Jezdil za vámi bratr často?
Byl tu několikrát. Nějaký čas měl dokonce v Kamenickém Šenově trvalé bydliště, aby do Prahy do školy nemusel dojíždět. Kdyby byl nahlášen ve Všetatech, tak by nedostal místo na koleji.

Jak jste se tady v Šenově dozvěděl, co se bratrovi v osudný den 16. ledna 1969 stalo?
Den předtím jsem jel na pohřeb svého strýce do Libiše u Neratovic, kde jsem se s bráškou setkal naposledy. Druhý den odpoledne přišel k nám do bytu vrátný z nedalekého podniku a říkal: Pane Palach, máte na 17. hodinu telefonní výzvu z Prahy. Já mu říkám: Nevíte kdo? A on, že neví. Když přišel hovor, ozvala se lékařka z popáleninové oddělení v Legerově ulici v Praze, abych okamžitě přijel, že je bratr těžce popálen. Když jsem se jí zeptal, co se stalo, nechtěla to říct, že mi vše vysvětlí až tady na místě.

Takže když jste jel do Prahy, nic jste netušil?
Nakonec ano. Sháněl jsem spoj do Prahy, jel jsem do Nového Boru. Nic nejelo, tak jsem šel na vlakové nádraží. Bylo prázdné, ale v hale byl puštěný rozhlas po drátě a z něj hrála hudba. Najednou ji přerušili a oznámili zvláštní zprávu: Dnes v odpoledních hodinách se na Václavském náměstí pokusil upálit student filozofické fakulty J. P. Řekli jen iniciály, ale všechno se mi to spojilo. V úplném zoufalství, jak se tam dostanu, jsem běžel na okrsek VB. Tam už o tom věděli, byli i u nás a manželka jim řekla, že jsem v Boru a sháním spoj do Prahy. Prosil jsem je, ať mě tam odvezou. Oni, že mají jen jedno auto, ale že mi seženou taxi. Manželka jela se mnou, dostali jsme se tam po půlnoci.

Hned v noci jste šli za bratrem?
Až ráno. S maminkou jsme se setkali v nemocnici. S ní nás k bráškovi pustili, moji ženu ne.

Vaše maminka se o tom dozvěděla cestou ve vlaku do Prahy?
Viděla noviny u spolucestujícího, kde byla fotografie Jendy. Vytrhla tomu pánovi noviny z ruky. Původně měla ten den jet za Jendou do Prahy a koupit mu něco na sebe. Dozvěděla se to drastickým způsobem. Byla to krutá doba.

Tuto scénu zachycuje i film Hořící keř. Postava vaší maminky patří podle mě mezi nejvíc emotivní. Jak se vám líbila filmová maminka?
Jak já, tak zvlášť moje dcery jsme byli úplně šokovaní. Říkali jsme, jakou měli filmaři šťastnou ruku, že vybrali Jaroslavu Pokornou. Hodně se podobá mamince, postavou i chůzí. Nevím, jak k ní dospěli a kdo měl tu šťastnou ruku a tuhle herečku vybral.

Co jste si říkal, když za vámi přijel scénárista Štěpán Hulík, že by chtěl téma zpracovat?
Už přišel s hotovou věcí, scénář měl napsaný. Úplně na počátku mě kontaktovala paní produkční. Byla tady, říkala mi o filmu a potom volala, jestli můžou přijet ve větším obsazení. Přijela ona, Štěpán Hulík i paní režisérka Agnieszka Holland. Když dělali záběry pro film ve Všetatech, zvali mě, ale odmítl jsem. Stále mi to evokuje vzpomínky, těžko to snáším. Už nejezdím ani na vzpomínkové akce, protože mě to vždycky sebere. Dcera, která žije ve Všetatech, se ale natáčení zúčastnila.

Média připomínají takzvaný Palachův týden z ledna 1989. Účastnil jste se ho?
Dlouho jsme o tom nevěděli, ale 20. ledna se v Praze na Staroměstské radnici vdávala dcera. Protože celý týden byl takový shon kolem svatby, vůbec jsem si neuvědomoval, že se v Praze něco děje. Když jsme po obřadu jeli z Prahy do Šenova na svatební hostinu, dcera projevila přání, že by svatební kytici položila na Jendův hrob a že bychom se po cestě zastavili ve Všetatech. Jelikož zeť byl Pražák, říkal, že neví, jestli to půjde, že se v Praze něco děje. Když jsme přijeli do Všetat, přišli jsme k urnovému háji a tam byla velká cedule, že se provádějí úpravy a je tam zákaz vstupu. Přes bránu napříč byla postavená tatrovka. Bouchal jsem, až přišel správce. Říkám mu, že dcera měla svatbu a chce položit na hrob kytičku. Ne, je zákaz, řekl. Já na to, to nemyslíte vážně. Vtom přijelo auto, kde seděli dva chlapi v civilu. Šel jsem k nim a řekl, co chceme. Oni říkali: Bohužel, dostali jsme přísné nařízení, že nikoho nesmíme pouštět. Byli to estébáci. Takže květinu jsme nakonec nepoložili.

Když porovnáte sebe a bratra, v čem jste byli jiní?
Měl rád historii, já s ní na gymplu dost bojoval. Ale čím jsem starší, tím víc k ní tíhnu také. Ani jsem neměl takovou fantazii jako on. Jednou přišel s plánkem načrtnutým v sešitě, jak by se dalo řešit zavlažování Arabského poloostrova. Bylo mu asi osm let. Nenechal si vysvětlit, že to je nesmysl, že by to nefungovalo. Chtěl, aby mu to někdo racionálně vyvrátil, ne jen, že to nejde. Takový prostě byl, vyvolával diskuze, až šel člověku někdy na nervy. Starší lidi dokázal přivést do rozpaků, protože neznali odpověď na jeho otázky. Byl to náruživý čtenář. Vždycky pro něj byly knížky nejlepší dárky, ostatní si jen prohlédl a dal stranou. Když za námi přijel do Šenova na návštěvu, většinou jen četl. Vzal si knížku a zmizel.

Jiří Palach
Narodil se v roce 1941, pochází ze Všetat.
Původně studoval medicínu, na praxi v nemocnici v České Kamenici poznal svou ženu, zdravotní laborantku. Během studií havaroval na motorce a musel s medicínou na konci šestého semestru skončit.
V roce 1966 se oženil. Až do důchodu pracoval v šenovském sklenářském závodu Crystalex jako úředník.
Je vdovec, má dvě dcery.