Mladší stipendisté pocházejí většinou ze sociálně vyloučených lokalit a kromě finanční podpory 14 tisíc korun ročně dostávají v rámci pomoci například i hodiny doučování. Na oplátku mají povinnost absolvovat sto hodin dobrovolnické činnosti. „Studenty vedeme k tomu, že když něco dostávají, měli by i něco dávat. A vytváříme v nich přirozeným způsobem pocit sociální odpovědnosti i za ostatní,“ zdůraznila Mihaličková.

Mají dnes Romové rovnější příležitosti ve společnosti než před dvaceti lety, kdy jste byla poslankyní?
Hodně záleží na tom, do jaké oblasti života lidí se podíváte. Já se zabývám vzděláváním. Už před těmi dvaceti lety jsem se angažovala ve sdružování středoškoláků a vysokoškoláků romského původu. A jejich počty v posledních letech stabilně rostou. Podle údajů ministerstva školství dokončilo v roce 2017 střední školu v celé zemi asi tisíc osob romského původu. Počet vzdělaných Romů tedy stoupá a pro mě je to velmi pozitivní signál směrem k tomu, že tady vzniká romská střední třída. Samozřejmě je to snazší pro Romy, kteří nežijí ve vyloučených lokalitách, a pro romské děti, které nechodí do segregovaných škol. V Praze je běžné, že má rodina zaměstnání, k výběru více typů i druhů škol a podobně. Z loni poskytnutých šesti desítek středoškolských stipendií jsme jediné přiznali v Praze. Z toho je vidět, že vážné finanční problémy v metropoli většina Romů nemá.

Jak moc se Romům daří pronikat i na vysoké školy?
Stipendijní program organizace Romea pro vysokoškolské studenty od roku 2010 podpořil kolem padesátky romských studentů ročně. Někteří získali stipendium opakovaně, a celkem tak mohlo jít o zhruba dvě až tři stovky lidí. Na druhou stranu je spousta romských studentů a rodin, které o žádné stipendium nežádají. V každém případě ale Romů na vysokých školách přibývá a studují tam nejrůznější obory od medicíny přes pedagogiku a techniku až po architekturu nebo práva.

Jak se dnes celkově žije Romům v Praze a mimo Prahu?
Velmi záleží na tom, v jaké společnosti se pohybujete a jak moc se daným tématem zabýváte. Když jste v „romské bublině“ a sledujete negativní věci, tak zjistíte, že jich je stále hodně. V Česku například stále existuje 77 segregovaných škol. Téměř každé osmé romské dítě se učí podle osnov pro školáky s lehkým mentálním postižením. Máme tu tedy stále velmi reálný problém, který se nedaří státu vyřešit. Já se na druhou stranu v Praze pohybuji mezi určitou skupinou Romů o velikosti přibližně sto lidí. A jim se žije podobně jako „pražským Čechům“. Občas nicméně narážíme na problém, že někdo nemůže kvůli své národnosti sehnat nájemní bydlení. Já osobně tuhle zkušenost nemám, ale někteří moji přátele ano.

Je nová generace Romů ve srovnání s rodiči emancipovanější?
Myslím si, že ano. Mladí si asi silněji uvědomují, čeho chtějí dosáhnout. Rodiče velké části našich stipendistů mají jen základní vzdělání, nebo dokonce jen zvláštní školu. I tito lidé si mnohdy v dospělosti uvědomili důležitost vzdělání pro úspěch v dnešní společnosti. A proto v něm podporují alespoň své děti. Motivace dětí podle mě primárně vždy vychází z rodiny. A myslím si, že představa o nedůležitosti vzdělání pro Romy je předsudek.

Proč se Romům stále moc nedaří pronikat do politiky a vyšších pater státní správy?
Jsem ráda, že je alespoň v čele Agentury pro sociální začleňování David Beňák, který je sám Rom a do této vedoucí pozice se dostal tvrdou prací. Celkově ale Romové stále nemají dost lidí ve významných politických a společenských pozicích. Já jsem byla zatím poslední Romkou v parlamentu. Nicméně zájem o politiku se podle mě v komunitě zvedá. V posledních komunálních volbách kandidovalo asi pět stovek Romů a z asi patnácti se stali zastupitelé. Věřím tomu, že Romy na kandidátkách uvidíme i v příštích parlamentních volbách. Byla by to přirozená věc vzhledem k tomu, že v Česku nás žije asi 300 tisíc. A je tu podle mě dost politických stran, které by nám Romům mohly otevřít dveře.
V tomto kontextu zajímavá výstava je k vidění na piazzetě Národního divadla, kde začala v rámci oslav Mezinárodního dne Romů pod taktovkou organizace ARA ART. Výstava fotografií se zamýšlí nad tím, jaké by to bylo, kdyby ve významných pozicích, jako je například generální ředitel ČT nebo dokonce prezident, byli Romové. Někdo se této představě může smát a někomu taková představa přijde normální. Čím víc se toto bude stávat normou, tím více se budeme blížit k vyspělé moderní společnosti.

