Francouzi u Chlumce dopadli jak sedláci u Chlumce. Tak by se dal shrnout – pravda, trochu nejapně – výsledek bitvy, v níž 30. srpna 1813 podlehl více než 30tisícový 1. francouzský sbor generála Dominiqua Vandamma zhruba dvojnásobné přesile vytvořené spojenými armádami Rakouska, Pruska a Ruska. Bitva zabránila Napoleonovi proniknout do Čech, s čímž se ale francouzský císař nehodlal ještě smířit.

Rozložení sil

Divizní generál Dominique-Joseph-René Vandamme se k Napoleonově Velké armádě (Grande Armée) vrátil na jaře 1813 poté, co byl předchozího roku odstaven kvůli odepření poslušnosti mladšímu Napoleonovu bratru Jérômu Bonapartovi. Nezúčastnil se proto katastrofálního ruského tažení, po němž musel Napoleon uprostřed ruské zimy překotně ustupovat z vypálené Moskvy. Právě porážka v Rusku přiměla Napoleona, aby svého divizního velitele povolal zpátky.

Rekonstrukce bitvy u Slavkova představuje každoročně jeden z největších projektů příznivců oživené historie, kteří se ke Slavkovu sjíždějí z celé Evropy. V roce 2020 se bohužel nekoná kvůli koronavirové nákaze
Pravda o bitvě u Slavkova: pomohlo ji rozhodnout odhodlání, ale také mlha

Vandammovým novým úkolem bylo zkonsolidovat tři nové divize formující se mezi řekami Vezera a Labe, jež měly posílit vyčerpané francouzské jednotky na dolním Labi. Ačkoli byla francouzská armáda ruským tažením notně zdecimována, dokázal Napoleon do časného jara 1813 vytvořit náborem nových rekrutů opět 12 armádních sborů.

S těmi hodlal čelit nově vzniklé šesté koalici, což byla protifrancouzská koalice vytvořená v únoru Pruskem a Ruskem, k níž se o několik týdnů později přidaly ještě Švédsko a Velká Británie. Rakušané se odvrátili od spojenectví s Napoleonem už v lednu a na jaře vyčkávali, ke komu se přidat. Francouzský císař však stále nepřestával věřit, že se mu podaří Evropu ovládnout.

Naději čerpal z toho, že při ruském tažení v předchozím roce neutrpěla jen jeho armáda, ale také ruská. „Počátkem února 1813 bylo hodně ruských pěších pluků zredukováno na jeden prapor o méně než 400 mužích. Ruská kavalerie se z původních osmi eskadron na pluk zmenšila na čtyři, přičemž jednu eskadru netvořilo více než 80 až 100 mužů. Celkem měla ruská armáda, počítáme-li i dělostřelectvo a kozáky, kolem 110 tisíc mužů,“ píše Graham J. Morris na stránkách věnovaných bitvě u Chlumce.

Princ August Pruský vede v bitvě u Chlumce v srpnu 1813 svůj druhý slezský pluk do útokuPrinc August Pruský vede v bitvě u Chlumce v srpnu 1813 svůj druhý slezský pluk do útokuZdroj: Wikimedia Commons, Karl Rechlin, volné dílo

Pruská armáda naproti tomu v roce 1813 rychle sílila, zejména díky novým odvodům. Po započtení různých dobrovolnických jednotek se Prusům podařilo postavit sílu čítající kolem 120 tisíc mužů. Jejich problémem však byl nedostatek zbraní, uniforem, obuvi a zásob, nemluvě o chybějícím výcviku. „Zeměbrana postrádala důstojníky i vybavení. Chyběly kabáty, přikrývky i batohy. Některé jednotky byly bosé,“ uvádí Morris.

Jarní tažení

Na sklonku dubna 1813 zemřel ruský vojevůdce Michail Kutuzov, hlavní strůjce porážky Napoleonova ruského tažení, jehož nahradil generál hrabě Ludwig Adolf Peter Wittgenstein. I to byla věc, jež mohla Napoleona povzbudit v jeho plánech, protože Wittgenstein rozhodně nedisponoval tolika velitelskými zkušenostmi jako jeho předchůdce.

V posledních dubnových dnech začal Napoleon s asi 100 tisíci muži postupovat od Erfurtu na Lipsko, zatímco polabská armáda pod velením jeho nevlastního syna prince Eugena postupovala v počtu kolem 30 tisíc mužů od severu.

Okupace francouzskými vojsky znamenala pro moravská města obrovské materiální i finanční zatížení
Shon po žrádle a chlastu. Před 215 lety vtrhli do Čech a na Moravu Francouzi

Rusko-pruská spojená armáda o síle asi 86 tisíc mužů byla seskupena jižně od francouzské pochodové linie poblíž města Lützen. Zde 2. května zaútočil na Francouze Wittgenstein a došlo ke krvavé, ale nerozhodné bitvě. Wittgenstein nakonec ustoupil, ale Napoleonovi nepřineslo toto „vítězství“ nic než to, než že se s ním opět spojil kolísavý saský král Fridrich August I. Wittgenstein byl nicméně i tak koncem května z funkce vrchního velitele ruské armády odvolán.

