V porotě, která vybírala vítězné příspěvky, zasedla i publicistka Lída Rakušanová, odborný garant soutěže za regionální Deníky.

Bylo těžké rozhodnout, kdo vyhraje?
Na Jakubovi Černém z gymnázia v Novém Strašecí, který obsadil první místo s esejí „Český vlastenec hrdým občanem Evropské unie?", se naše pětičlenná porota shodla snadno a rychle. Stanovit další pořadí už bylo problematičtější, protože úroveň většiny ostatních prací byla velmi vyrovnaná.

Čím Jakub Černý porotu tak zaujal?
Kromě suverénní stylistiky hlavně realistickým pohledem na dnešní stav Evropské unie a trefnými argumenty proti rozšířeným euroskeptickým dogmatům. A také pochopením pro to, že být hrdým Čechem a zároveň Evropanem se nejen nevylučuje, ale především to není zadarmo.

Blíží se volby do Evropského parlamentu. Jak je vidí středoškoláci?
Dost negativně. Jedno ze čtyř soutěžních témat znělo „V kůži europoslance" a zvolila si ho dobrá třetina účastníků. Skoro všichni se pak soustředili na europoslanecké platy, které vzhledem ke zdejší mzdové hladině považují za vyloženě nespravedlivé. Což kritizovali vskutku zdrcujícím způsobem. Jako neomluvitelné plýtvání hodnotili i fakt, že europarlament zasedá střídavě ve Štrasburku a v Bruselu.

Našel se vůbec někdo, kdo považoval europarlament za přínos?
Ale ano, utkvěl mi například příspěvek Hanky Pospíšilové ze SPŠP – COP Zlín, která popsala jeden den, kdy si spolu s vrstevníky z jiných zemí mohla ve Štrasburku vyzkoušet, jak europoslanci pracují v reálu. K řešení dostali problém plýtvání potravinami v zemích Evropské unie, což projednávali ve výborech a pak o jednotlivých návrzích hlasovali na plénu. (Přičemž jeden z návrhů například ve vší vážnosti zněl zavést potravinové lístky.) Hančin závěr byl, že europoslanci dělají náročnou práci a mají velkou zodpovědnost, protože mají šanci reálně ovlivňovat životy lidí.

Ludmila Rakušanová

Jak středoškoláci hodnotili Evropskou unii?
V teorii spíš jako byrokratický kolos než jako ojedinělý mírový projekt zemí, které sdílejí společné hodnoty. V praxi ale považují konkrétní přednosti unie, jako je možnost volně cestovat, poznávat život za hranicemi Česka a konfrontovat zdejší klišé o cizincích s vlastní zkušeností, za naprostou samozřejmost. K jejich životu to prostě patří tak neodmyslitelně, že to už s EU snad ani nespojují. Dovedou si vesměs i představit, že by v zahraničí mohli pracovat a žít.

Je nějaká země, které dávají přednost?
Především je to Anglie, a to z praktických důvodů, protože mladí lidé zpravidla neumí žádný jiný cizí jazyk. A na druhém místě je to Německo. Hlavně u těch středoškoláků, kteří bydlí poblíž západní a severní hranice a často tam jezdí.

Liší se zdejší mládež od svých vrstevníků za hranicemi, nebo se dá říct, že vzniká cosi jako evropská mladá generace?
Vzhledem k Facebooku a dalším možnostem internetové komunikace to spíš vypadá, že se rodí nejen evropská, ale globální mladá generace. Sdílí se hudba, filmy, móda, a to celosvětově. V Evropě je to snad jen o to napínavější, že když na to přijde, mohou lidé celkem snadno vystoupit z virtuálního světa a potkat se ve skutečnosti. A právě o takových osobních setkáních psala i celá řada účastníků literární soutěže.

Účastnili se hlavně studenti gymnázií?
Ne, zhruba z poloviny to byli žáci z různých středních škol, od zdravotnické až třeba po odborná učiliště. Pavla Kolářová, která se v soutěži umístila jako druhá, chodí například na obchodní akademii v Klatovech.

Naše Evropa