Kliknutím zvětšíteFilm Synové hor z roku 1956 ukazoval německého závodníka Oswalda Bartela, představovaného v tomto filmu Robertem Vrchotou, převážně v nesympatické podobě. Bartel v něm vystupoval spíše povýšeně a v osudném závodu se podle scenáristů dopustil dokonce nečestnosti, když odmítl uvolnit rychleji běžícímu Hančovi lyžařskou stopu. Nakonec s ním sice na trati navázal přátelství, podle filmařů však založené na Hančově velkodušnosti: jeho soupeř si totiž měl utrhnout řemínek vázání a Hanč mu obětavě podal náhradní.
Emerich Rath, jenž ve skutečnosti patřil k hlavním hrdinům celé osudné tragédie, byl v tomto filmu dvakrát zmíněn včetně toho, že se účastnil pátrací záchranné akce s cílem najít Hanče ztraceného na trati. Jeho skutečná zásluha však v tomto starém filmu uvedena nebyla: právě Rath našel polomrtvého a napůl bezvědomého Hanče jako první a až se sebevražednou obětavostí se ho pokusil dovléct do bezpečí – konkrétně do Labské boudy, vzdálené bezmála dva kilometry. Když po 500 až 600 metrech zjistil, že to vlastními silami nezvládne, uložil bezvládného Hanče do částečného závětří, vrátil se pro své lyže a sám se pak dostal do boudy, kde stačil oznámit, kde Hanče zanechal. Když to dořekl, zkolaboval, zatímco na jím udané místo vyrazila záchranná výprava.
Tato sólo akce byla sice ve starém českém filmu ukázána, ale filmaři ji tehdy přisoudili jednomu z bezejmenných Hančových českých kolegů lyžařů, představovanému Otakarem Brouskem st. (protože Brouskův hrdina není nikde přímo oslovován jménem, objevuje se v některých pramenech informace, že právě on hrál Emericha Ratha, ale v jedné z předchozích scén se jako „Rath“ představuje Hančovi jiný herec).
Film Poslední závod věnoval odvážnému německému džentlmenovi konečně odpovídající prostor, za bližší objasnění však stojí také Bartelův příběh. Kdo byli němečtí protagonisté osudného závodu, o nichž se dříve tolik nemluvilo?
Podívejte se na trailer k filmu Poslední závod:
Proti dlouhému Oswaldovi
Oswald Bartel, přezdívaný „lange Oswald“ neboli „dlouhý Oswald“ či „dlouhán Oswald“, byl v prvních letech 20. století považován za jednoho z průkopníků zimních sportů v Jizerských horách. Narodil se 5. srpna 1888, většinu života prožil v Sedmidomcích v Dolním Polubném a pracoval jako sklář ve sklářské huti v Riedelhütte. Ve sportovní kariéře mu hodně pomohlo, že její majitel sport miloval a byl ochoten svého šikovného zaměstnance ve sportovní kariéře podporovat.
Závodně lyžovat začal Bartel ve ski klubu Windsbraut Polaun (Polubenská Vichřice; Vichřice představovala v germánské mytologii démona počasí), který sídlil v Kořenově – Horním Polubném. Později se stal i jeho předsedou a předním reprezentantem. Skutečnost, že byl jako Němec ochoten postavit se v roce 1913 na start osudného 8. ročníku padesátikilometrového mistrovského závodu v běhu na lyžích, se někdy považuje za hlavní důvod, proč Bohumil Hanč porušil svůj slib daný předem manželce Slávce, že v roce 1913 se už žádných závodů účastnit nebude. V té době existovalo v oblastech obývaných společně Němci i Čechy přece jenom jisté nacionalistické pnutí a Němci se závodů organizovaných Čechy příliš neúčastnili (trvalou výjimku činil právě Emerich Rath).
Právě osmý ročník, jenž se konal o Velikonočním pondělí 24. března 1913, však přivedl na start celou tehdejší krkonošskou lyžařskou špičku. Podle knihy Červení andělé Františka Koláře se ho účastnili Josef Feistauer z Českého krkonošského spolku Ski Jilemnice, Južík Scheiner z Českého ski Klubu Praha, Karel Jarolímek z Českého spolku pro zimní sporty ve Dvoře Králové, samozřejmě Emerich Rath, který startoval pod pseudonymem Frank Walter za Berliner Sportclub, a právě Oswald Bartel.
