V obecném povědomí stále zažitá filmová trilogie režiséra Otakara Vávry (Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem) líčí události na přelomu let 1419 a 1420 tak, že Žižka se svými věrnými opouští Prahu a míří k chráněnému místu na jihu Čech, kde hodlá založit husitské hradiště Tábor. Během cesty ho však u Sudoměře zaskočí sevření dvěma nepřátelskými jezdeckými uskupeními: strakonickými johanity z jedné strany a tzv. železnými pány plzeňského landfrýdu z druhé. S oběma svede vítěznou bitvu, přičemž ho poprvé napadne využít vozy jako hradbu.

Jenže režisér si pro potřeby filmu tehdejší dění trochu zjednodušil. První bitva s využitím vozové hradby proběhla jinde a jinak. A bylo to ještě před střetnutím u Sudoměře.

Napětí kolem Plzně

Když Žižka opustil spolu s dalším husitským vojevůdcem Mikulášem z Husi v dubnu 1419 Prahu, kde pražské měšťanstvo uzavřelo příměří s reprezentanty krále Zikmunda, netáhl rovnou k Táboru, ale zamířil nejdřív k Plzni, z níž chtěl vytvořit svou základnu pro nadcházející zimu.

Okolní šlechta však nechtěla takový vývoj připustit a rozhodla se vznikající husitské středisko vojensky potlačit. Její vůdce, přední katolický šlechtic a jeden ze správců plzeňského kraje Bohuslav ze Švamberka (za Václava IV. působil jako nejvyšší komorník a od roku 1396 jako člen královské rady), dokázal po vypuknutí husitské revoluce zorganizovat odpůrce přijímání podobojí, tedy katolické panstvo, nižší šlechtu a města, a na základě tradičního svolávání zemské vojenské hotovosti z nich vytvořit ozbrojený organizovaný celek. Ten během podzimu 1419 získal i zmíněné označení plzeňský landfrýd.

Jenže ani Žižka nezahálel a panskou opozici v okolí Plzně hodlal potřít hned v zárodku. Proto začal podnikat z města výpady proti okolním hradům a tvrzím, aby si je podrobil nebo zničil.

Na přelomu roku došlo k bitvě

Dne 12. prosince 1419 tedy vytáhl z Plzně v čele 300 mužů se sedmi vozy, na nichž vezl beranidla k prorážení bran, děla k ostřelování hradeb a zřejmě i jeden velký prak.

U vsi Nekmíře v místě zvaném „Na smrtelnici“ ho po nějaké době dostihl zhruba dvoutisícový oddíl Švamberkových jezdců, kteří mu v podstatě vnutili bitvu. Je otázka, jakou obrannou formaci proti nim Žižka s pouhými sedmi vozy zvolil – na uzavřený kruh bylo povozů málo, proto se častěji hovoří o obranném půlkruhu, na který jezdci narazili zřejmě nečekaně. Jezdeckou formaci se pak husitům podařilo rozbít nejspíš intenzivní střelbou z kuší i z palných zbraní.

„Žižka jel hned do Plzně a z tohoto města vedl mnoho bojů s panem Bohuslavem ze Švamberka, o kterých by bylo dlouho co psát. Ten pan Bohuslav vedl válku pro krále Zikmunda a dostával za to veliké peníze. Když jednou Žižka vytáhl z Plzně k Nekměři s necelými třemi sty pěších a se sedmi vozy, na kterých vezl zařízení k boření zdí, dostihl ho na cestě pan Bohuslav, který měl přes dva tisíce jízdních i pěších. A tak zaútočil na Žižku s jízdním houfem a myslel, že je všechny na hlavu potře. Ale Žižka ho odrazil od vozů a zabil Hynka z Nekměře. Pak táhl dál svou cestou a tu noc pobořil tři opevněné tvrze,“ píše se o této bitvě ve Starých letopisech českých, souboru několika desítek historických textů, popisujících události od 14. do první poloviny 16. století.

Jak letopisy zmiňují, bitva u Nekmíře přinesla smrt i pánovi nedaleké nekmířské tvrze Hynkovi. Existují dvě hypotézy, jak k tomu došlo -  buď Hynek padl přímo při útoku proti vozové hradbě Na smrtelnici, nebo později, když se vítězní husité obrátili proti jeho tvrzi, kterou v odplatu pobořili.

Žižka se v tomto boji poprvé poučil o účinném a smrtonosném využití kombinace vozové hradby s palnými zbraněmi proti těžké rytířské jízdě. Během příštích let se mu tato taktika ještě mnohokrát vyplatila.