Po bitvě u Lützenu přeskupil Napoleon své síly; rozpustil polabskou armádu a vytvořil novou 86tisícovou armádu pod velením maršála Michela Neye. Sám pak velel hlavní armádě čítající téměř 120 tisíc mužů.

Dočasná přestávka

Dosavadní tažení však francouzského císaře přece jen vyčerpalo, takže souhlasil s dočasným příměřím a mírovým kongresem, který se měl konat v Praze.

Bitva u Waterloo
Kam zmizely mrtvoly? Vědci řeší záhadu bitvy u Waterloo, mají děsivou teorii

Ve spojeneckém táboře vyvolala tato zpráva euforii. Když se ji dozvěděl ruský generál Michail Bogdanovič Barclay de Tolly, jenž vystřídal Wittgensteina, začal doslova jásat. „Takový výbuch radosti u něj v žádném případě nebyl obvyklý. Byl vždy chladný, vážný a přísný. Teď byl opilý radostí a měl pravdu,“ napsal francouzský generál Louis Andrault Alexandre de Langeron, jenž byl svědkem této scény.

Obě strany si samozřejmě uvědomovaly, že jde jen o dočasnou pauzu v tažení, jenže čas hrál spíš pro koalici než pro Napoleona. Rakousko, jež se do té doby tvářilo jako prostředník mezi oběma znesvářenými stranami, se totiž v létě přidalo ke spojencům.

Bitva u Kysiblu (dnešní Kyselky), která v srpnu 1813 předcházela bitvě u ChlumceBitva u Kysiblu (dnešní Kyselky), která v srpnu 1813 předcházela bitvě u ChlumceZdroj: Wikimedia Commons, Bogdan Willewalde, Ermitáž v Petrohradě, volné dílo

Proti Napoleonovi tak ve střední Evropě povstaly celkem tři armády: česká armáda prince Karla Filipa Schwarzenberga čítající celkem 249 tisíc mužů, severní armáda pod velením švédského korunního prince o síle 125 tisíc mužů a slezská armáda polního maršála Gebharda von Blüchera v počtu 108 tisíc mužů.

Znovu do akce

Francouzský vojevůdce se nechtěl nechat zatlačit do defenzivy, a proto se rozhodl ještě před koncem příměří zaútočit proti Blücherovi. Jeho úder však vyšel naprázdno, protože Blücher se předem stáhl. Na pochod v ústrety Napoleonovi se naopak vydal Schwarzenberg, k němuž se měla cestou připojit i ruská armáda.

Když se to Napoleon dozvěděl, vzkázal Vandammovi, ať se opevní v průsmycích kolem Rumburku, dokud on nezničí slezskou armádu. Pětadvacátého srpna však obdržel naléhavou zprávu od svého maršála St Cyra, že česká armáda překročila Krušné hory a že on ji hodlá napadnout u Drážďan. Rozhodl se tedy, že sám vstoupí do Čech a vpadne Schwarzenbergovi do týla.

První francouzský prezident a pozdější císař Francouzů Napoleon III.
Napoleon III. si myslel, že je vyvolený: Chystal spiknutí, byl posedlý milenkami

Česká armáda se přiblížila k Drážďanům, ale její postup zpomalilo počasí. Večer 26. srpna se spustil přívalový liják, který proměnil silnice i louky v bažiny. Napoleon odložil svůj plán vpadnout jí do týlu a místo toho přikázal Vandammovi obsadit Drážďany.

Ve dnech 26. a 27. srpna se pak strhla o toto město děsivá bitva, která skončila naprostou spojeneckou porážkou. Česká armáda ztratila téměř 30 tisíc mužů a před zničením ji zachránil jen útěk. Napoleon pak vyslal Vandammův sbor, aby její zbytky, s nimiž ustupovali i pruský král Fridrich Vilém III. a ruský car Alexandr I., pronásledoval.

Bitva u Chlumce

V noci z 28. na 29. srpna dostal rakouský císař František II., pobývající v Teplicích, naléhavý dopis od nového ruského velitele Alexandra Ivanoviče Ostermana-Tolstého, aby okamžitě opustil město, protože Francouzi postupují a on nebude schopen je udržet. František se skutečně sbalil a přenechal Teplice pruskému králi, který právě dorazil. Sám se pak zastavil až v Lounech.

Ráno 29. srpna, za husté mlhy, zaujalo spojenecké vojsko obranné postavení napříč zvlněnými loukami asi dva kilometry východně od Chlumce a čekalo na Francouze.

