„Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to,“ skandovali lidé v reakci na vítězství našich hokejistů nad SSSR v pátek 21. března a poté i 28. března 1969. Celý hokejový svět sledoval, zda se Čechoslovákům podaří porazit sovětskou “sbornou” na světovém šampionátu ve zjitřené atmosféře dvakrát za sebou.

A povedlo se. Sedm měsíců po vstupu sovětských vojsk do Československa měli hokejisté ohromnou motivaci pomstít se Sovětům alespoň na ledě, jak vzpomínal útočník Jiří Holík, mladší bratr Jaroslava Holíka:

“Měli jsme dokonce i psychologa, který nás trochu brzdil v emocích, abysme úplně nezblbli, že teď ty Rusy musíme rozdupat, protože na to ten národ tenkrát čekal. Aspoň ty dvě hodiny, kdy Češi můžou dát Rusům na prdel. A my jsme byli nažhavený, protože co se tady dělo, s každým mladým hnulo.”

Hokejové mistrovství světa se mělo v roce 1969 konat v Československu. To se však po invazi vojsk Varšavské smlouvy pořadatelství zřeklo a Mezinárodní federace ledního hokeje pověřila uspořádáním šampionátu Švédsko. Ani švédská vláda si nepřála mezinárodní roztržku a šéf stockholmské policie si dokonce přál, aby se utkání ČSSR vs. SSSR hrálo bez diváků, což neprosadil.

Přelepené hvězdy

“Tady mistrovství světa neuspořádali, protože komunističtí funkcionáři měli strach, že k něčemu dojde,” uvedl tehdejší reprezentant, útočník Jan “Gusta” Havel s tím, že ve Stockholmu nešlo jen o vítězství, ale také o to ukázat celému národu, že hokejisté nesouhlasí s okupací:

“My jsme byli strašně naštvaný a napsali jsme petici, že Rusákům nepodáme ruce po zápase, ať už vyhrajeme, nebo prohrajeme. To jsme po té první výhře jako jeden muž splnili. Potom jsme se dozvěděli, že to televize střihla, že to lidi neviděli. Tak jsme si těsně před tím druhým utkáním v kabině řekli, že zalepíme hvězdičku na dresu. A tam už došlo k lámání chleba. Někteří to chtěli zalepit, někteří ne. Každý měl svoje svědomí. Nakonec nás to pět zalepilo.“

Jan “Gusta” Havel, brankář Vladimír Dzurilla, Jan Suchý, Jaroslav Jiřík, a střelec rozhodujícího gólu Jaroslav Holík riskovali, přelepení hvězdy bylo tehdy těžce trestané hanobení státního znaku.

Naštěstí je nepotkal osud předchozí generace hokejistů, kteří v roce 1950 putovali na léta do vězení za vykřikování protistátních hesel po zákazu, který jim znemožnil obhajovat zlato na mistrovství světa v Londýně. O dvacet let později zůstali všichni hokejisté protestující proti okupaci v reprezentaci s výjimkou Jaroslava Jiříka. Ten emigroval do USA, kde se stal prvním hokejistou z bývalého východního bloku, který hrál v NHL.

Záminka pro normalizaci

Hokejisté po svém senzačním vítězství ve Stockholmu netušili, co druhá výhra nad Sověty vyvolala. Radost lidem nezkazilo ani to, že Československo skončilo nakonec třetí a titul opět putoval do Sovětského svazu. Troubící kolony, desetitisíce lidí v ulicích všech měst skandující "Vy nám tanky, my vám branky!" a další protisovětská a protiokupační hesla.

Této atmosféry využila Státní bezpečnost. Už při pohřbu Jana Palacha 25. ledna 1969 se výloha Aeroflotu na Václavském náměstí stala terčem útoku demonstrantů, což zřejmě inspirovalo StB k provokační akci. Před druhým zápasem se Sověty se před kanceláří Aeroflotu objevily dlažební kostky.

„Najednou to cinklo, řinčela výkladní skříň a Aeroflot byl zdemolován,“ vzpomínal Vít Ryšánek, který se oslav na Václavském náměstí účastnil.

Dodnes se zcela neprokázalo, kdo útok vyprovokoval, Státní bezpečnost vyslýchala stovky lidí, ale viníka nenašla. Velmi pravděpodobně proto, že za útokem stála sama. Tato protisovětská akce nahrála kritikům Alexandra Dubčeka a stala vítanou záminkou k tomu, aby o necelé tři týdny později rezignoval na funkci prvního tajemníka komunistické strany, když není schopen zamezit protiokupačním projevům.

Na zasedání ÚV KSČ 17. dubna Dubček sám požádal o uvolnění z funkce a na jeho místo nastoupil 17. dubna 1969 Gustáv Husák, který Moskvě slíbil, že zavede v Československu pořádek. Normalizace v Československu se mohla rozběhnout naplno.

Vzpomínky pamětníků uvedené v tomto článku jsou zachyceny ve sbírce Paměť národa, kterou spravuje nezisková Post Bellum.