Iniciativa Hlavák, jak si skupina dobrovolníků říká, pomáhá migrantům na Hlavním nádraží s přestupem a cestou do Německa už druhý měsíc. Za tu dobu pomohli více než třem stovkám lidí, kteří byli propuštěni z českých detenčních zařízení. „Aktuální situace je žalostná. Zapojila jsem se, protože chci lidem nějakým způsobem pomoci," vysvětlil mi později svoji motivaci Dorothea Tkadlečková. Na nádraží pomáhá ve svém volném čase.

O velké většině propuštěných nemají dobrovolníci informace a nevědí, kdy na nádraží dorazí. Kontrolují proto všechny vlaky z Ostravy, Brna a Mladé Boleslavi. Dneska jim navíc Červený kříž ohlásil propouštění z detenčního tábora v Bělé na Mladoboleslavsku.

Syrská rodina vystupuje z vlaku. Dvě ženy, dva muži a tři malé děti. Dobrovolníci jsou okamžitě u nich s nabídnutou pomocí. Aby je každý migrant jednoduše poznal, mají kolem krku pověšenou cedulku s nápisem „pomoc uprchlíkům" ve třech jazycích - angličtině, perštině a arabštině. Jakmile se potvrdí, že jde o očekávanou sedmičlennou skupinu s jízdenkou do Německa, začíná závod s časem. Navazující vlak odjíždí za dvě minuty.

Průvodčí: Tohle je kapitalismus

Každý popadne tašku, kufr, děti a běží se o dvě nástupiště dál. Večerní rychlík už se chystá k odjezdu. Rychle všem ukazujeme, kam mají nastoupit. „Nastupte, odjíždíme," křičí přicházející průvodčí. Nástup sedmičlenné skupiny s dětmi a spoustou zavazadel ovšem chvíli trvá. Průvodčí místo pomoci nabízí další várku pokřiků. „Tohle je kapitalismus, každá minuta stojí tisíc korun," běsní a píská na strojvedoucího k odjezdu.

S Anežkou Poláškovou, dobrovolnicí, která uprchlíkům na nádraží pomáhá od zrodu iniciativy, naskakujeme do vlaku se Syřany. Cestou na Nádraží Holešovice je rychle provádíme vlakem, aby si sedli na správná místa. Vagon druhé třídy je až na úplném konci vlakové soupravy. Když je do něj konečně dovedeme, vlak začíná brzdit. Stihnu jen zhruba osmileté holčičce, která umí základy angličtiny, ukázat, že pro ně dobrovolníci připravili tašku s občerstvením a musíme rychle vystoupit, aby s námi vlak neujel do Ústí nad Labem. Zvenčí vidíme, že si všichni zvládli posedat do správné sekce vlaku.

Z několika málo pořízených fotek putují alespoň dvě do Drážďan, kde se na převzetí Syřanů připravuje místní skupina dobrovolníků. S pražskou úzce spolupracují a předávají si informace a kontakty. A to i zpětně. Dobrovolníci z Prahy se tak mohou dozvídat, jak pokračovala cesta lidí, kterým zde pomohli.

„Matka s jedenáctiměsíčním dítětem jela za manželem do Německa. On dítě ještě neviděl. Řekli jsme jí, že na ni manžel bude v Drážďanech čekat. Měli jsme na něj spojení. Skutečně tam byl a poslal nám sms zprávu, že se našli a jsou šťastní," popisuje jeden z příběhů dobrovolník Lukáš Houdek. Na pražské nádraží se vydává po práci zhruba třikrát týdně.

Silně bombardované město v Sýrii

Jednou už u sebe uprchlíka dokonce i ubytoval. „Máme celkem velký seznam lidí, kteří se přihlásili, že jsou ochotni někoho ubytovat," komentuje událost skromně. „Ten muž jel za svou ženou do Švédska. Pocházel z Aleppa, což je silně bombardované město v Sýrii. Živil se jako truhlář. Vypadal jako západní člověk, řada z nás ani nepoznala, že jde o uprchlíka," dodává. Konec příběhu v tomto případě nezná. Muž se už neozval.

Dobrovolníci z Iniciativy Hlavák jsou na nádraží od rána do večera. Střídají se na službách od 6.20 do 8 hodin a poté po čtyřech hodinách až do půlnoci. Jejich stanoviště je v centrálním prostoru u východu z nástupišť. A nevšímají si jich jen migranti, které zaujme nápis v jejich mateřštině či angličtině. „Cestující nás tu vidí a dávají nám peníze. Nejsou to malé částky," popisuje Houdek.

