Snad všechny filmy, které byly o bitvě v pražském kostele Všech svatých Cyrila a Metoděje (za války se jmenoval Karla Boromejského) natočeny, pojednávají hrdinný boj československých parašutistů tímtéž způsobem. Trojice parašutistů pod Opálkovým velením brání zoufale zuřivou střelbou ze samopalů kůr a německé úderné oddíly platí za každý svůj krok do nitra chrámové lodi desítkami mrtvých.

Tento umělecký obraz je pochopitelný, dobrodružný, současně vstřícný k památce parašutistů, kteří v kostele položili své životy - ale historici už léta vědí, že je nepravdivý. Přestože se obrovská bitva o kostel opravdu strhla, vypadaly první dvě hodiny bojů podstatně jinak, než jak je podávají filmové záběry. 

Jiné zbraně u parašutistů i Němců

„Kdyby měli parašutisté opravdu vystřílet ty hory nábojů, které vidíme ve filmech, museli by je dovézt náklaďáky. Nikdo z parašutistů na kůru neměl Sten Gun, natož kulomet nebo samopal Thompson, jež se také v některých filmech objevují,“ řekl Deníku odborník na zbraně a policejní podplukovník ve výslužbě Pavel Černý.

Ten se svým týmem Tactical Training SW&TT představil v předvečer 80. výročí bitvy o kostel závěrečný díl trilogie dokumentárních videí o výzbroji a způsobu boje československého odboje (první díl se věnoval pistolnickým přestřelkám legendárního odbojáře štábního kapitána Václava Morávka, druhý objevu Gabčíkovy původní pistole a likvidaci Heydricha v zatáčce a třetí právě bitvě o kostel).

Jan Kubiš a Josef Gabčík
První noci po atentátu byly plné hrůzy. Parašutistům pomohly odvážné české ženy

Skutečnost, že parašutisté na kůru se v rozporu s filmy bránili jenom pistolemi a kvůli omezenému množství munice stříleli spíše sporadicky, se v posledních letech začala zmiňovat častěji, za povšimnutí ale stojí, že také výzbroj Němců byla v reálu jiná, než jak ji většinou prezentují hrané snímky.

„Nejčastější zbraní na německé straně byly samopaly Bergmann, které patřily do standardní výzbroje německé policie i zbraní SS, ale režiséři ztvárňující události kolem likvidace Heydricha je neměli rádi, protože tyto samopaly mají podobně jako Sten Guny schránkový zásobník nasazovaný z boku, takže je na první pohled dost připomínají. Filmoví tvůrci měli asi dojem, že by to diváky pletlo, a tak Bergmanny ve filmech prakticky nevidíte,“ dodal pro Deník Černý. Filmové úderné oddíly tak většinou dobývají kůr s pomocí samopalů „Schmeisser“, jak byl přezdíván německý samopal MP40.

Zdroj: Youtube

Málo známý je podle Černého také fakt, že v pistolové výzbroji parašutistů byla kromě Coltů 1903 i nejsilnější pistole té doby na celém světě, Colt 1911 Government v ráži 38 super auto. 

„Tato zbraň byla zavedena začátkem 30. let do výzbroje americké federální policie (FBI) přímo na základě jejího požadavku na silnější kalibr, protože si její agenti stěžovali na malou průbojnost tehdejších pistolí při střelbě proti autům v době prohibice. Tuto pistoli měly ve výzbroji výsadky Anthropoid i Tin a Jaroslav Švarc ji při boji v kryptě opravdu používal,“ konstatuje Pavel Černý.

Touto zbraní zranil Josef Gabčík Heydrichova řidiče Kleina. Podle zprávy gestapa navíc oba agenti, jak byli označováni parašutisté, vypálili na obegruppenführera
Novinka o atentátu na Heydricha: Kubiš i Gabčík pálili ze stříbřitých Coltů

„Je na tom vidět, že Anthropoid a Tin dostaly do výbavy opravdu ty nejmodernější a nejsilnější zbraně, jaké byly v té době na trhu k mání. O to zvláštnější je, že do akce v zatáčce si Gabčík ani Kubiš tuto pistoli nakonec nevzali a rozhodli se vystačit si s colty ráže 7.65 mm,“ dodává.