Těší vás symbolická podpora nového vedení Prahy, které nedávno rozhodlo, že k připomínce obětí romského holokaustu vyvěsí na sídle magistrátu romskou vlajku?
To mi uniklo, ale těší mě to velmi. Taková symbolická gesta jsou podle mě velmi důležitá. Podporují v nás pocit sounáležitosti a toho, že nás někdo vidí, že nám vyjadřuje úctu nebo respekt. A je to samozřejmě i určitý signál pro většinovou společnost.

Ubývá podle vás celkově mezi Čechy předsudků vůči Romům?
Přijde mi, že většina lidí stále nemá přímou osobní zkušenost s Romem. Tak, že by ho poznala na úrovni kamaráda a známého, s kým zajde na pivo nebo na kafe. Mediální obraz Romů je natolik stereotypní a negativní, že se ani mnohdy nedivím tomu běžnému obrazu. Je úkolem novinářů, aby informovali i o pozitivní věcech, o tom co se daří, o lidech, kteří jsou úspěšní ve svých oborech. Můj bratr je například kardiochirurg, má sestřenice je manažerkou v hotelu Four Seasons. Těch úspěšných Romů je už velmi mnoho, akorát jsou stále mediálně nezajímaví. Určitě by tedy pomohlo vzájemné poznávání. A to je zase o tom cíli, aby se mohli Romové vzdělávat v hlavním proudu, což předpokládá podporu inkluzivního vzdělávání a boj proti segregovaným školám – abychom dali každému dítěti šanci na dobré vzdělání. K určitému zlepšení v celkovém vnímání snad ale přeci jen dochází. 

A není to prostě tak, že se před pár lety jenom přelila negativní energie z Romů na uprchlíky?
V každé společnosti si určitě jistá část lidí potřebuje nacházet nějakého nepřítele. A já zase nechci říct, že je taková většina Čechů. To opravdu ne. Ve svém životě mám spousty úžasných kamarádů a je mi u nich úplně jedno, jakou mají národnost. A samozřejmě to nejsou jen Romové. Druhá věc je ta, že žiju v Praze, která je pro mě naprosto úžasným místem k životu. Je to krásné evropské město, kde je bezpečno a dobře. Nesetkávám se tu s tím, že by mě nepustili do nějakého klubu nebo mě odmítli obsloužit v restauraci. Až na výjimky se mi nestává, že by se ke mně někdo choval arogantně nebo vulgárně, protože jsem Romka. Což se Romům v jiných regionech stává.
A myslím si, že narůstá skupina lidí, kteří se o romské téma zajímají a chtějí ho víc pochopit. V rámci našeho stipendijního programu jsme otevřeli fundraisingovou kampaň, která byla asi vůbec první, kterou spustila nějaká proromská organizace. A většina lidí mě od toho odrazovala s tím, že na Romy prý nebude chtít nikdo přispět. Za dva a půl roku máme v databázi kolem 1200 dárců, kteří přispěli buď jednorázově, nebo přispívají pravidelně drobnějšími částkami. To je pro mě skvělý signál o tom, že tady je početná skupina lidí, kteří si přejí vybudování romské střední vrstvy. A zároveň si uvědomuje, že ti mladí lidé a studenti potřebují nějakou podporu. To je z mého pohledu skvělé.

Jaký byl podle vás dopad populárního seriálu Most! na obraz Romů v očích „většinové“ společnosti?
V době jeho vysílání jsme o tom strašně moc diskutovali. Mně osobně se tam některé věci hodně líbily. Na druhou stranu jsem často trnula obavami, jestli vtip a nadsázka budou vždy pochopeny i veřejností. A jestli bude pochopeno i to, že nějaké způsoby chování neplatí pro celou romskou komunitu. Přišla mi zbytečná scéna, kdy po příjezdu do Chánova na hlavního hrdinu Romové vytasí nůž. Což je přesně ten stereotyp, že Romové chodí s nožem a mohou vám ublížit. Moje široká rodina čítá 250 až 300 lidí. Nikdo z nich nikdy nůž nenosil. Pracovní nůž nosí jedině manžel, který ale není Rom. Byla bych s tou komedií Most! zcela v pohodě, kdyby byli Romové zobrazováni v televizi, a zejména v té České, i v jiných rolích než v typicky romských. Kdyby hráli charakter. Jinak je ale Most skvělý v tom, jaké nastavuje všem lidem zrcadlo. Jak odhaluje přetvářky, lži, pokrytectví v nás všech. V tom je určitě kouzlo seriálu. Otázka je, kdo si z toho co vezme.