Dobrovolníci všechny peníze shromažďují a nakupují za ně materiální potřeby pro migranty, ať už se jedná o jídlo, pití, ale i hygienické potřeby, třeba plenky pro malé děti. Někdy přispějí i financemi z vlastní kapsy.

Ne všechny zkušenosti dobrovolníků jsou takto kladné. Jednou jim stanoviště rozkopali rozběsnění fotbaloví fanoušci, které halou nádraží vedla policie. Jindy přišli s odsuzujícími hesly extrémistické politické strany. Občas se vyjádří i cestující s jiným názorem na pomoc uprchlíků. „Z vlaku vystoupil pán, přečetl si mou cedulku, přišel ke mně a ukázal na mě prostředníček," popisuje další z dobrovolníků Damián Holeček, student jazykové školy.

Zdarma ubytování na jednu noc

Od čtyř hodin kontroluji s dobrovolníky každý vlak, který by mohl vést lidi propuštěné z detenčních zařízení. Nikdo neohlášený nedorazil. Po osmé hodině mají přijet další dva propuštění. Každý ví, co má dělat. Do Německa už tento den nic nejede a je potřeba zajistit ubytování. Iniciativa spolupracuje se sítí pražských hostelů, která migrantům poskytuje zdarma ubytování na jednu noc, než mohou další den odjet. K dispozici mají také sociální zařízení a dostanou snídani.

Během pětitýdenního fungování si skupina vytvořila perfektně fungující systém. Každý nový dobrovolník nejprve projde školením. „Během něj se dozví, jak se zařizuje ubytování, tlumočníci na telefonu, jak se kupují jízdenky, na jaké vlaky lidi vodíme, jaké informace posíláme kolegům v Německu," popisuje systém Anežka Polášková.

Pokud je čas, snaží se dobrovolníci lidem z ciziny vysvětlit jejich situaci. „Ti lidé nejsou zlomení z cesty, ale z pobytu v detenci. Často vůbec nechápou, proč jsme je zavřeli. Nikdo jim to neřekl. Při odjezdu z detence dostanou výjezdní příkaz, který jim udává, že musí do určité doby opustit Českou republiku. Myslí se, že jde o vízum. Pak se diví," vysvětluje dobrovolnice Zuzana Schreiberová.

Dorothea Tkadlečková je na službě poprvé. Zapojila se po zkušenosti z Turecka. „Byla jsem od ledna půl roku v Istanbulu na studentské výměně. Uvědomila jsem si tam, že je opravdu nutné se zapojit. Okrajové části Istanbulu jsou plné uprchlíků a Turecko to nezvládá. Určitě bychom jako Evropa měli něco dělat," vysvětluje své pohnutky studentka mezinárodních vztahů. Hned po příjezdu dalšího vlaku ochotně pomáhá dvěma mužům z Pákistánu.

Imranaji a Babul Hossain odešli z Pákistánu kvůli Talibanu. Po dvou měsících je české úřady tento týden propustili z detenčního zařízení. Zůstat chtějí v Německu.

Imranaji a Babul Hossain opustili svou domovinu před devíti měsíci kvůli Talibanu. Cestou do České republiky prošli řadu zemí, nikde se prý s takovým zacházením nesetkali. „Česká republika je problém," vyhrkne okamžitě Imranaji. V detenčním zařízení ve Vyšní Lhotě strávil dva měsíce. Vůbec nechápe proč. „Díky Bohu, že jsem konečně svobodný," uleví si, když se ocitne v obklopení dobrovolníků. „Jsem uprchlík, nejsem kriminálník. Nepřišel jsem krást. Chtěl jsem jenom projet skrz Českou republiku do Německa," popisuje smutně. 

„Česko není špatná země, ale vláda je zde zlá," přidává se Babul Hossain. Chování policie a dalších lidí v detenčním zařízení ani jeden z nich nerozumí. „Každý říkal něco jiného. Stále jsme vyplňovali nějaké papíry. Zavřeli nás, po měsíci proběhlo papírování a za další měsíc znovu," popisuje Imranaji, jak bezradně se cítil.

Ostatní dobrovolníci přidávají další příběhy. Někteří uprchlíci mluví dokonce o násilí v detenčních zařízeních. „Ještě nám nikdo neřekl, že by se tam měl dobře. Stížností je mnoho, mluví o šikaně, prohlídkách věcí, brzkém buzení. Zní to jako vězení," vypráví Lukáš Houdek. Situace kolem uprchlíků je složitá. Za podobné zacházení s cizinci v českých detencích ale člověka přepadá stud.