Šestadvacetiletý Hanč, rodák z Benecka a žák popularizátora lyžování Jana Buchara, už v tomto závodu startovat nechtěl. „Když se v předvečer závodu sešel na Labské boudě s organizátory a ostatními závodníky, zahlásil jim, že je o deset kilo lehčí. Dodělával v té době o sobotách a nedělích chalupu, také čekal narození druhého dítěte poté, co jeho prvorozený syn zemřel, a bylo toho na něj najednou moc,“ řekl Deníku Aleš Suk, mnohaletý lyžařský trenér a současně badatel Muzea lyžování Dolní Branná.
Bohumil Hanč po vítězství v mistrovském závodě 1907
Smrt prvorozeného dítěte byla pro jeho rodinu o to tragičtější, že synáček se nenarodil mrtvý, jak to pojal film Poslední sezóna, ale zemřel až po třech týdnech po narození – což bolest z jeho ztráty muselo nutně ještě násobit.
Na druhé straně byl však Hanč mezi českými závodníky ten nejzkušenější s největším počtem dosažených vítězství – a tak se nakonec nechal ještě k jednomu startu přesvědčit.
Pořadatelé selhali
Trasa závodu vedla převážně po hřebenových cestách označených tyčemi a červenými látkovými pruhy. Na vytrvalce čekaly tři okruhy: první a druhý z Labské boudy do sedla nad Martinovkou, po jižním úbočí Vysokého kola ke sněžným jamám a na Violík, Novoslezskou a Voseckou boudu, zpět na Tvarožník, přes Labskou louku k Harrachovým kamenům, na Zlaté návrší a znova zpět k Labské boudě. Třetí kolo se jelo jen ke Sněžným jamám, na Violík, přes Labskou louku a Zlaté návrší dolů na Mísečky, kde měl závod skončit.
V den startu ukazoval teploměr osm stupňů nad nulou a řídkou mlhou téměř prosvítalo slunce. Závodníci se proto postavili na start jen v košilích, bez čepic a rukavic. Podle Suka šlo o zásadní selhání pořadatelů.
„Protože se báli tání sněhu, spustili závod dřív, v sedm ráno místo v osm, a nestačili připravit závodníkům pořádnou snídani. Hanč tak posnídal jen buchtu, o kterou se ještě navíc rozdělil, takže vyjel na trať skoro nalačno. Přitom na ní zůstal nejdéle, o hodinu déle než všichni ostatní. A byl vyhublý, hladový a od začátku se necítil dobře. To nemohlo dopadnout jinak, než jak to dopadlo,“ tvrdí kategoricky Suk.
Dalším zásadním organizátorským pochybením podle něj bylo slabé zajištění kontrol na trati. „Traťoví komisaři stáli na trati jen po jednom, ale měli stát po dvou. Jeden aby sledoval čas, druhý aby do závodníků nalil horký čaj a byl jim k dispozici. Jenže bouda, kde měli před závodem všichni spát, byla velmi silně obsazená, protože mělo přijet 19 závodníků: dvanáct, kteří se účastnili tzv. turistické jízdy o dvou kolech, a sedm, kteří se chtěli zúčastnit hlavního závodu. Pro kontrolory tak už nezbývaly postele; ti, kteří dorazili, museli spát na stolech a na židlích. A protože to organizátoři věděli dopředu, tak oslabili jejich počet a poslali je na trať jen po jednom. Kdybych byl na jejich místě, tak je zdvojím a rozestavím třeba dál od sebe, ale vždycky jeden z kontroly měl být schopen závodníky obsloužit,“ prohlašuje lyžařský trenér.
V této souvislosti nicméně stojí za zmínku, že mezi kontrolory se nacházela řada osob, které se později zasloužily o vytvoření základů organizovaného horského záchranářství, například Kamil Vladislav Muttich z Mladé Boleslavi či Vladimír Záboj Vaina z Vrchlabí. K myšlence založit organizovanou záchrannou horskou službu je dovedl právě děsivý zážitek ze závodu, proto se den jeho konání, 24. březen, dodnes slaví jako Den Horské služby.
