Onu památnou neděli 17. října 1937 se na startu 56. ročníku Velké pardubické sešlo 15 koní. Odměna pro vítěze činila tehdejších 108 tisíc korun. To byla přitažlivá částka, ale nebyly to jen peníze, co vyvolávalo v Pardubicích napětí. Zhruba měsíc před závodem, dne 14. září 1937, zemřel první československý prezident Tomáš Garrique Masaryk. Za hranicemi už pět let harašil zbraněmi Hitler a otevřeně hrozil invazí. Němci žijící na území Československa se začali odvracet od demokracie a volat po pevné ruce svého vůdce. Češi prožívali zármutek nad smrtí zakladatele svého státu a obavu o další osud své země.

Mezi demokracií a fašismem

Sport představoval od poloviny 30. let klíčové bojiště, na němž se odehrával zápas mezi demokracií a fašismem. V roce 1936 zneužil Adolf Hitler letní olympijské hry v Berlíně k bezuzdné propagandě a oslavě své Třetí říše (pravda, trochu mu to pokazil úspěšný černošský sprinter Jesse Owens, který německé běžecké favority s lehkostí porazil, ale i tak představovala olympiáda pro nacisty kýžené předvedení "triumfu vůle", jak svůj propagační film o této události nazvala filmařka Leni Riefenstahlová).

A těžký překážkový dostih v Pardubicích byl přesně tím správným kolbištěm, kde Němci mohli svou demonstraci domnělé germánské nadřazenosti, síly a odvahy znovu zopakovat.

Dlužno dodat, že v posledních několika letech se jim to opravdu dařilo. Sedm z předchozích devíti ročníků Velké pardubické opanovali němečtí nebo rakouští jezdci, ve čtyřech navíc zvítězili vysoce postavení členové elitních nacistických bojových složek: SA Oberfuhrer Heinrich Wiese, SS-Untersturmfuhrer Hans Schmidt a SS-Obersturmfuhrer Oskar Lengnik, který v Pardubicích triumfoval dokonce dvakrát, v roce 1935 a v roce 1936.

"Panebože, ať alespoň tady už dostanou ti panovační Němci na frak," toužila vroucně v roce 1937 naprostá většina českých návštěvníků dostihu.

Popravdě, nevypadalo to tak. Posledním Čechem, který ve 30. letech v Pardubicích výrazně uspěl, byl kapitán Rudolf Popler, jenž zvítězil v roce 1930 a v roce 1932 dojel těsně druhý. Bohužel se rozhodl ještě téhož dne zúčastnit i dalšího závodu, tzv. Kinského memoriálu, a na druhém skoku utrpěl smrtelné zranění, když jeho kůň padl přes překážku a zavalil jezdce (dnes se tato překážka nazývá Poplerův skok). Po jeho odchodu se už mezi československými důstojníky vojenského jezdectva (nejčastějšími předválečnými závodníky) nevyskytoval nikdo, kdo by byl schopen tlaku zahraniční konkurence vzdorovat.

Odvážná žena na odvážné klisně

Jeden jezdec tady však byl. Vlastně jezdkyně. Na start toho tolik exponovaného a napjatě sledovaného dostihu se postavila dvaačtyřicetiletá umíněná žena, pátý potomek staré šlechtické rodiny, průkopnice, která si svou účast v nejtěžším překážkovém turné kontinentu doslova vydupala ze země. Komtesa Lata Brandisová.

Vzdálená sestřenice předního českého chovatele koní Zdenka Radslava Kinského už ve Velké Pardubické uspěla, když v roce 1933 dojela třetí a rok na to už byla druhá. V roce 1935 dojela pátá. Pokaždé to bylo v sedle téhož koně - drobné plavé klisny jménem Norma, jež se narodila v roce 1927 v chovu jejího bratránka. 

"Můj vzdálený bratranec hrabě Kinský, který měl chov světoznámých chlumeckých koní, mne jednou pozval na Orlík, kde byli koně připravováni na těžké překážkové dostihy. Když jsem se úspěšně vypořádala s těžko ovládnutelným hřebcem Nedbalem, překvapivě navrhl, zda nechci zkusit štěstí ve Velké pardubické. Zatím jsem závodně nejezdila," vzpomínala později Lata Brandisová. 

