Československo nebylo v jednoduché mezinárodní situaci už od nástupu Hitlera do funkce německého kancléře v roce 1933. Početná německá menšina žijící převážně v pohraničí se s československým státem nikdy neztotožnila a už od jeho vzniku dávala najevo touhu patřit raději k Německu.

Poté, co se u sousedů zmocnili moci nacisté, konkrétně Hitlerova NSDAP, se situace v československém pohraničí přiostřila. Už v říjnu roku 1933 založil Konrad Henlein takzvanou Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu, která se v roce 1935 transformovala do Sudetoněmecké strany (Sudetendeutsche Partei – SdP). Ta sice ještě nepožadovala připojení oblastí s převládajícím německým obyvatelstvem k Německu, ale žádala pro ně autonomii a vyznávala vůdcovský princip.

Volání po tvrdé ruce

Ve volbách roku 1935 se pak ukázalo, že tehdejší obyvatelstvo Československa není vůči stranám hlásajícím fašismus a tvrdou vůdcovskou ruku úplně imunní: čeští fašisté získali v těchto volbách bezmála 167,5 tisíce hlasů, což jim vyneslo šest poslanců v tehdejší sněmovně, Henleinova strana získala dokonce 44 poslanců a 23 senátorů.

Radikalizaci v pohraničí přitom ještě uspíšila světová hospodářská krize, která dorazila do Československa začátkem 30. let. Tuto oblast hodně zasáhla, protože v pohraničí měla republika svůj největší průmyslový potenciál. Právě tam se tedy objevil také největší počet nezaměstnaných.

Československá armáda při cvičení ve 30. letech minulého století, ilustrační foto
Židenický puč. Před 90 lety zahájili čeští fašisté pokus o ozbrojený převrat

Kromě existenčních problémů spojených s prací vadil českým Němcům také nedostatek německých škol a jejich nižší zastoupení ve státních a veřejných funkcích.

Ve snaze uklidnit poměry představila československá vláda slovenského agrárníka Milana Hodži v únoru 1937 záměr takzvaného národnostního vyrovnání, v němž se snažila vyjít požadavkům Němců vstříc a odstranit jejich případnou pracovní i společenskou diskriminaci.

„Šlo o větší investice pro kraje osídlené Němci a o postupné dosažení proporčního zastoupení jednotlivých etnik mezi zaměstnanci státního sektoru,“ uvádějí Československé dějiny v datech.

Frank dostal pendrekem

Konrad Henlein toto vyrovnání okamžitě označil za zcela nedostačující a následně během roku několikrát navštívil Velkou Británii, kde už začal na rozdíl od svých předchozích deklamací otevřeně mluvit o tom, že čeští Němci touží po připojení k Německu.

Po návratu z jedné takové cesty uspořádal v neděli 17. října roku 1937 mítink své strany v teplickém divadle. Ten vyvrcholil potyčkou s československou policií, jež vstoupila do dějin jako teplický incident. Konkrétně šlo o to, že při konfliktu policista počastoval později neblaze proslulého K. H. Franka pendrekem.

Pravé ruce zdvižené k nacistickému pozdravu byly v roce 1938 nedílnou součástí sudetoněmeckých demonstracíPravé ruce zdvižené k nacistickému pozdravu byly v roce 1938 nedílnou součástí sudetoněmeckých demonstracíZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo

Celou událost popsala historička Květoslava Kocourková ve studii Teplický incident: Vznik a vývoj iredentistických snah německého obyvatelstva v letech 1918-1945, kde se zmínila i o tom, že ji česká a německá strana interpretovaly různě. Podle německých výpovědí vycházeli Henlein a Frank právě z budovy divadla a mířili k autu, kde na ně čekala skupina jejich přívrženců. Policie dohlížela na to, jak se situace vyvíjí… a najednou prý k Frankovi přistoupil jeden z policistů, křičel něco česky a zaútočil na něj. Protože se Frank bránil, skončil v poutech na policejní stanici a stěžoval si na hrubé zacházení.

Podle českých svědků a podle samotných policistů však celý incident začal útokem neznámého muže, který napadl policisty a jednoho z nich zranil, načež utekl. Frank pak vytrhl zraněnému policistovi obušek z ruky a odmítl ho vrátit, proto byl spoután a předveden.

