Čteme jako o život. Alespoň podle průzkumů Ústavu pro českou literaturu, které naznačují, že jsme mezi nejaktivnějšími čtenáři v Evropě. V době inteligentních mobilů, iPodů a různých digitálních čteček čtou Češi papírovou knihu každý den zhruba čtyřicet minut. Podle údajů, jež minulý týden zveřejnil ústav, přečtou v průměru sedmnáct knih ročně.

Potrava duše za tisíce korun

Podle dané statistiky koupíme během roku průměrně pět knih a utratíme za ně 1214 korun. A nejen to – doma v knihovnách máme v průměru 246 knih. Což není v téhle době ani trochu málo. Určitý úbytek tu ale je – ve srovnání s rokem 2007 třeba poklesl podíl lidí, kteří si ročně koupí alespoň jednu knihu. „Čtení je česká tradice. Díky první republice dnes máme jednu z nejhustších knihovnických sítí,“ říká Jiří Trávníček z ústavu, který se na průzkumu podílel.

Knihovna: kulturní prostor

Jakkoli stále náruživě čteme, knih kupujeme přesto čím dál méně. V roce 2007 si alespoň jednu ročně koupilo 71 procent čtenářů, nyní je to jen 46 procent. Svým způsobem se nelze divit. Důvodů může být víc. Jedním z nich je ekonomický tlak v posledních letech, který přiměl lidi víc zvažovat, za co vydají prostředky. Druhý nezanedbatelný fakt je, že veřejné knihovny se v poslední době výrazně proměnily – díky internetu a velkorysejšímu přístupu je z nich moderní multikulturní prostor, kam mohou lidé chodit nejen za četbou, ale i pro informace a komunikaci se světem.

Protože jak potvrzují knihovníci i prodejci knih v knihkupectvích, zájem o knížky neubývá. „Jsou samozřejmě určité skupiny lidí, které kupují jen některé tituly a žánry,“ říká Ludvík Jacek z prodejny Kosmas v pražské Opletalově ulici. „Ale obecně lze říct, že zájem o koupi knih určitě nemizí. Naopak.“ Přiznává sice, že trh je absolutně zahlcen a že nabídka převyšuje poptávku, ale to, co lidi zajímá – konkrétní autoři, témata nebo žánry – si kupující vždy najdou. Neovlivnila to prý ani ekonomická krize. „Je to asi zvláštní, ale mám zkušenost, že i když je dnes do kapsy hlouběji, Češi si prostě dobrou knížku neodřeknou,“ tvrdí. „Podle mě je to pro ně pořád kvalita, za kterou jsou ochotni – byť třeba ne tak často – peníze vydat.“

Čtení jako psychoterapie

To potvrzují i prodejci z dalších obchodů a nakladatelství, například z Portálu či Luxoru. „Zájem o odbornou i beletristickou literaturu stoupá,“ říká Lenka Turnová ze společnosti Neoluxor. „Je to překvapivý moment, ale je to tak. Možná hledají lidé v knihách oddech a jiné světy, od všedního stresujícího života, který je čím dál náročnější, unikají do příběhů.“ A ještě jeden moment tu podle ní hraje roli. „Nezapomínejme, že česká knižní tradice je silná. To o sobě ani zdaleka nemohou jiné evropské národy říct. Stejně jako výchova v rodinách a ve školách – stále máme na co navazovat a na čem stavět,“ připomíná Turnová.

Knihovníci navíc zdůrazňují, že kniha zůstává levnější zábavou a poučením než třeba lístek do kina, jehož návštěva dnes stojí rodinu mnohem víc než před pár lety. S občerstvením a samotnými vstupenkami jdou náklady do tisíce.

Infografika - knihy, knihovny
Infografika - knihy, knihovny


Čtenář si chce vybírat, ne čekat dvě hodiny u pultu


Stříbro – Co Čech to knihomol? Ne že by to platilo úplně na každého, ale v Česku se čte hodně, má hustou síť knihoven a slušná čísla výpůjček na jednoho obyvatele, říká Božena Solová, vedoucí městské knihovny ve Stříbře.