Sám na trati
Protože jeden z účastníků hlavního závodu nedorazil, postavilo se brzy ráno na jeho start nakonec šest mužů. Hned od začátku nasadili ostré tempo. První kolo vyhrál Hanč, na Labské boudě se objevil už v 9.41. Bohužel dřív, než ho čekali, takže z výše zmíněných důvodů pro něj nikdo neměl připravené žádné občerstvení – dál tak pokračoval bez jídla i bez čaje pro zahřátí.
Na trati ho ještě během prvního kola potkal Josef Aleš-Lyžec, velký propagátor lyžování a současně snad největší tehdejší znalec krkonošské přírody, který denně vyrážel z Míseček, kde bydlel, nahoru na hřebeny i jinam do hor. Pozdravil se s ním, ale Hanč zmizel dříve, než ho Aleš-Lyžec mohl varovat. Právě on totiž zaznamenal, že něco není v pořádku. „Později říkal, že jenom blázen by nepoznal, že se mění počasí,“ uvádí Suk.
A počasí se opravdu velmi rychle radikálně změnilo. Ještě před osmou začalo pršet, v devět se výrazně ochladilo, teplota klesla hluboko pod nulu a déšť se změnil ve sněžení.
Rath a Jarolímek závod vzdali kvůli odřeninám na nohou, takže do druhého kola pokračovali už jen čtyři. Počasí se pořád horšilo, vítr sílil a sněžení přešlo v 10:20 v prudkou hřebenovou vánici.
To už nevydržel Bartel. Přestože během prvního kola držel zpočátku s Hančem krok a u Vosecké boudy šel do vedení, u Violíku ho Hanč znovu předjel a u Vysokého kola Bartel vzdal. „V tomhle se nedá jet, je to o zdraví,“ prohlásil, když se vrátil na Labskou boudu. „A možná o život,“ dodal.
V 10:40 padl vyčerpáním u Sněžných jam zcela promočený Feistauer a o tři minuty později ho tam následoval i omrzlý Scheiner. Po ošetření oba sjeli zpátky do tepla Labské boudy. Hanč zůstal na trati sám.
Setkání s Vrbatou
U Nové Slezské boudy sloužil jako traťový komisař Kamil V. Muttich, mimo jiné autor unikátního krkonošského orientačního značení, tzv. němých značek Krkonoš. Hanč se u něj objevil v 11:03, dostal od něj aspoň citrón a rukavice.
U Violíku se v čase 11:52 naplno projevila chyba, že traťových komisařů bylo málo. Ačkoli tam stál jako kontrola Vladimír Záboj Vaina (v některých pramenech psán i jako Vajna, pozdější první předseda Horské služby v Krkonoších) a ačkoli se snažil Hanče voláním i máváním zastavit, ten mu v silné vichřici nerozuměl, jenom na něj mávl a pokračoval dál směrem na Zlaté návrší. Možná, kdyby v tu chvíli na tomtéž místě byli kontroloři dva, byli by v zastavení závodníka úspěšnější. Ale historie žádné kdyby nezná.
Od chvíle, kdy Hanč minul Vainu, se dá o dalším vývoji situace jenom spekulovat. Podle českého historika a emeritního ředitele Krkonošského muzea v Jilemnici Jana Luštince závodník pravděpodobně pokračoval přes Labskou louku na Harrachovy kameny, kde se nejspíše setkal se svým přítelem Václavem Vrbatou, tkalcem a sokolským pracovníkem z Mříčné nedaleko Jilemnice, s nímž kdysi sloužil v Sarajevu.
Vrbata před závodem Hančovi slíbil, že ho přijde na trať povzbudit, a zřejmě se rozhodl splnit svůj slib i přes mizerné počasí. Když se u něj vyčerpaný a promodralý Hanč objevil, půjčil mu svůj kabát a čepici, čímž ho ovšem současně povzbudil k pokračování v závodu. Bohužel, za daných podmínek už větší tepelný komfort nemohl nic zachránit; krátce poté, co se rozloučil s Vrbatou, vybočil na smrt unavený, promrzlý a vyhladovělý Hanč z trati a spadl do kleče, kde už zůstal.
Vrbata se po rozloučení s Hančem pokoušel vrátit na Mísečky, ale ve sněhové vichřici zabloudil a začal chodit do kruhu.