Pozoruhodnou a nikdy zcela neobjasněnou zbraní byly také výbušniny, které obránci kůru v jednom okamžiku použili proti útočníkům - jejich exploze mimo jiné zapálila v kostele závěsy. Podle Černého jimi mohly být buď granáty Mills, jimiž byl v počtu čtyř kusů vybaven Anthropoid a po bitvě se nenašly, nebo také některá ze zbylých Kubišových bomb, určených k likvidaci Heydricha. Anthropoid jich dostal na cestu celkem šest, ale do zatáčky si Kubiš přinesl v aktovce pouze dvě, čtyři tedy opět zbývaly.

Bitva o kostel v Resslově ulici, 18. června 1942. Obléhatelé se pokusili vyplavit parašutisty v kryptě vodouBitva o kostel v Resslově ulici, 18. června 1942. Obléhatelé se pokusili vyplavit parašutisty v kryptě vodouZdroj: Wikimedia Commons, Vojenský historický ústav, CC0

Odražení prvního útoku

Jak tedy dobývání kůru dne 18. června 1942 vlastně probíhalo? Poté, co gestapo po zradě Karla Čurdy vytlouklo místo úkrytu parašutistů ze zatčeného jedenadvacetiletého Vlastimila (Ati) Moravce, provedly stovky německých ozbrojenců v noci ze 17. na 18. června rozsáhlou vnitřní i vnější uzávěru kostela v Resslově ulici v Praze a celého rozsáhlého okolí Karlova náměstí až dolů k Vltavě.

Na zátahu se podílelo 350 příslušníků SS-Wachtbatalionu Prague, 407 příslušníků Ersatz-Bataillonu SS „Deutschland“ a další desítky příslušníků Sicherheitsdienstu (SD), Sicherheitspolizei (SIPO) a gestapa. Celkový počet zasahujících se tak pohyboval kolem 850 mužů ve zbrani.

Schůzka činitelů německých zpravodajských a bezpečnostních služeb. Zleva  Franz Josef Huber, Arthur Nebe, Heinrich Himmler, Reinhard Heydrich a Heinrich Müller. Poslední dva jmenovaní se podobného jednání zúčastní ještě 18. května 1942 v Praze
Deset dní do atentátu. Heydrich svolává aparát, zprávy o parašutistech se množí

Esesáci obsadili všechny body možného úniku, celou budovu techniky přiléhající ke kostelu i všechny vchody do domů, příslušníci SD zabrali obchodní školu naproti kostelu. Střežena byla i všechna kanálová vyústění do řeky.

Závěra musela být dokončena do 4:15, kdy už bylo na ulici dost denního světla, aby to stačilo na zahájení útoku. První skupinu složenou z příslušníků gestapa, jež si vynutila na kostelníkovi vstup do zadního kostelního traktu a přes kostelníkův byt se kolem kanceláře a sakristie dostala do chrámové lodi, tvořilo asi 15 úředníků gestapa pod vedením hlavního vyšetřovatele atentátu Heinze Pannwitze.

Ve chvíli, kdy gestapáci vstoupili do otevřeného prostoru chrámu, začali parašutisté střílet. První rány šly z pistole na kůru na protějším konci lodi. Pravděpodobným střelcem byl velitel parašutistů Adolf Opálka, který podle historiků bránil zeshora přístupové schodiště ke kůru.

Účastníci prvního kurzu útočného boje ve Velké Británii, zleva Václav Málek, Libor Zapletal, Josef Gemrot, František Pavelka, František Lopaur (s čepicí), Josef Gabčík, Leopold Musil a Vojtěch Lukaštík
Přežil drama v chemičce a se třemi pistolemi odešel Josef Gabčík vstříc osudu

Podle historika Jaroslava Andrejse schytal první zásah gestapák Kahlo, který byl zraněn do ruky. Němci se rychle kryli a pokusili se po úzkém kamenném schodišti dostat nahoru na kůr, ale při těchto pokusech se dostávali do křížové palby. „Opálka pravděpodobně klečel nebo dokonce ležel nahoře nad schody a pálil dolů, zatímco druzí dva parašutisté bránící emporu, Jan Kubiš s Josefem Bublíkem, ostřelovali z boční strany kůru přístup ke schodišti,“ popsal Deníku strategii obránců Pavel Černý.