Hitler se zdraví s vojáky při slavnostním spouštění německé letadové lodi Graf Zeppelin na vodu dne 8. prosince 1938. Loď však nebyla nikdy dokončena a nasazena v boji
Budeme se bránit, řekl v roce 1938 za potlesku Milan Hodža. Vše ale bylo jinak

Ačkoli pravda byla v tomto bodě téměř jistě na české straně, německý tisk z toho rychle vyrobil další „důkaz“ československé agrese a Velká Británie začala dávat československému prezidentu Edvardu Benešovi najevo, že by měl začít Henleinovi v jeho požadavcích více ustupovat.

„Tuto dobu plnou napětí nesli těžce především čeští lidé v pohraničí českých zemí. Jejich vlastenecké cítění bylo den za dnem uráženo troufalostí sudetoněmeckých radikálů. O dramatické hloubce tehdejší atmosféry výstižně vypovídá autentický výrok jednoho Severočecha, zralého muže středních let. Do svého deníku si 10. dubna 1938 zapsal: ‚Je těžko být v dnešních dobách člověkem a ještě těžší je být Čechem ve zdejším poněmčeném kraji,‘“ uvedl před deseti lety ve svém článku Částečná mobilizace v květnu 1938: od domněnek k faktům historik Vojenského historického ústavu Karel Straka.

Agent varuje

Ne všichni Němci v pohraničí však fandili hitlerovskému režimu. Do Československa totiž v té době přicházeli i ti, kteří před tímto režimem z Německa naopak prchali. Patřil mezi ně i někdejší sociálně-demokratický starosta Lipska Willy Lange, který se usadil v Karlových Varech, začal pracovat jako dopisovatel listu Prager Presse a podle Strakova výzkumu se stal i agentem-chodcem zpravodajského oddělení československého Hlavního štábu.

Lange dodal na jaře 1938 československým zpravodajcům i informace o tom, že na německé straně se v pohraničí koncentrují německá vojska. „Zpráva zapůsobila v těchto podmínkách jako jiskra v explozivním prostředí… Z rozboru zpráv od Langeho vyplynulo, že především v Sasku a částečně též v severovýchodním Bavorsku se seskupovaly části deseti divizí,“ píše Straka.

Po nástupu k moci měl Hitler s německou armádou špatné vztahy, protože její velitele děsily Hitlerovy bojůvky SA (na snímku jednotka SA v Berlíně v roce 1932).
Jak se Hitler zmocnil německé armády? Oba své soky zdiskreditoval přes postel

Jak dodává, dlouhá desetiletí se v tuzemské i zahraniční historiografii diskutovala – a dosud se diskutuje – otázka, zda němečtí nacisté měli v květnu 1938 v úmyslu Československo napadnout. Podle něj však měly manévry v té době jiný význam. „Analytici zpravodajského oddělení Generálního štábu francouzské armády došli na základě rozboru zpráv ze své nebývale hodnotné agenturní sítě na území Německa k závěru, že část německých vojsk se v květnu 1938 přesouvala do rozlehlých výcvikových prostorů Grafenwöhr v Bavorsku a Königsbrück v Sasku. Z operačního hlediska se oba nacházely ve značné blízkosti státních hranic Československé republiky,“ uvádí Straka.

Konrad Henlein (vpravo) při návštěvě Sklářské školy v Šenově v roce 1938Konrad Henlein (vpravo) při návštěvě Sklářské školy v Šenově v roce 1938Zdroj: Wik. C., Josef Strohmaier (1874–1951), soukromý fotografický archiv Stanislava Kopeckého, volné dílo

Generální štáb československé armády však vzal vzhledem k dosavadnímu vývoji napětí mezi oběma zeměmi situaci vážně a začal naléhat na vládu, ať okamžitě vyhlásí mobilizaci nejméně pěti ročníků záloh. Vláda nakonec na svém zasedání 20. května 1938 svolila, ale z diplomatických důvodů souhlasila jen s povoláním jednoho ročníku a příslušníků speciálních zbraní. Tato opatření byla vyhlášena ve 22 hodin večer. Ve stejnou dobu nařídil generální štáb ostrahu hranic.

„Přestože šlo oficiálně pouze o mimořádné opatření ministra národní obrany, pro celou tuto akci na posílení obranyschopnosti státu se záhy vžilo označení částečná mobilizace,“ informuje web Fronta.cz. Ačkoli už začátkem června začala být tato obranná opatření opět odvolávána, posloužila jako další demonstrace odhodlání tehdejšího Československa bránit se vnější agresi. Odhodlání, které politické reprezentaci nevydrželo až do konce.