Hrůza a smrt
Mezitím se na Labskou boudu vrátil vyčerpaný a zmrzlý kontrolor Vaina, který oznámil, že Hanč je pořád na trati. Ve čtvrt na dvě se proto ti závodníci, kteří závod vzdali a už si na boudě odpočinuli a zahřáli se, vydali různými směry Hanče hledat. Jako první ho našel Emerich Rath, ale Hanč už s ním nedokázal komunikovat. Jen nesouvisle blábolil a nebyl schopen vstát.
Rath jemu i sobě odepjal lyže a pak s nadlidským úsilím vlekl Hanče sněhem asi půl kilometru k Labské boudě. Stav slavného českého závodníka se ale stále horšil a Rath pochopil, že ho vlastními silami včas do boudy nedostane. Složil proto Hanče na zem tak, aby byl zády k větru, a vrátil se pro své lyže, na nichž odjel do boudy. Když znovu míjel Hanče, zkusil mu třít tělo, aby ho zahřál, ale zaznamenal, že závodník působí strašným dojmem.
V půl třetí odpoledne vkročil Rath do boudy, a než se zhroutil vyčerpáním, stačil říct ostatním, kde Hanče najdou.
Nešťastný Vrbata se mezitím při svém bloudění dostal pozoruhodnou shodou okolností zpět k Hančovým lyžím, kde mu definitivně došly síly. Jeho přítel u lyží nebyl. Vrbata se u nich složil do sněhu a už nevstal.
Z Labské boudy vyrazila záchranná skupina, která našla Hanče ležícího v bezvědomí s píšťalkou v ústech. Ačkoli ho na saních rychle dopravila do tepla, Hanč už se neprobral. Nezmrznul sice, ale podle přítomného lékaře Šimera mu v důsledku vyčerpání ochrnul nevratně srdeční sval.
Zatímco na Labské boudě vrcholilo toto drama, dorazil do cíle závodu na Mísečkách místní horal, který ohlásil, že viděl na návrší u zapíchnutých lyží ležet lidské tělo. Na jím udané místo vyrazil z Míseček se saněmi ředitel závodu Arnošt Fischer a současně k témuž místu zamířila z Labské boudy prozkoumat situaci další záchranná skupina, tvořená účastníky turistické jízdy, kteří ukončili svůj závod předčasně ještě před dokončením druhého kola. Ta po cestě potkala promrzlé manžele Reinwartovy, kteří našli bezvládného před nimi a spěchali to ohlásit.
Skupina věděla, že tělo nemůže patřit Hančovi, protože ten už ležel v boudě mrtvý, ale Vrbatu nikdo neznal. Fischer, jenž přijel od Míseček, předpokládal, že jede právě pro Hanče, a zažil šok z toho, že není jen jeden mrtvý, ale dva. Vrbata byl identifikován až další den.
Aleš Suk dodnes kritizuje, jak se pořadatelé závodu se vzniklou situací vyrovnali. „Sepsali záznam, že organizačně bylo všechno v pořádku, přitom nic nebylo v pořádku. Navíc se první sestavený písemný záznam události ztratil, druhý den už ho nikdo nenašel, víme o něm jen díky pozdější zmínce v tisku. Prostě to zametli pod koberec.“
Druhý Němec
Dlouhá léta byl příběh tragického závodu prezentován jen jako příběh Hanče a Vrbaty. Teprve v posledních letech se dočkal zasloužené pozornosti také zapomenutý hrdina Emerich Rath, opravdový rytíř a džentlmen, což dokázal nejenom úsilím o Hančovu záchranu, ale celým svým životem. Ačkoli byl Němec, ukrýval jako zásadový antifašista ve skladu svého obchodu v pražské pasáži po celou válku židovského přítele Borise Efenbergera, kterému po skončení války ještě pomohl odjet do Švédska. Díky tomu mohl po válce zůstat v Československu, což bylo trochu nešťastné privilegium, protože komunistický režim se mu po roce 1948 za jeho celoživotní čestné a odvážné jednání moc hezky neodvděčil: sebral mu obchod a dokonce ho na rok poslal do „výchovného zařízení“ ve sv. Janu pod Skalou.
„Po propuštění už svůj obchod vůbec nenašel, komunisté prostě většinu věcí rozkradli a obchod zavřeli. Rathovi byl přiznán důchod, celých 370 korun. Jeho manželka zemřela a Rath se živil jako metař a pomocný dělník na stavbách,“ napsal o Rathovi Karel Pokorný.