Podle Andrejse se pokusilo proniknout nahoru po schodišti celkem 11 kriminálních asistentů gestapa, ale bezvýsledně. Dva z nich byli při těchto pokusech zraněni. Rottenführera Grahlerta dočasně vyřadil zásah do ocelové přilby, který ho omráčil, a oberscharfürer Schinke byl zraněn do oka. Oba však byli vytaženi z palby a přežili.

Hádky o ostruhy

Velké rozbroje mezi jednotlivými složkami německých orgánů vyvolalo rozhodnutí spustit z protější budovy proti kůru kulometnou palbu. Ta zatlačila tři vzdorující parašutisty do úzkých zděných průchodů v kůru, ale neohrozila je, za to vystavila nebezpečí gestapáky nacházející se stále uvnitř chrámové lodi.

„Rozčilený Pannwitz vyběhl před kostel a s křikem vymáhal na Geschkem, aby s tím nesmyslem okamžitě přestali,“ píše Andrejs v knize Smrt boha smrti.

Protektorátní prezident Emil Hácha předává zastupujícímu říšskému protektorovi Reinhardu Heydrichovi klíče od Korunní komory, vlevo přihlíží Karl Hermann Frank
Heydrichův pekelný plán: Židy do koncentráků v Rusku, Čechy k nim za dozorce

Šéf řídící úřadovny SS v Praze Hans-Ulrich Geschke skutečně přikázal kulometnou palbu zastavit, a později se na toto konto pohádal v hlášeních s velitelem zbraní SS Karlem Fischerem von Treuenfeldem. Zatímco Treuenfeld tvrdil, že z protějšího domu stříleli příslušníci bezpečnostní služby, kteří tím ohrožovali esesáky v kostele, a že rozkaz k zastavení palby dal on, Geschke mu rozčileně oponoval, že to bylo přesně naopak.

„Je naprosto nesprávné, že moji úředníci prý stříleli z protějších domů do oken kostela a tím ohrožovali vlastní lidi. Úředníci gestapa v těchto domech vůbec nebyli. Zato však příslušníci zbraní SS vnikli do školy naproti a zahájili odtud palbu na kostel. Nikoli velitel zbraní SS, ale já jsem zakázal tuto nesmyslnou střelbu, protože tím byli ohroženi moji vlastní lidé,“ čílil se ve svém hlášení Geschke (viz Fronta.cz).

Bylo zřejmé, že velitelé jednotlivých ozbrojených složek chtějí zásluhy přisoudit zejména sobě a odpovědnost za případná pochybení svést v maximální možné míře na ty druhé.

Boj o kůr ukončily granáty

Protože boj o kůr trval již téměř dvě hodiny, došli Němci k závěru, že zajmout parašutisty živé se jim nepodaří, a rozhodli se ukončit jejich odpor použitím granátů.

„Velitel úderné skupiny obratně nasadil družstvo vyzbrojené ručními granáty a samopaly a pod jeho ochrannou palbou se dostal na kůr. Protože kůr má tvar kabiny, museli se muži SS probojovávat od místnosti k místnosti. Asi po dvouhodinovém boji (k 7.00 hod.) byli tři zločinci, zdržující se v horní části kostela, zadrženi a zajati; jeden z nich byl mrtev, ostatní dva živi, ale těžce raněni,“ popsal tuto taktiku ve svém hlášení Treuenfeld.

Ani to si Geschke nenechal líbit: „Tvrzení, že byli chyceni dva muži živí, by snad mohlo vésti k nedorozuměním, protože oba agenti už nenabyli vědomí,“ reagoval ve vlastní zprávě s neskrývanou ironií.

