Koncem května 1420 sevřela Prahu křižácká vojska. Římský a uherský král Zikmund, jemuž po smrti jeho bratra, českého krále Václava IV., náležela dědičně česká koruna, se rozhodl plně se chopit svého dědictví a potlačit v českých zemích jakoukoli opozici. Schylovalo se k bitvě, která měla poznamenat nejen budoucnost českého království, ale i soudobé Evropy.

Popravy v Polsku

O křížové výpravě rozhodl Zikmund už v březnu 1420 ve Vratislavi na říšském sněmu, kde využil přítomnosti říšských knížat, jejichž podporu v připravovaném tažení nezbytně potřeboval. K rozhodnutí domoci se vlády nad českými zeměmi vojenskou silou jej zřejmě dovedly události z listopadu 1419, kdy husité ovládli celou Prahu až na pevnost Vyšehrad a zahájili tažení napříč Čechami. 

Panovník tak nabyl dojmu, že dostat české království pod svou vládou se mu pokojnou cestou nepodaří (v té době už se vědělo o vojenském géniovi Jana Žižky, s nímž tento husitský velitel úspěšně vybojoval bitvy u Nekmíře i u Sudoměře, přestože v obou čelil značné početní přesile nepřítele).

Začátkem března 1420 podpořil Zikmundovy kroky proti odbojným Čechům papež Martin V., který vyhověl jeho žádosti a vyhlásil ve Florencii vydanou bulou Omnium plasmatoris domini křížovou výpravu proti "všem viklefistům a husitům".

Ve Vratislavi pak Zikmund ve snaze zastrašit Čechy a získat pro nadcházející válku na svou stranu německá knížata podpořil německé řádové rytíře v jejich územním sporu s Polskem, a navíc nechal veřejně popravit 23 vratislavských demokratů, kteří se pokoušeli o podobné povstání jako pražští husité. 

Polskou stranu tím značně popudil, polský král Vladislav se nicméně k celému dění postavil zdrženlivě a nechal věcem volný průběh. Jeho vztahy se Zikmundem však oproti minulosti výrazně ochladly.

Budoucnost následníka českého trůnu nyní nemálo závisela na tom, jak se mu v křížové výpravě proti vzpurným Čechům povede. Cílem výpravy byla zejména Praha, která byla až na vyšehradskou posádku v rukách husitů. Aby nikoho nenechal na pochybách, jak s ní hodlá účtovat, dal Zikmund ještě ve Vratislavi dva husity z Prahy upálit.

Odbojný manifest

Na Pražském hradě měl na jaře 1420 hlavní slovo Čeněk z Vartemberka, nejvyšší purkrabí a po Václavově smrti český spoluvladař spolu s královou vdovou královnou Žofií.

Vartemberk v husitských válkách hned několikrát pružně změnil strany: v roce 1415 byl pravděpodobně hlavním iniciátorem protestního dopisu české šlechty proti upálení Mistra Jana Husa, k němuž připojilo svou pečeť a podpis 452 českých a moravských šlechticů, mezi nimiž se právě Vartemberkovo ocitlo na prvním místě.

V roce 1419 nicméně přijal od Zikmunda Dračí řád, jímž si císař snažil zavázat šlechtice, aby ho podporovali v jeho krocích a rozhodnutích. Když ale na jaře 1420 vešla v Čechách ve známost papežova bula vyhlašující křížovou výpravu, která vyvolala obrovskou nevoli a rozhořčení, Vartemberk se od Zikmunda opět odvrátil a inicioval vznik manifestu, jímž hlavní město prohlásilo tohoto panovníka za sesazeného.

V manifestu byl Zikmund vylíčen jako "německý úhlavní nepřítel" a "utlačovatel českého jazyka", což ho zbavilo podpory značné části šlechty a současně to hrálo na národnostně naladěné emoce lidu. Lid agitoval do boje také kněz Jan Želivský, který ve svých kázáních nazýval Zikmunda "apokalyptickou nestvůrou" a hovořil o konci pozemského světa, který měl ospravedlnit svržení dosavadního společenského řádu.