Jenže startovat ve Velké pardubické nebylo jen tak. Dostihy jezdili téměř výhradně důstojníci. "Pouhá moje přihláška nepopsatelně rozvířila hladinu. Ředitelství Velké pardubické proto odpovědělo vyhýbavě, že není zakazujícího předpisu, ale povolení musí dát Jockey Club, tehdy největší dostihová autorita. Pomohl zmíněný bratranec Kinský a jeho styky s Anglií. Angličané odpověděli také šikovně, že oni pořádají pro ženy lehčí dostihy, neboť na liverpoolský dostih by se žena neodvážila, takže předpisy nic nezakazují. A tak jsem stála roku 1926 poprvé na startu Velké pardubické," líčila svou cestu do nejtěžšího překážkového dostihu drobná steeplerka.

Když v polovině 30. let začali Velké pardubické dominovat němečtí jezdci, zkusil proti nim Kinský poslat muže - v roce 1936 proto vzal Normu své sestřenici a místo Laty na ni posadil jezdce Pogliaga. Ani ten se ale proti nacistovi Lengnikovi neprosadil a dojel pátý.

Nadešel rok 1937. Kinský už nechtěl s Normou riskovat. Drobná klisna měla deset let, bylo načase, aby se zařadila do chovu. Chovatel si od jejích hříbat hodně sliboval, bál se, že se v dostihu zraní. Lata jej ale nakonec přesvědčila, aby ji nechal nadále trénovat. Kůň byl ve výborné formě, a tak se Kinský uvolil přihlásit tento pár do Velké pardubické ještě jednou. Naposledy.

Teď tedy spolu stály na startu. Dvaačtyřicetiletá jezdkyně, která měla už od mládí stříbrem prokvetlé vlasy, a drobná klisna, jež své jezdkyni věřila vždycky víc než mužům. Proti ní jezdci z německé vojenské elity. "Pro národ balancující mezi vzdorem a zoufalstvím to bylo, jako by se na obzoru zjevila postava podobná Janě z Arku," komentoval v článku věnovaném Latě Brandisové tehdejší atmosféru britský The Telegraph.

Dej si pozor na Schlagbauma

Svůj devátý start ve Velké pardubické Lata Brandisová později komentovala tak, že nebyl nejtěžší, ale nejnepříjemnější. Z 15 koní dokončilo dostih 10. Na Taxisově příkopu padl největší favorit, loňský a předloňský vítěz Lengnik na německém polokrevném běloušovi Heroldovi. Ze závodu vypadl i další favorizovaný kůň, jímž byl plnokrevník Yarbas. Do čela dostihu se tak propracoval německý žokej Willibald Schlagbaum, který jel valacha Quixie.

Schlagbaum neměl nejlepší pověst. Podle Laty Brandisové způsobil v mnoha závodech četné kolize úmyslným křížením dráhy a předjíždět ho bylo o zdraví.

"Nepovažovala jsem ho za čestného soupeře. Ponechávala jsem mu proto vedení a držela se jen v jeho závěsu. Moje Norma šla klidně a umí i přidat, když to velitelka bude potřebovat. Ze soutěže mezitím vypadávají Herold i Yarbas. V polovině závodu vím, že vyhraji. Jen pozor na otěže, plavka nemá ráda, když ji někdo drží pevně u huby. Snad proto si tak rozumí s člověkem – mají stejné vlastnosti," popisovala strhující boj na závodišti Brandisová.

Ve finiši Schlagbaum "nezklamal" a pokusil se Normu zblokovat. Lata ji stáhla, pustila německého žokeje dopředu. Možná si v tu chvíli myslel, že má vyhráno. Odvážná komtesa však vzápětí vyrazila z vnitřní strany, kde ji nečekal. "Norma má najednou volno a rovnou dráhu před sebou. Letí jako Šemík a zdolává i poslední překážku. Je konec závodu a nesmírné nadšení obecenstva se projevuje nahlas. To pro mně byla nejlepší odměna. V tom okamžiku člověk cítí, že je schopen zvítězit i podruhé," popsala slavné vítězství statečná jezdkyně. "Šest let se v Pardubicích nejcennější kontinentální dostihová trofej stávala kořistí cizinců, hlavně německých jezdců. A najednou české vítězství a ještě k tomu já, žena. Bylo to jako symbol, proto ta radost." 