Velitel paraskupiny Out Distance, nadporučík Adolf Opálka
Hrdina Adolf Opálka: Už po seskoku se jeho týmu držela smůla, vše ukončila zrada

Kdo byli tito dva agenti? Jedním byl Jan Kubiš, jehož exploze granátu doslova proděravěla, takže skutečně ztratil na kůru vědomí. Jako jediný ze všech parašutistů v kostele si proto nevpálil kulku do hlavy, což je další změna proti obvyklému pojetí ve filmech, kde Kubiš jako jeden z hlavních hrdinů vždy ukončuje svůj život vlastní rukou. 

Druhým ještě žijícím parašutistou byl Josef Bublík. Granát mu přerazil obě nohy, načež se Bublík rozhodl spáchat sebevraždu a střelil se do hlavy. Smrt ale nepřišla okamžitě, a když ho Němci našli, ještě dýchal.

Adolfovi Opálkovi přerazil výbuch dalšího granátu pravou ruku v záloktí a střepiny mu prosekaly pravou polovinu těla. Aby si pojistil smrt, spolkl nejdříve jed, a poté se zastřelil. V jeho případě byl výstřel smrtelný.

Bezvědomého Kubiše a Bublíka se Němci ještě pokusili dostat do nemocnice, ale bezvýsledně. Oba muži zemřeli ještě předtím, než je tam sanitka dopravila, Bublík na následky svého výstřelu, Kubiš vykrvácel.

Volání z krypty

Po pádu obránců kůru zbývali ještě čtyři parašutisti v kryptě. O jejich existenci se Němci dozvěděli dílem od zadržených (pravděpodobně od Ati Moravce), dílem proto, že v kostele se našly ještě čtvrté šaty, které nepatřily žádnému z mrtvých obránců.

Dobývání krypty tvoří poměrně známé kapitoly. Úvod obstaraly kulomety z protější školy, které zkusily kryptu ostřelovat sklepním okénkem, na jehož pískovcovém obložení zanechaly dodnes nejznámější a nejfotografovanější stopy po bitvě. Parašutisté poté byli několikrát vyzváni, aby se vzdali.

Podle Andrejse je k tomu na příkaz Němců jako první vybídl Karel Čurda (Aťa Moravec to odmítl) a po něm konfident Schreiber. Jako třetího vybídli Němci kaplana Vladimíra Petřeka, který výsadkáře v kostele ukrýval. Petřek se s tímto úkolem vyrovnal velmi čestně tím, že se rozhodl nemluvit za sebe, ale výslovně Němce citoval: „Německá policie mi nařizuje, abych vám řekl, že se máte vzdát, tak vám to vyřizuji.“

Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich v doprovodu státního tajemníka Úřadu říšského protektora K. H. Franka na podzim 1941 v Praze
Popravy na rozkaz Heydricha: Oběti musely na píseček, nebo na kolenovou šibenici

Parašutisté na první i druhou výzvu odpověděli: „Nikdy,“ na třetí se ozvalo z krypty několikero hlasů, které zvolaly: „My jsme Češi! My se nevzdáme nikdy! Nikdy! Nikdy!“

Tento slavný výrok se stal nedávno předmětem drobné kontroverze, když bývalá europoslankyně Jana Bobošíková obvinila členy české vlády, že šíří dezinformace, když jej citují v tomto znění. Podle Bobošíkové, jež se odvolávala na německy psanou zprávu gestapa, prý totiž zněl: „Nikdy, Češi se nevzdávají.“ Verze „Jsme Češi, nikdy se nevzdáme“ podle ní pochází až z natočených filmů.

Bobošíková se plete. Zmíněný výrok se ve vzpomínkách pamětníků dochoval v různých podobách. Jaroslav Andrejs, který vydal knihu o atentátu jako první už v roce 1947 a který hovořil s některými svědky dobývání kostela krátce po válce, jej zaznamenává v již zmíněné podobě „My jsme Češi! My se nevzdáme nikdy!“. Miroslav Ivanov, jenž obešel žijící pamětníky v 60. letech minulého století, cituje tento výrok ve verzi: „Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme, slyšíte? Nikdy! Nikdy!“ Oba autoři přitom shodně uvádějí, že z krypty křičely nejméně dva hlasy.

