Významnou osobností tohoto období byl Jan Jiskra z Brandýsa, katolický šlechtic z moravského města Brandýs nad Orlicí, diplomat a vojevůdce. Za husitských válek sice patřil k opačné straně než radikální husité, to mu ale nijak nebránilo osvojit si husitskou taktiku boje. Po bitvě u Lipan vstoupil jako žoldnéř do služeb Zikmunda Lucemburského a brzy se vyznamenal právě v boji proti Turkům, jež pomáhal zastavovat u Bělehradu.

Jeho hvězdný čas však měl teprve přijít - již brzy se měl stát faktickým vládcem celých Horních Uher, a tím i osobností, která měla ve své době vliv na celou střední Evropu. Pomohla mu v tom i bitva, v níž se svými muži vybojoval vítězství proti bezmála sedminásobné přesile - bitva u Lučence. 

Dva muži v Uhrách

Boje s Turky nevybavily Jana Jiskru z Brandýsa jen válečnými zkušenostmi, ale paradoxně hodně přispěly i k jeho vzestupu. Po smrti Zikmunda Lucemburského v roce 1437 se vlády v Německu, v Čechách i v Uhrách ujal jako jeho nástupce Albrecht II. Habsburský, jenže už v roce 1439 podlehl ve vojenském táboře nedaleko Komárna úplavici, kterou si přivezl z protitureckého tažení.

Až po jeho smrti v únoru 1440 porodila jeho vdova Alžběta Lucemburská Albrechtova syna, Ladislava, jenž si okamžitě získal přídomek Pohrobek. Otcova práva k několika královským korunám tak přešla na novorozené dítě, což se nemohlo obejít bez problémů. V Čechách byl sice za českého krále uznán s tím, že správu země převzal Jiří z Poděbrad, uherská šlechta však s korunovací dítěte nesouhlasila a zvolila si za svého vládce polského krále Vladislava III. Jagellonského. Alžběta Lucemburská musela i se synem uprchnout z Uher, ale nechtěla se s takovou porážkou smířit. Našla si proto vojevůdce, který měl pro jejího syna uherskou korunu vybojovat. Tím vojevůdcem byl právě Jan Jiskra z Brandýsa.

Moravský vojevůdce měl výhodu ve spoustě bezprizorních mužů s husitskou vojenskou zkušeností, kteří se potulovali českou zemí, zdevastovanou husitskými válkami. Z nich sestavil asi pětitisícové vojsko a vytáhl na východ. Hlavní stan si zřídil ze Spišského hradu a opanoval středoslovenská hornická města, jimiž vedly komunikace z Polska na Ukrajinu a zejména do Dolních Uher, kde sídlila odbojná uherská šlechta. 

Situace v Horních Uhrách brzy vyústila v občanskou válku, v níž se proti Jiskrovi vyprofilovala i stěžejní vojevůdcovská osobnost druhého tábora - byl jí sedmihradský šlechtic Ján Huňady, zvolený v roce 1446 sněmem odbojné uherské šlechty za hlavního gubernátora (tedy zemského správce či místodržitele) Horních Uher.

Ironiíí dějin bylo, že Huňady stál v minulosti dlouho na téže straně jako Jiskra, a to jak v bojích proti Turkům, tak i při protihusitském tažení v Čechách, kam vedl jednu vojenskou výpravu. Oba muži si byli podobní i v tom, že byli na svou dobu výjimečně zcestovalí a bohatí. Oba prošli při vojenských taženích Itálií, Balkánem i dalšími zeměmi a oba spolu s funkcemi místokrále - místodržitele získali značný majetek. O to silnější měli ovšem motivaci uspět jeden proti druhému. 

Huňady, jenž ovládal jih země, byl proti Jiskrovi v částečné nevýhodě kvůli tomu, že musel brzy válčit na dvou frontách. Z jihu ohrožovali Horní Uhry i nadále osmanští Turci, proti nimž vedl několik tažení. A v oblasti středního Slovenska čelil Jiskrovým žoldnéřům, které se pokoušel vytlačit ze země. Ten stav měl velmi zlověstné dopady i na civilní obyvatelstvo, protože prakticky všechna válčící vojska se na něm dopouštěla násilností a vypomáhala si při svém zásobování rabováním.

Koně v bažinách

Na sklonku března 1450 sice obě strany uzavřely na sněmu v Budíně mír, ale ten vydržel jen něco přes rok. V srpnu 1451 tak Huňadyho vojsko vytáhlo na Lučenec, který předtím Jiskrovi vojáci vypálili, a poté se opevnili ve zdejším klášteře svatého Štefana. Asi pětisetčlenná Jiskrova posádka se začala v obleženém klášteře úspěšně bránit, proto se ji Huňady rozhodl vyhladovět a nechal kolem celého kláštera vztyčit zaostřené kůly, aby dal Jiskrovým vojákům najevo, že jiný osud než naražení na kůl (v Uhersku často používaný trest pro vzbouřence a pro turecké nájezdníky) je nečeká.

