Jak jste se dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa?
Samozřejmě že oficiální cestou to nebylo možné. V sovětském tisku se psalo pouze o jakýchsi nepřátelských pochodech v Československu. Skutečné informace jsem získával ze západního rozhlasu, který jsem poslouchal doma.

Nebál jste se už tehdy odhalení?
Kdepak, rozhlas jsem poslouchal jen doma. Nepředpokládám, že se o tom úřady mohly nějak dozvědět.

Zvažoval jste dlouho, jakým způsobem zareagujete?
Moc dlouho jsem o tom nepřemýšlel. Jako nejlepší forma protestu se mi zdály nápisy na veřejných prostranstvích. O svém rozhodnutí jsem ale tehdy nikomu neřekl.

Měl jste nějaké kontakty s disidentem v SSSR?
Věděl jsem o něm jen díky zahraničnímu rozhlasu. Tam jsem také slyšel o protestu osmi lidí proti invazi do Československa na Rudém náměstí v Moskvě. Osobně jsem ale nikoho z disidentů neznal.

Sledoval jste reakce okolí poté, co se nápisy začaly objevovat?
Všiml jsem si, že kolegové v práci o tom věděli. Mluvili o tom ale opatrně a jen v náznacích, protože to byla přece jen protistátní činnost.

Trvalo dlouho, než nápisy odstranili?
To je těžké říct, protože jsem je psal po noční směně a poté jsem šel spát. Když jsem vstal, už byly obvykle přemalované. Jednou jsem si ale přivstal a šel se podívat. Nápis na chodníku ještě stále byl – kolem chodili nervózní Rusové a nevěděli, kam s očima.

Na jaká místa jste psal a kam jste ukrýval barvy?
Obojí jsem si vytipoval vždy předem. Psal jsem na frekventovaná a dobře viditelná místa – křižovatky, mostní pilíře nebo zdi velkých podniků. Barvy jsem schovával ve vysoké trávě a v keřích.

Jaké vzkazy jste psal?
Například „Pryč se Sovětskými okupanty z ČSR". Schválně jsem přitom vynechával jedno „S", které znamenalo „socialistická".

Zatkli vás až na jaře 1969, jak vás vypátrali?
Vracel jsem se tehdy brzo ráno domů, ale nebyl jsem tehdy moc opatrný a měl jsem kalhoty a ruce zamazané od barvy. Dva milicionáři si toho všimli a začali se mě vyptávat. Řekl jsem jim, že jsem tiskař a že jsem se ušpinil v práci. Zapsali si moje údaje a nechali mě jít. Za dva týdny za mnou ráno přijelo domů služební auto a řidič mi řekl, že mám v podniku neodkladnou práci. Na vrátnici už na mě čekali tři lidé od KGB v civilu. Řekli mi, že jsem podezřelý z psaní těch nápisů, a odvezli mě na ústředí KGB v Rize.

Co se dělo pak?
Odvedli mě na samotku do podzemní cely. Řekli mi, že je to sanatorium a že cela je pokoj, kde mám odpočívat. Zůstal jsem tam přes dva měsíce. Výslechy trvaly dlouhé hodiny a byly vždy pozdě večer. Násilí ale nepoužívali, jen jednou mě vyšetřovatel praštil do krku. Zřejmě protože jsem byl sám a nic jsem nezapíral.

Jak vypadal soud?
O procesu jsem vůbec nevěděl, soudní expertiza došla k závěru, že takové nápisy může dělat jen nenormální člověk, proto se mnou jednali jako s nesvéprávným. Seznámili mě až s verdiktem.

Poté vás poslali do léčebny?
Nejdřív jsem čekal rok a půl ve vězeňské léčebně v Rize a pak jsem putoval do léčebny v Leningradu. Místo bylo obehnáno vysokou zdí s ostnatým drátem a hlídala ho ozbrojená ochranka, ale jinak to připomínalo nemocnici. Také personál byl vstřícnější a několik pacientů se tam ocitlo z podobných důvodů jako já. Moc jsme o tom ale nemluvili, nikdy jste si nemohli být jistí, ke komu by se takové řeči donesly.

Kdo nakonec rozhodl o vašem propuštění domů?
Byla to speciální komise vojenských lékařů, léčebna totiž patřila pod ministerstvo vnitra.

Přijalo vás poté okolí s uznáním, nebo jako někoho, kdo dělá zbytečné problémy?
Rodiče mě samozřejmě přijali s pochopením. Ostatní se obvykle tvářili, jako by se nic nestalo. Ani já jsem se k tomu už nevracel. Když mě pouštěli, zajímal je totiž především můj slib, že už nikdy nepovedu protistátní řeči.

Navštívil jste poté někdy Československo?
Ne, teprve loni jsem v rámci zájezdu do Vídně na půl dne navštívil Prahu. Zdejší Ústav pro studium totalitních režimů jsem pak kontaktoval letos v květnu.