Křižáci vstupují do Čech

Křížová výprava vtrhla do Čech ze Slezska koncem dubna 1420, a to v počtu do té doby nevídaném - ačkoli jsou některé soudobé odhady, které hovoří až o stovce tisíc mužů, zřejmě nadsazené, nejčastěji uváděné množství vojska (kolem 50 až 60 tisíc mužů) se už realitě blížit může.

Zikmundovi křižáci rychle obsadili Hradec Králové a v polovině května vstoupili za jásotu německého obyvatelstva do "pokladnice českých zemí", stříbronosné Kutné Hory, kde začali házet zajaté husity do důlních šachet.

Pak se Zikmund dopustil ze svého hlediska taktické chyby, že rychle nevytáhl na Prahu, kde jemu věrná posádka stále ještě držela Vyšehrad. Pražané k němu vyslali do Kutné Hory poselstvo požadující, aby uznal příjímání pod obojí a svobodu kázání, Zikmund však jednal s posly povýšeně a podmiňoval jakékoli dohody tím, že Pražané okamžitě složí zbraně do rukou vyšehradské posádky.

V hlavním městě tím vyvolal bouři nevole a přesvědčení, že město se nesmí císaři vydat na milost a nemilost. Dne 20. května dorazili do Prahy táboři v čele s Mikulášem z Husi a Janem Žižkou a město se zavázalo, že nikdy neuzná Zikmunda za českého krále. Další husitské posily dorazily z Žatecka, ze Slánska a z Lounska.  

Kolem 1400 bohatých německých měšťanů a patricijů metropoli naopak ve strachu opustilo, a Praha se tak stala centrem husitských sil v celých Čechách.

Zikmund mezitím táhl k Mělníku, který byl rezidencí českých královen, a poté přes královské hrady Karlštejn a Hrádek u Kunratic, aby se zmocnil královských pokladů. 

Čeněk z Vartemberka, který držel Pražský hrad, pod dojmem velké křižácké převahy opět změnil stranu a dne 7. května Zikmundovi tradiční sídlo českých králů vydal. Zikmund tak získal v hlavním městě dva důležité opěrné body, Pražský hrad a Vyšehrad. Po příchodu křižáckých posil od rýnských kurfiřtů a bavorských vévodů tedy ovládal většinu přístupů do města na levém i pravém břehu.

Husité se stáhli za městské hradby a uvědomili si, že jim zbývá jediná volná zásobovací cesta, která vedla kolem vrchu Vítkova - pokud by ten padl, Zikmund by sevřel Prahu ze tří stran. Bylo zřejmé, že rozhodující střetnutí se odehraje právě zde. Na kopci proto rychle vyrostla provizorní pevnůstka v podobě palisády a dvou opevněných srubů, které měla chránit husitská posádka pod Žižkovým vedením. Schylovalo se k rozhodné srážce.

Bitva na Vítkově

Dne 14. července 1420 zahájil Zikmund frontální útok na město. Jeho plán počítal s výpady z Vyšehradu a přes Karlův most, které měly doplnit útok hlavního voje, směřujícího přes Špitálské pole (dnešní Karlín) na vítkovské opevnění.

Vedením hlavního voje pověřil Zikmund míšeňského markraběte Fridricha IV. Bojovného, sám velel záloze na Malé Straně. Útok na Vítkov byl kvůli strmým svahům možný jen od východu, kde mu čelila Žižkova husitská pevnůstka, obsazená zřejmě ani ne třemi desítkami obránců (podle soudobého kronikáře Vavřince z Březového šlo o 26 mužů, dvě ženy a jednu dívku).

