestýkají.

I přes životní útrapy si životem zkoušený muž udržuje stálý úsměv na tváři. „Teď mám podanou žádost o bydlení v bystrckém Domě s pečovatelskou službou. Už jsem desátý v pořadí,“ těší se Havlíček, přestože v Armádě je zatím spokojený. „Zdejší lidé mi hodně pomohli,“ podle něj by bez pomoci zaměstnanců azylového domu skončil špatně. Navíc si mezi ubytovanými našel mnoho přátel. „Všichni si teď ze mě občas dělají legraci. Když potřebují peníze, říkají: Jari, běž zatřepat kalhotami.“

TEREZA BARTOŠÍKOVÁ