Češi přečtou v průměru 17 knih ročně.Vypadá to jako vysoké číslo. Přijde vám reálné?

Může to tak být. Když se podívám do statistik naší knihovny malého města, na jednoho čtenáře v průměru připadne 53 výpůjček ročně. Samozřejmě jde o lidi, kteří si najdou cestu do knihovny. Pak máte ty, kteří si knihy kupují. Když jsem jako knihovnice začínala, čísla byla nižší. Hodně si lidé půjčují i různé rychlé čtení, periodika, časopisy.

Trendem v zahraničí je tzv. volný výběr. Knihovna je něco víc než jen regály a výpůjční pult, ale i kavárna či park, kde se dá číst. Nebo místnosti, kde je člověk sám, nanosí si tam knížky, má tam počítač, internet a může studovat. A pak mediotéky, kde si v křesle můžete poslouchat hudby či audioknihy…

Postupně je to vidět i v Česku – nestavět žádnou bariéru mezi čtenáře a knížku či médium. Ne aby čtenář přišel k pultu a čekal dvě hodiny na knihu, ale aby mohl mezi knížkami chodit, vybírat, listovat. Knihovna musí být co nejvíc přátelská k lidem, být místem setkávání. Přizpůsobovat výpůjční dobu tomu, že jsou maminky na mateřské, nebo ti, kteří mohou přijít jen o víkendu nebo k večeru. Mnohé knihovny mají dětské koutky.

Viděla jste po republice už celou řadu knihoven. Která se vám líbila nejvíc?

Záleží na vkusu. Mám ráda uměřenost, když to není přeplácané. Například v Horažďovicích mají barevné dětské oddělení, pěkná je v Sedlčanech. V Českém Těšíně zapojují celou rodinu v projektu Škola naruby. Děti známkují rodiče, jestli jim čtou, jak jim čtou, jak hezky jim čtou. Bylo by jich určitě mnohem víc. Moc pěkná – „otevřená ke čtenáři“ – je vědecká knihovna v Hradci Králové.

Knihovnám chybí peníze. Dočkáme se toho, o čem jsme mluvili, ve větším množství knihoven v malých městech a na vesnicích?

Doufám, že to dojde i k nám. My máme v porovnání s podobně velkými městy velké prostory. I když člověk nikdy nemá dost (smích). Mít tu třeba místo s wifi připojením k internetu. Jinde mají i automat na kávu nebo klidná studijní místa.

Co děti? Pořád se straší, že čtou méně…

Ze svých zkušeností vím, že dětí čte pořád stejně, 10 až 12 procent. Jen jsou počtem slabší ročníky. Samozřejmě nikdy nedosáhneme čísla, které jsme měli ve Stříbře v roce 1984 – 600 dětí na rok, nyní je to tak 380. Konkurence televize, internetu, jiného trávení volného času je velká.

Je vidět na dětech, že způsob, jak je přilákat do knihovny, jsou multimédia? Že v budoucnu budou číst knihy v elektronické podobě?

Rozvoji techniky se nedá zabránit. Před lety jsme si říkali, že si nebudeme brát počítač do postele, dnes si ho tam leckdo bere. Jednou se možná i malé městské knihovny přemění v jakási „dobíjecí místa“. I když kouzlo klasické knížky nejspíš i tak zůstane.

Znovu se propírá téma Kaplického Národní knihovny, tzv. chobotnice v Praze. Zasloužila by si metropole takovou stavbu?

Národní knihovna by měla ukazovat cestu, budoucnost a ne s prominutím trčet ve staré (i když cenné) budově, která se jen kosmeticky vylepšuje, ale nevyhovuje moderním nárokům. Na jiné obří instituce se miliardy najdou a národní instituce tohoto typu se odsouvá na okraj. Trochu to svědčí o duchovních hodnotách společnosti. I když z architektury nemusí být každý nadšený, určitě by to byl přínos.

TOMÁŠ PROCHÁZKA