Všechno začalo 1. května 1953, kdy bylo zahájeno pravidelné zkušební televizní vysílání ze Studia Praha, první relace pro děti s již zmíněnou Štěpánkou Haničincovou odstartovala 5. listopadu téhož roku. O dva roky později vznikl Pionýrský měsíčník, ze kterého se později stala (Pionýrská) Vlaštovka.

S nástupem roku 1964 se na obrazovkách začal objevovat pravidelný nedělní cyklus pohádek Stříbrné zrcátko, kde se poprvé objevil i Robot Emil, 2. ledna 1965 se tento cyklus přejmenoval na Večerníček, který se následně v říjnu ozval se znělkou známou dodneška.

Za více než padesát let nabídl Večerníček množství nejrůznějších příběhů od loutkových Broučků a animovaného loupežníka Rumcajse až po např. Pata a Mata či Krysáky. Mimochodem Večerníček má ve vesmíru svou planetu, kterou objevil český hvězdář Petr Pravec v Ondřejově 12. února 1999.

Dětští (a nejen ti) diváci se navíc postupně dočkali i dalších pásem, pořadů, hraných seriálů a pohádek. Vyjmenovat z nich ty zásadní snad ani nelze – namátkou třeba Studio Kamarád s „Jůheláky“, kteří těší děti dodneška, seriály jako Arabela, Křeček v noční košili či Návštěvníci a pohádky – např. Zlatovláska nebo Sedmero krkavců, díky nimž se od roku 1993 začala „psát“ tradice štědrovečerních pohádkových novinek, které Česká televize natáčí.

POBAVÍ SE I RODIČE

„Dětí si hrozně vážíme, určitě stojí za to, aby s nimi rodiče na výstavu dorazili, protože zde všichni najdou artefakty z doby, kdy byli malí,“ říká Jana Sommerová, kurátorka expozice, kterou je možné navštívit až do konce srpna. Radost z ní má i Jiří Chalupa, dramaturg a scenárista České, dříve Československé televize, který je s dětskou tvorbou úzce spjatý.

„Výstava se mi moc líbí, chápu ji jako úžasný doklad tvůrčí práce, která je důležitá pro fungování naší paměti. Na druhé straně mě samozřejmě mrzí, že už tu nemůžou být mí spolupracovníci. Najednou jsem tím pamětníkem já, což mě zaráží, protože si pořád myslím, že začínám,“ říká Jiří Chalupa, který je jedním z autorů původního Studia Kamarád.

Když na své kolegy vzpomíná, jako první zmiňuje Pavlínu Filipovskou. „Později od dětí odešla, ale byla velmi důležitá. A samozřejmě Štěpánka Haničincová, Miloš Nesvadba… Jde o první generaci spojenou s dětskou tvorbou. Například když se scenáristce a dramaturgyni Andule Juráskové narodilo dítě, tak byla ještě ten večer ve studiu. Ona a další to jinak neuměli, byli dětem naprosto oddaní. Dnes je něco takového nemyslitelné,“ sděluje Chalupa.

BEZ AGRESIVITY

S nástupem další generace tvůrců, která se podle jeho slov více profesionalizovala, začala vznikat kvanta čtyřicetiminutových, hodinových i delších pohádek a zábavných pořadů.

„Myslím tím i psychohygienických, protože našim záměrem vždycky bylo nepodsouvat dětem nevkus či agresivitu. V této linii teď pokračuje i Déčko, což je úžasné. Vznikají další a další pořady, Déčko otevřelo nové možnosti, obzory a jako duha se nad tím nese, že dobrá věc je dobrá, ale jsou i takové, které se nepovedou. To bylo vždycky. Vyplývá z toho, že žádné nové technologie, žádný dobový pokrok nic nezmůže, pokud vyschne invence a nebudou dobří autoři a režiséři. Věřím, že se tak nestane,“ uvádí Chalupa.

Děti, pro které vymýšlel zábavu ještě před svým nástupem do televize, pro něj znamenají víru v dobro, ideál.

„Dnešní doba ovšem ideály zbytečně zahodila, považuju to za její největší minus. Až je najde, bude všem dobře. Ne až budou mít všichni vyšší platy, ale až najdou na zemi třpytící se ideály.“