Bitva u Chlumce z roku 1813 na obraze Friedricha SchneideraBitva u Chlumce z roku 1813 na obraze Friedricha SchneideraZdroj: Wikimedia Commons, Friedrich Schneider (1799-1855), volné dílo

První střety nastaly kolem desáté hodiny u chlumeckého hřbitova, kdy po prudkých srážkách Francouzi postupně obsadili celou obec a zejména strategický vrch Horka, na který pak umístili svůj hlavní stan.

„Každý honem utíkal, aby zachránil, co se ještě zachránit dalo. Ženy a děti, obtěžkány nejrůznějšími věcmi, a muži ženoucí dobytek prchali do hor, aby se skryli v blízkých lesích…“ píše chlumecká kronika.

Historie v sedle: Brno se vrátilo do dob Napoleona
Historie v sedle: Brno se vrátilo do dob Napoleona

Druhý útok zahájili Francouzi kolem jedné hodiny. Za pár hodin vytlačili spojence až na pomezí obcí Stradov a Přestanov, obě strany však měly těžké ztráty. Sám generál Osterman-Tolstoj utrpěl těžké zranění, takže ho opět vystřídal Barclay de Tolly.

K večeru dorazily k Chlumci zbytky francouzského sboru. Vandamme svým podřízeným rozjařeně sdělil, že 2. září poobědvají všichni v Praze. Počítal totiž s příchodem dalších posil v čele s Napoleonem.

Přichází zvrat

Napoleona však v té době znepokojil postup spojeneckých vojsk v Braniborsku a Lužici, takže se rozhodl své hlavní síly do Čech nepřesouvat a ponechal svého generála jeho osudu.

V noci sestoupili z Krušných hor zbylí muži české armády, aby posílili oslabené sbory.

V pondělí 30. srpna časně ráno se znovu rozpoutaly prudké boje. Zatímco na pravém křídle vytlačili Francouzi Rusy ze Stradova, na levém se situace od začátku vyvíjela naopak v jejich neprospěch. Rakouská pěší divize generála Colloredo-Mansfelda se zmocnila Střížovického vrchu, takže Vandammovi hrozil obchvat levého křídla.

Generál Dominique Vandamme padá během bitvy u Chlumce 30. srpna 1813 do zajetí ruských jednotekGenerál Dominique Vandamme padá během bitvy u Chlumce 30. srpna 1813 do zajetí ruských jednotekZdroj: Wikimedia Commons, Fritz Neumann (1881–1919), volné dílo

„Někdy kolem 11:30 se Colloredo, jehož Rakušané se po překonání Střížovického vrchu zapojili do řady přestřelek, chystal zaútočit, když od Telnice zaslechl kanonádu. Zastavil proto své jednotky a vyslal pobočníky, aby zjistili, co se děje. Vandamme uvítal dunění děl s úlevou, protože měl za to, že konečně dorazil buď císař, nebo St Cyr,“ píše Morris.

Posel na zpěněném koni, který se přihnal na bojiště, však francouzskému veliteli vyložil, že se mýlí. Nebyli to Francouzi. Namísto nich se v Nakléřovském průsmyku objevili Prusové generála Kleista.

„Vandamme se okamžitě uvědomil, že se namísto lovce stal lovnou zvěří a nařídil stažení svých sil, aby zadržely nepřítele tak dlouho, než zorganizuje průlom,“ popisuje Morris.

Jan Jiří Grasel (uprostřed) po dopadení v železech spolu se svými nejvěrnějšími kumpány. Zleva Jacob Fähding, Jan Jiří Grasel a Ignaz Stangl. Litografie Adolpha Friedricha Kunikeho z ledna 1818, pořízená krátce před popravou trojice
Loupežník Jan Jiří Grasel: Zločincem byl od dětství, k šibenici ho dostala léčka

Francouzskému jezdectvu se pak skutečně podařilo probít se pruskými voji do hor. Sám Vandamme však takové štěstí neměl; spolu s dalšími čtyřmi generály byl zajat ve Ždírnickém údolí nad Žandovem. Obklíčená francouzská vojska se poté dala na panický úprk. Při bitvě byly zcela zničeny obce Chlumec, Stradov, Žandov, Přestanov, Roudné a Dolní Varvažov. Zemřelo na 9300 spojenců, převážně Rusů, a 11 tisíc Francouzů, další tisíce vojáků pak byly zraněny.

Napoleon se však nehodlal s porážkou smířit, a v září se znovu pokusil přes Chlumec proniknout do Čech. Schwarzenbergovo vojsko a rozblácené horské cesty mu však zabránily sejít do údolí a rozvinout vojenské šiky. V sobotu 18. září 1813 tak vydal rozkaz k ústupu. Ten den byl posledním, kdy stanul na českém území.