Filmaři tedy převzali zmíněný výrok z výpovědí svědků, rozhodně si ho nevymysleli, jak tvrdí Bobošíková. Ostatně, i jí citovaný výrok z německých pramenů říká z hlediska smyslu totéž, co ostatní verze. Přičemž je trochu zvláštní, že jako nejpřesnější podobu česky pronesené věty vnímá bývalá europoslankyně její německý překlad.

Poslední chvíle výsadkářů

Po neúspěchu s kulometem se Němci pokusili dostat ukryté parašutisty z krypty za pomoci hasičů, plynu a vody. Protože parašutisté přestávali střílet, pokud se k okénku přiblížili hasiči, nechali jednoho z nich vyrazit kladivem mřížku z okénka do Resslovy ulice a vhodili dovnitř hadice pro vhánění dusivého plynu. Parašutisté je ale s pomocí žebříku vytlačili zpět na ulici. Druhý pokus s vodními hadicemi dopadl stejně. 

Několik příslušníků německých sil se rozhodlo dostat se do krypty zevnitř chrámu větrací šachtou, do níž měli být spuštěni po laně. Ale hned prvnímu parašutisté při tomto pokusu prostřelili nohu.

Situace obléhaných československých bojovníků se rapidně zhoršila teprve poté, co jeden z hasičů jménem Hertl zachytil a vytáhl žebřík, jímž se jim dosud dařilo vyrážet hadice, takže už nemohli nijak bránit zaplavování krypty, a současně Němci našli velkou betonovou desku, která kryla vstup do krypty. 

Jan Kubiš a Josef Gabčík
Kam vedly první kroky Kubiše a Gabčíka? Od seskoku Anthropoidu uplynulo 80 let

Po jejím odpálení bylo ukrytým výsadkářům jasné, že nadcházejí jejich poslední chvíle. Za pomoci svých pistolí odrazili ještě jeden úderný oddíl, který se pokusil proniknout po schodech pod zem, pak se však z krypty ozvaly čtyři osamocené poslední výstřely…

Tentokrát už Němci nenašli nikoho živého. Všichni čtyři ukrytí parašutisté, tedy Josef Gabčík, Jaroslav Švarc, Jan Hrubý a Josef Valčík, si vpálili kulku do hlavy.

„Josef Gabčík se na 99 procent zastřelil zbraní, která byla nedávno znovu nalezena a kterou již tehdejší kriminalistický úřad ztotožnil právě s ním poté, co mu byly všechny zbraně z krypty předány k přezkoumání,“ říká Pavel Černý. Gabčíkova osmatřicítka totiž byla nalezena později spolu s opěrkou k samopalu v bytě odbojáře Oldřicha Frolíka, takže v kryptě ji s sebou neměl.

Zatímco u ostatních tří mužů zůstala podle Černého střela v hlavě a při pozdější pitvě byla vyjmuta, Gabčík si jako jediný způsobil výstřelem do hlavy zřejmě průstřel, protože střela se nenašla. Díky tomu známe podle Černého pravděpodobně i přesné místo jeho smrti. 

„V jedné z tumb se našel tak silný výstřik krve, že je velký předpoklad, že k němu došlo právě při průstřelu hlavy v místě, kde střela vyletěla ven,“ podotýká pohnutě Černý.

Smutný osud těl

Dokumentární trilogie, kterou Černého tým natočil, zmiňuje i znepokojivý fakt, že těla parašutistů, jejich věrných spolupracovníků i neohroženého Václava Morávka stále spočívají v masovém hrobu na Ďáblickém hřbitově, v těsném sousedství s popravenými válečnými zločinci K. H. Frankem a Kurtem Daluegem a se zrádci Karlem Čurdou a Viliamem Gerikem, jež své spolubojovníky prozradili gestapu.

„Naše další úsilí by se mělo zaměřit právě na to, aby těla našich hrdinů byla z tohoto místa konečně vyzdvižena a uložena k důstojnému spočinutí. Že se tak nestalo za nacistů ani za komunistů, to není asi překvapivé, ale že k tomu nedošlo až dodnes, je velká ostuda společnosti,“ uzavírá Pavel Černý.