Psal se rok 1622. České země, potažmo Evropu, už čtvrtým rokem hospodářsky i morálně decimovala třicetiletá válka, na Jesenicku kosil domácí zvířectvo dobytčí mor. Jesenický pastýř za této situace na smrtelné posteli obvinil svou manželku Barboru Schmiedovou z čarodějnictví. Rozběhl tak kolotoč událostí, který trval osmdesát let a na jehož konci byly dvě stovky umučených lidí. Čarodějnické procesy.

„Manžel Barboru obvinil, že mu nedávala řádně najíst a způsobila mu revma. Byl to pravděpodobně důsledek nešťastného manželství. Traduje se, že Barbora byla velmi krásná a byl o ni mezi muži zájem. Manžel byl pravděpodobně žárlivý,“ popsal pozadí prvního obvinění pracovník Vlastivědného muzea Jesenicka Kamil Tomášek.

Barboru zatkli a vyslýchali. Nejprve nařčení odmítala, i když jí vyšetřovatelé představili mučicí nástroje. Jakmile je však použili, ke všemu se přiznala a vynuceně z čarodějnictví obvinila další lidi z jejího okolí.

Bolestivá muka

Podmínky během zatčení byly pohledem dnešního člověka nepředstavitelně kruté. „Odhaduje se, že mezi zatčením a exekucí měli obvinění tři týdny života, které strávili výslechy, mučením. Mučidla byla nadužívána. Bylo stanoveno, že palečnice nebo španělská bota se nesmí přikládat na více než patnáct minut jedenkrát za výslech. V praxi se používala třikrát nebo čtyřikrát na mnohem delší časový úsek. Ti lidé neskutečně trpěli a bylo nasnadě, že se přiznali,“ objasňuje Kamil Tomášek.

Přesto existovali obvinění, kteří se vzepřeli. Například poslední dvě zatčené ženy na velkolosinském panství, kam procesy „přeskočily“ z Jesenicka. Barbora Axmannová a Marina Müllerová z Petrovic přestály všechny tři stupně mučení.

„Nejznámější je případ šumperského výrobce látky zvané trip Jindřicha Peschkeho. Ten byl krutě vyslýchán přibližně osm let, aniž se přiznal. Nikdo mu nepomohl a nedostalo se mu spravedlnosti. Tento nesmírně statečný člověk zemřel v roce 1696,“ uvedl Jiří Doupal, který je znalcem čarodějnických procesů na Šumpersku. V tomto regionu se procesy konaly mezi lety 1678 až 1692. Nejprve na panství Velké Losiny, poté na panství Šumperk.

Bezprostřední začátek procesů ve Velkých Losinách bývá spjat s žebračkou Marinou Schuchovou obviněnou z čarodějnictví. Kráva jí nedojila mléko, a tak ji chtěla uzdravit pomocí hostie, kterou při bohoslužbě vyjmula z úst. Mnohem méně známý je příběh šlechtičny Alžběty Juliány z Oppersdorfu, která žila na velkolosinském zámku. Sedm z jejích pěti dětí zemřelo v dětském věku. Juliána si přála, aby její srdce bylo posmrtně uloženo v šumperském klášteře vedle jejího prvorozeného syna.

Klášter však vyhořel a srdce mělo být dočasně uloženo na zámku. Po smrti Alžbětina manžela zámek dočasně spravovala jeho sestra Angelika. „Zjistila, že srdce zmizelo. A právě tato krádež či ledabylost ji vedly k domněnce o čarodějnicích na Losinách,“ odhaluje dávnou historii Jiří Doupal.

Inkvizitor Boblig

Spojující osobností čarodějnických procesů na Šumpersku a Jesenicku byl Jindřich František Boblig z Edelstadtu. Ten začínal jako přísedící u tribunálu v domovských Zlatých Horách. Na Šumpersku se později stal hlavním inkvizitorem.

Čarodějnické procesy díky krutostem při výsleších i samotné popravě, kdy byli odsouzení zaživa upalováni, musely v tehdejší společnosti vyvolávat obrovský strach. „Obviněn mohl být kdokoli a někteří lidé obvinění používali jako mocenský nástroj proti člověku, který byl jejich sokem v podnikání nebo v mezilidských vztazích,“ popsal Kamil Tomášek.

Režim procesy využil

Podle jakého klíče byli vybrání další obvinění, však podle Jiřího Doupala není jasné. „Lidé na mučidlech udávali desítky jmen, snad všechny které znali. To, že měli být vybíráni bohatí měšťané, je naprostý nesmysl. Už vůbec se nezakládá na pravdě, že při těchto procesech šlo o majetek. V tom měl negativní roli minulý režim, který tyto procesy s povděkem přijímal, aby tak mohl očernit celou tuto etapu dějin, včetně katolické církve,“ říká Jiří Doupal.

Zároveň upozornil na to, že ve skutečnosti byly procesy světské a s církví neměly nic společného. „Pokud se podíváme na otázku víry, čarodějnické procesy propukaly vždy tam, kde nebyla katolická většina, ale zejména luteráni a evangelíci. Právě tyto dvě konfese „vynikají“ v pořádání čarodějnických procesů. Proto také Boblig narazil, když chtěl procesy rozšířit do Olomouce. Zde byla katolická většina a ve městě panoval pořádek,“ dodává Doupal.

Čarodějnické procesy na Šumpersku a Jesenicku skončily v posledních letech 17. století. Jejich bilance je opravdu hrozivá: Na Jesenicku byla pro domnělé čarodějnictví zabita více než stovka obyvatel. V Losinách bylo obětí šestapadesát, v Šumperku pětadvacet.

Na filmovém plátně
O tématu pojednává také historický román Kladivo na čarodějnice Václava Kaplického z roku 1963, podle kterého natočil režisér Otakar Vávra stejnojmenný film.

Díla vypráví o čarodějnických procesech ve Velkých Losinách a v Šumperku v 17. století. Inkvizitor nechává upalovat ženy, u kterých se objeví nějaký náznak čarodějnictví. Oběti postupně vybírá tak, aby zlikvidoval názorové odpůrce a bohaté lidi, jejichž majetek by se pak mohl zkonfiskovat. Přiznání vynucuje mučením. Mezi oběti procesů se postupně dostanou i kněz a šlechtic, hájící nespravedlivě odsouzené a ukazující na nelidské metody výslechů.

Ve filmu je vidět navozování atmosféry strachu mezi lidmi a metody vynucování „přiznání“. Protože tyto metody připomínaly dobu stalinismu, film byl promítán v menších kinech a později byl stažen z distribuce a byl promítán pouze příležitostně ve filmových klubech, na televizních obrazovkách se objevil až po roce 1989. Foto: Deník/Petr Krňávek Čarodějnice připravující čarodějnou mast před sabatem. Dřevořez z roku 1571.