Válečné útrapy a bolševická revoluce v Rusku zažehly ve střední a východní části Evropy radikální revoluční hnutí požadující politický a společenský převrat po ruském vzoru.

Například v Německu se tak rozpoutalo pod vedením Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové berlínské povstání spartakovců a dočasně vznikla Bavorská republika rad, v Maďarsku zase na několik měsíců ovládlo zemi bolševické hnutí pod vedením Bély Kuna, které vyvolalo vznik Maďarské republiky rad.

Československo od tohoto trendu částečně uchránil fakt, že zde válka nijak nezdiskreditovala tradiční národní buržoazní strany, jejichž představitelé stáli u zrodu republiky. Nedůvěru zde naopak vyvolával internacionalistický marxistický proud.

Levice se radikalizuje

Ale i tady radikální socialistické hnutí sílilo a koncem roku 1919 vedlo až k tomu, že se česká sociální demokracie – vítězka parlamentních voleb – rozdělila na dva proudy.

Její pravé křídlo deklarovalo obranu republiky před nebezpečím „komunisticko-anarchistických metod“, v nichž vidělo hrozbu pro existenci nově vzniklého státu i pro budoucnost československého dělnictva. Marxistická levice naopak požadovala vlastní třídní politiku bez ohledu na ostatní politické strany a své požadavky stupňovala.

Napjatá situace vyústila v prosinci 1920 ve slavný „boj o Lidový dům“, který patřil straně a v němž se nacházela tiskárna Rudého práva. Komunistický spisovatel Ivan Olbracht zpopularizoval tuto dějinnou událost v románu Anna proletářka, v 50. letech zpopularizovaném stejnojmenným „budovatelským“ filmem a v roce 1980 podruhé zdramatizovaným Československou televizí (obě díla dnes v řadě míst děje působí jako nechtěné komedie).

Marxistická levice využila sporu o Lidový dům k vyvolání generální stávky, která na některých místech (zejména na Kladensku a Mostecku) přerostla bezmála v povstání. Státní moc nové republiky tvrdě zakročila a povstání potlačila i za použití zbraní, krajní levice však později využila deziluze z této porážky k založení jedné z nejsilnějších komunistických stran v Evropě.

Pod patronací Kominterny

Jejímu vzniku v květnu 1921 předcházel již v lednu téhož roku vznik „Marxistické levice na Slovensku a Zakarpatské Ukrajině“. Slovy Zakarpatská Ukrajina označovali komunisté Podkarpatskou Rus, kterou Československo po válce nečekaně získalo. Považovali totiž její obyvatele, většinou národnostně nevyhraněné Rusíny, za Ukrajince.

Slovensko i Podkarpatská Rus čelily po válce horším ekonomickým i sociálním podmínkám než české země, což zde radikálnímu dělnickému hnutí umožňovalo rychlejší vzestup.

Zástupci slovenské, německé, maďarské a „ukrajinské“ levice se zúčastnili hned v prvních lednových dnech roku 1921 společného jednání s představiteli českého radikálního levého křídla, kde zazněl požadavek na co nejrychlejší vstup československé radikální levice do Komunistické internacionály neboli Kominterny, tedy mezinárodní komunistické organizace, založené v Moskvě v březnu 1919.

Cílem této organizace bylo uskutečnit světovou komunistickou revoluci, jinými slovy všemi prostředky (včetně občanské války) svrhnout stávající politický systém, označovaný za „buržoazní“, a vytvořit mezinárodní „Sovětskou republiku“.

K témuž požadavku se pak přihlásil sjezd Marxistické levice Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny, který se uskutečnil právě před 100 lety, v neděli 16. ledna 1921 ve slovenské Ľubochni.

Dne 27. února 1921 pak vyšel v Rudém právu článek tehdejšího čelního představitele marxistické levice Bohumíra Šmerala, který určoval politickou koncepci založení a rozvoje Komunistické strany Československa. Komunisté se začali postupnými kroky blížit ke svému uchopení moci.