Hlavní část křižáckého vojska se v oblasti Špitálského pole přebrodila přes řeku, a aby odvedla pozornost od útoku na kopec, začala předstírat výpad proti Poříčské bráně. Zhruba sedm tisíc až osm tisíc těžkooděných jezdců z Míšně a z Rakouska zatím zaútočilo po východním úbočí Vítkova proti Žižkově pevnosti.

Protože cesta po úbočí byla velmi úzká, nemohly se křižácké oddíly rozvinout a využít svoji početní převahu. Na druhé straně početně slabí obránci nemohli mnohonásobně silnějšímu soupeři vzdorovat donekonečna. Situace se proto stala zanedlouho kritickou a prvním křižákům se podařilo proniknout přes hradbu opevnění a do srubů. V té chvíli se v osobním ohrožení ocitl i Jan Žižka, který se osobně vydal pomoci zlikvidovat průlom. "I Žižka přišed tam byl by zabit, kdyby ho jeho lidé nebyli cepy vyrvali z rukou nepřátel," píše Vavřinec z Březové.

V rozhodujícím okamžiku však do boje zasáhla posila střelců a cepníků vyslaných z města, která napadla těžkooděné jezdce z boku a pomohla je zatlačit nazpátek. Na úzkém hřebeni s ostrými srázy po stranách byli křižáci na koních proti lehkým cepníkům značně znevýhodněni a nezbývalo jim, než se obrátit na ústup, přičemž řada z nich zahynula pádem ze strmého svahu.

"A když se již celé město strachovalo, že bude ztraceno, a vylévajíc s maličkými slzy, očekávalo jen pomoc z nebe, přišel zatím kněz se svátostí těla Kristova a za ním asi padesát střelců a ostatní sedláci bez zbroje s cepy. A nepřátelé uviděvše svátost a uslyševše zvonění zvonku a silný křik lidu, zachváceni náramným strachem se dali na útěk a velmi rychle prchali, chtějíce jeden druhého v běhu předstihnouti. A za toho útoku nemohouce se udržeti, mnozí se zřítili z vysoké skály a zlámali si vaz, přemnozí byli od pronásledovatelů pobiti, takže v době jediné hodiny bylo jich zabito skoro tři sta a jiní byli smrtelně zraněni a odvedeni," popsal tento okamžik Vavřinec z Březové.

Konec křížové výpravy

Po odražení útoku na Vítkově Zikmund dobývání Prahy přerušil. Sama porážka pro něj tak mnoho neznamenala, i přes ztrátu sta až tří set mužů by jeho armáda zůstala nadále silná a bojeschopná. Prohra na Vítkově však vyvolala v jejích řadách silné národnostní rozpory, které ji zásadně oslabily. Křižácké vojsko se skládalo nejen z německých a uherských, ale i z českých oddílů, a ty měly o průběhu tažení rozdílnou představu. Surové přepady ze strany cizích žoldnéřů vedly Čechy k sílícím sympatiím k bránícím se husitům. K demoralizaci říšského vojska pak přispěly i problémy s vyplácením žoldu. Křižákům se navíc nedostávalo potravin a jejich ležení zasáhl požár.

Zikmund se sice ještě nechal 28. července korunovat ve svatovítské katedrále českým králem, o dva dny později však obléhání Prahy ukončil a vojsko rozpustil (není vyloučené, že to udělal proto, aby ho řádění německé soldatesky nestálo u Čechů ještě více sympatií).

Němečtí rytíři tak opustili Čechy roztrpčeni a nadávali králi do podvodníků a kacířů. Novým pražským purkrabím jmenoval Zikmund Václava z Dubé a uzavřel zemský mír se šlechtou, která mu zůstala věrná. Pak odtáhl zpět do Kutné Hory.

Pro husity znamenalo vítězství v Praze značné posílení sebevědomí, jež se bohužel záhy projevilo drancováním klášterů po celé zemi. V srpnu tak Zikmund dospěl k závěru, že mu ani jeho rezervovaný postoj sympatie a úctu Čechů zjednat nedokázal. Začala další etapa husitských bojů.