Nepoddala se nacistům ani komunistům

Za druhé světové války žila Lata na rodinném zámečku v Řitce u Mníšku pod Brdy spolu se sestrami Kristinou, Janou, Gabrielou a Margaretou. Všechny se přihlásily k české národnosti, takže jim protektorátní správa dosadila do rodinného sídla nuceného správce. Sestry, které pocházely z původně tyrolského rodu, odmítly na protest mluvit německy.

Poslední dny války zastihly Latu na chuchelském závodišti, které blížící se konec německé nadvlády krvavě poznamenal. Krátce po vypuknutí Pražského povstání zde došlo k výbuchu vlaku s municí, v jehož důsledku začaly hořet dostihové stáje. Většinu koní se podařilo zachránit vypuštěním ven, ale tři nepřežili.

Dva dny před tímto požárem navíc zahynul dostihový trenér Karel Šmejda, který trénoval i Latu. Chtěl navzdory zákazu koně nakrmit a napojit a přitom ho smrtelně zasáhl německý odstřelovač (podle jiné verze byl zastřelen, když vyváděl koně z hořící stáje).

Lata se z Chuchle dostala na loďce přes Vltavu a přihlásila se jako dobrovolnice v lazaretu pod Vyšehradem, kde pomáhala ošetřovat zraněné. Zažila i lynč zajatého německého vojáka, o němž se zmínila sestrám, ale později už o tom nechtěla mluvit.

Její jezdecká kariéra skončila 23. listopadu 1949 v Pardubicích na Kinského memoriálu, kde se po těžkém pádu na Hadím příkopu dostala pod napadané koně a zpřelámala si málem polovinu kostí v těle - z kolize ji vytáhli v bezvědomí, s proraženou lebeční kostí, komplikovanou zlomeninou levé nohy, zlámanými žebry i klíční kostí a s pošramocenou páteří. Až do smrti musela chodit s hůlkou.

Po převzetí moci komunisty byl zámek v Řitce v roce 1953 zestátněn a sestry Brandisovy se musely přestěhovat do tzv. Kadláčkovy chaty v Babí rokli nad Spáleným mlýnem u Líšnice. V chatě bez zavedené vody a elektřiny zůstaly sestry Lata, Kristýna a Jana. Kristýna s Janou pracovaly v čokoládovně Orion v Modřanech, Lata byla v invalidním důchodu a pro domácnost připravovala dříví a nosila vodu. 

Ačkoli žila stranou dostihového i společenského dění, lidé od koní na ni nezapomněli. V neděli 5. listopadu 1978 ji tak navštívil v sedlech svých koní houf asi třiceti účastníků tradičního "honu na lišku" pod vedením mastera Petra Breyera, kteří přijeli vzdát legendární jezdkyni hold a za zvuku slavnostních fanfár jí předali kytici karafiátů.

"Bylo to krásné setkání. Většina účastníků viděla Latu poprvé a ti starší zase vzpomínali, kdy jí fandili. Bělovlasá dáma, léty a zraněními mírně shrbená, byla touto pozorností potěšena. Po rozloučení mávala jezdcům na pozdrav a sledovala vzdalující se koníčky, kteří jí byli životním osudem," napsal ve svém článku o Latě Brandisová v Rodopisné Revue autor František Šírl.

Rok na to bohužel zemřela jezdčina sestra Kristýna a Lata s Janou už život na samotě nezvládaly. Po problematicky překonané zimě se Jana odstěhovala do Líšnice a Latu vzal k sobě do štýrského zámku Reitereggu poblíž Hitzendorfu synovec Ernst Haahn, syn nejstarší ze sester, Terezie. Lata doufala, že se ještě do Čech vrátí. Dne 12. května 1981 však ve věku nedožitých 86 let zemřela na zápal plic.