Jedinou naději teď pro obležené představoval jejich velitel Jan Jiskra z Brandýsa, který na severovýchodním Slovensku rychle shromažďoval vojsko. S ním se objevil před Lučencem 7. září 1451.

V informacích o počtu vojáků na obou stranách se různé prameny rozcházejí, všechny však hovoří o tom, že prostá číselná převaha byla na straně Huňadyho. Nejvyšší odhad, jenž zmiňuje i Alois Jirásek ve své knize Bratrstvo I - Bitva u Lučence, počítá se třemi tisíci Jiskrových mužů proti dvaceti tisícům Huňadovců. Střízlivější odhady historiků hovoří zhruba o dvanácti tisících až čtrnácti tisících vojáků na straně Huňadyho a o pěti tisících vojáků na straně Jiskry. 

Na druhé straně měl moravský vojevůdce výhodu v tom, že většinu jeho vojska tvořili zkušení žoldnéři (patřil k nim třeba i Jan Talafús z Ostrova, přední hejtman českých bratrstev), kteří respektovali jeho velení. Huňady se naproti tomu musel opírat o vojáky zverbované ne zcela loajálními uherskými šlechtici plnými vlastních ambicí, jež brali bitvu (v níž měli zjevnou početní převahu) spíše jako možnost vlastní sebeprezentace než jako záležitost, zasluhující si disciplinovaný přístup. Je tak možné, že je zradilo vlastní sebevědomí, podobně jako v roce 1415 francouzskou šlechtu v bitvě u Azincourtu - kde francouzské vojsko podlehlo početně mnohem slabší výpravě anglického krále Jindřicha V. 

S touto bitvou má lučenecké střetnutí (jedno z největších, k němuž na území dnešního Slovenska ve středověku došlo) styčných bodů. Například to, že vítězné straně dopomohla k jejímu triumfu účinně zvolená taktika proti nejsilnější středověké bojové síle, těžkooděné jízdě. V bitvě u Azincourtu se podařilo eliminovat její vliv pomocí lukostřelců schopných dalekonosné rychlopalby, Jiskrova vojska si po vzoru husitské taktiky poradila s uherskými těžkooděnci tak, že je šikovným manévrováním zatlačila do bažinatého terénu kolem potoku Slatinka. V mokřadech ztratili těžkoodění jezdci okamžitě svou údernou sílu, přišli o rychlost, nemohli dál využívat koně a zbroj jim byla spíše na překážku. 

Huňady si všiml toho, že jeho hlavní voj je v ohrožení, a pokusil se podpořit jej dalšími silami, jenže na to zase pohotově zareagovali obležení obránci kláštera. Provedli výpad a vpadli svým obléhatelům do zad. Těmito manévry se podařilo Jiskrovcům rozdělit uherské vojsko a otočit je na útěk. Útěkem se před zajetím zachraňoval i sám Huňady.

Není dobré čekat vděk

Jan Jiskra z Brandýsa opanoval bojiště a Uhry dále nepronásledoval, což bylo sice pochopitelné vzhledem k jeho početně slabšímu vojsku, ale v budoucnu to pro něj mělo mít neblahé následky. Ačkoli Huňadyho porazil a ten se koncem roku 1451 v Rimavské Sobotě zavázal k vyplacení válečných náhrad a k tomu, že bude respektovat Jiskrovo mocenské postavení na Slovensku, zůstával pořád jeho soupeřem.

V následujících letech proto změnil taktiku a namísto vojenských střetnutí vedl vyjednávání s řadou předních uherských rodů i měst s cílem, aby jich co nejvíce přestalo podporovat Jiskrův vliv. Tato taktika slavila úspěch - Jiskrovo panství začalo postupně přicházet o strategicky důležité opěrné body a zmenšovalo se. 

Jeho pád pak paradoxně dovršil ten, v jehož jménu Jiskra z Brandýsa všechno dělal, tedy Ladislav Pohrobek. Když začátkem roku 1453 nastoupil na uherský trůn, jmenoval Huňadyho zemským kapitánem a následně nechal Uherský sněm, aby zbavil Jiskru veškerého majetku v Horních Uhrách.

Asi v roce 1469 Jan Jiskra z Brandýsa zemřel, přičemž je příznačné, že o jeho smrti (smrti kdysi tak význačného velmože) se nedochovala žádná zpráva. Neznáme její čas, místo ani příčinu. Za pravděpodobné se považuje, že zemřel v rodném sídle v Brandýse nad Orlicí.