Emerich Rath
Režim bohužel nedovolil slavnému a všestrannému sportovci (vedle lyžování byl mnohonásobným šampionem v běhu a mistrem Německa v těžké váze v boxu) ani zúčastnit se olympiády v Římě v roce 1960, kam Ratha pozval Mezinárodní olympijský výbor. Na sklonku života Rath, jemuž jeho přátelé přezdívali Šedivý vlk, živořil jako bezdomovec na ulici v Broumově, odkud byl policií násilně převezen do domova důchodců, kde 21. prosince 1962 zemřel.
A co ten druhý Němec, Oswald Bartel? Byl opravdu tak odtažitým a nadutým netýkavkou, jak ho ze začátku ukazoval film Synové hor? Nezdá se. Aleš Suk objevil vzpomínku na jeho taškařici z roku 1926, kdy krkonošské a jizerské horaly pobouřila plánovaná stavba přehrady na nejhořejším toku Jizery v blízkosti osady Velká Jizera v Prusku, jak se jí tehdy říkalo.
Partička pivařů, do níž Bartel jako sklář patřil, se rozhodla si z obyvatel osady vystřelit a převlékla se za „vládní komisi“, která má vše připravit. Bartel sám hrál člena vojenské policie – protože jím byl kdysi skutečně, měl ještě originální uniformu. Každý v nějakém přestrojení pak vyrazili do osady.
Hančův nejvýznamnější soupeř Oswald Bartel
„Ve tmavém oblečení, někteří ještě v zachovalém svatebním obleku, na hlavě cylindr, většina si opatřila nějaké brýle nebo cvikr a pod paží nesli aktovku. S sebou si vzali i zeměměřičské červenobílé tyče. Každý se honosil úředním titulem stavební rada, geometr, vládní komisař. Takto vymustrováni se vypravili přes Malou Jizerku, kde obyvatelé málem zvědavostí vytlačili zasklení svých oken. Cestou na Jizerku potkali ženskou, nesoucí na zádech nůši. Policista Bartel provedl kontrolu obsahu, jestli nejde o paš. Vysoká inflace na německé straně a hodnotná československá koruna k pašeráctví sváděla. Prohlížená zadržená nesla pouze tvaroh a máslo,“ popisuje Suk v článku „Kulišárna Oswalda Bartela aneb falešná komise“.
Kolem poledního přešli vtipálci státní hranici. Chodili od boudy k boudě a přeptávali možnost ubytování pro stavební dělníky a ustájení koní. Vše se zapisovalo do připravených listin. Na námitky, že sníh značně oddálí zahájení stavby, odpovídali, že se přivezou horkovzdušné agregáty, které během jednoho dne dokážou roztát sníh na ploše jednoho čtverečního kilometru a vysuší půdu.
„Na večer byli obyvatelé vyzváni dostavit se do místní hospody, kde se budou podepisovat nájemní smlouvy. Skutečně, večer byla hospoda natřískána. Ale před schůzí se v hostinci prořekla jistá obyvatelka, která některého z komisařů osobně znala a neváhala to prásknout. Komise z obavy, že teď jim bude občanstvem patřičně naloženo, navrhla, že zaplatí útratu za všechny shromážděné,“ uvádí Suk. Litr kořalky tehdy přišel na šest korun a víno na polovic, takže to partu moc nestálo.
Žádná další přehrada nakonec nevznikla, plány na ní pohřbila katastrofa předchozí přehrady na řece Bílá Desná z roku 1916. O dalších Bartelových osudech se mnoho neví. Dlouhý Oswald tak zůstává v české historické paměti ve dvou protichůdných vzpomínkách: jedné tragické – a jedné komické.
EDIT: Po zveřejnění textu se autorovi ozval badatel Pavel Šmejkal s tím, že Oswald Bartel žil po válce v Karl Marx Stadtu v NDR a konec jeho životní pouti byl bohužel tragický. „Když mu bylo skoro sedmdesát (dva dny před narozeninami), tedy v roce 1958, seděl v hospodě, kde se strhla rvačka a jeho trefili půllitrem zezadu do hlavy. Neví se, jestli ho zabila ta rána půllitrem, nebo zda si zlomil vaz při pádu se židlí na zem,“ uvedl Šmejkal.
10
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
