Psalo se datum 2. ledna 1993, když se na české straně nově vzniklé hranice mezi Českou a Slovenskou republikou objevili stavební dělníci, kteří začali s výstavbou kontrolních stanovišť. Byl to zřejmě vůbec první zjevný doklad toho, že se o den dříve rozdělil dříve společný stát.

Přes čáru s občankou

Stanoviště začala fungovat ke 4. lednu a od 1. února je zavedla i slovenská strana. Ze začátku se zde kontroloval jen průtok zboží (nikoli osob), ale o půl roku později se situace změnila.

České celní orgány nejdřív prováděly jen namátkové kontroly procházejících, ale ještě během léta vzniklo na hranicích třináct silničních a sedm železničních přechodů s klasickou pasovou kontrolou, prováděnou českou cizineckou policií (Slováci tento krok následovali o rok později).

Slovenská prezidentka Zuzana Čaputová
Letošek bude rokem příležitostí, říká slovenská prezidentka Čaputová

Češi ani Slováci sice na základě vzájemné dohody mezi oběma svými vládami cestovní pas k překročení společné hranice nepotřebovali (stačil občanský průkaz), ale obyvatelé jiných zemí už ano. Navíc nesměli na rozdíl od Čechů a Slováků překračovat hranici kdekoli (bývalí občané Československa ano), ale jen na zmíněných oficiálních hraničních přechodech.

V této souvislosti se také vyjevil jeden důležitý detail, na nějž se ve vzájemné dohodě o rozdělení Česka a Slovenska zapomnělo: šlo o děti do 15 let, které nejsou držiteli vlastního občanského průkazu a často nemají ani svůj cestovní pas. Teď mohly překročit hranici jen tehdy, pokud je měly rodiče zapsány do svého pasu nebo občanského průkazu.

Přesně na tuto nesnáz vzpomínal před sedmi lety v Deníku Slovák Juraj Brnula, žijící v českých Byšicích. Do Čech přišel jako voják základní služby, kdy sem byl povolán, a už tady zůstal a založil rodinu. S rozdělením státu ale vznikl problém.

„Celníci na české straně hranic zjistili, že nemáme děti zapsané v občanských průkazech. Český celník nakonec řekl, že nás dál pustí, ale že máme počítat s tím, že na slovenské straně nás vrátí zpátky. A měl pravdu,“ vzpomínal Brnula.

Michael Kocáb poskytl 19. září v Praze rozhovor Deníku. Foto: Deník/Zbyněk Pecák
Michal Kocáb: V našem chování je něco, co paradoxně vyčítáme Romům

Slovák na druhé straně hranice chtěl rodinu z Byšic opravdu poslat domů. „Dohadovali jsme se asi dvacet minut, až se manželka rozbrečela,“ popisoval dále. Celník však nakonec kapituloval: „Choďte, aby ste nepovedali, že sú na vás Slováci zlí.“

Ani někdejší školáci z nově vzniklých pohraničních oblastí nevzpomínají na rozdělení státu s nadšením – jako dominantní vzpomínku mají to, že ze dne na den nesměly do míst, kde se předtím pohybovaly zcela volně, a také to, že skončily některé hromadné školní akce, které byly spojeny s návštěvou druhé země, z níž se stál náhle nezávislý stát.

Cizinci ve své zemi

Určité peripetie přineslo rozdělení Československa také těm občanům, jejichž národnost příslušela k jednomu státu, ale trvale žili v tom druhém. To byl i příběh slovenského Maďara Ladislava Czafíka z Pecerad na Benešovsku, o jehož příběhu Deník rovněž psal. „Žil jsem v Čechách v tu dobu už přes čtyřicet let a musel jsem o potvrzení beztrestnosti žádat úřad v Bánské Bystrici,“ vzpomínal Czafík se smíchem.

Dopis s výpisem z rejstříku trestů pak odeslal doporučeně i s originály oddacího a rodného listu na Okresní úřad do Galanty, jenže pošta se ztratila. „Telefonicky jsem zjistil, že doklady nemohou najít. Napsal jsem jim proto dopis, který si za rámeček nedali. Po více než roce mi pak v Benešově české občanství přidělili bez potíží i bez toho, co jsem potřeboval ze Slovenska,“ potvrdil.

Socioložka a vysokoškolská pedagožka Jiřina Šiklová
Jiřina Šiklová: Lidé necítí odpovědnost za své životy

S úřednicí, s níž o ztrátě dokladů mluvil po telefonu, se prý později i osobně setkal. Podle ní došlo ke ztrátě dokumentů při stěhování úřadu. „Na mě to spíš dělalo dojem, že se úředníci za každou cenu snažili, aby Slováci zůstali doma a neodcházeli do Čech. Asi po třech letech mi pak přišel od stejné úřednice dopis, že v případě, že budu mít zájem, mohu získat i slovenské občanství. To jsem samozřejmě už nechtěl,“ dodal tehdy Czafík.

Podobně zasáhlo rozdělení republiky i Brnulu. „Měl jsem zvláštní pocit, když jsem jel na Slovensko za rodiči a musel jsem projet přes dvě kontroly. Navíc se do vybudování hraničních přechodů investovala na obou stranách spousta peněz a za pár let se hranice stejně otevřely,“ vzpomínal.

Monika MacDonagh-Pajerová
Dav lidí na Albertově nás šokoval, vzpomíná Monika MacDonagh Pajerová

První zátěžovou zkoušku prodělaly tehdejší hraniční přechody o Velikonocích, kdy na nich vznikly dopravní zácpy a například přes celou hraniční obec Starý Hrozenkov stála šňůra čekajících aut. Její tehdejší starosta dokonce hrozil, že bude-li se podobná situace opakovat, zablokují místní hraniční přechod.

Jiná pozoruhodná situace nastala na hraničním přechodu v moravské obci Javorník, který denně opakovaně překračovali lidé ze slovenské obce Vrbovce, a to přesto, že cestovali za prací do další slovenské obce Myjava. Při cestě totiž přesedali z autobusu na vlak – a vlakové nádraží bylo právě v Javorníku, na české straně hranice. Dnes už někdejší budova celní správy v Javorníku svému původnímu účelu neslouží, před několika lety v ní vznikly byty a klubovny pro místní spolky.

Bylo to třeba

Bylo rozdělení na dva samostatné státy nezbytné? S odstupem doby se dá říci, že ano. Od začátku roku 1990 bylo patrné, že Češi i Slováci vidí svou budoucnost jinak.

Slovensko si po druhé světové válce udrželo jistou míru autonomie, projevenou například v existenci Slovenské národní rady coby zákonodárného orgánu. Od 1. ledna 1969 se pak do té doby unitární Československá socialistická republika přeměnila ve federaci dvou národních států, podle ústavy suverénních, jimiž byla Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika.

Milan Kňažko.
Jednou z nejdůležitějších hodnot demokracie je změna, říká Milan Kňažko

Po pádu socialistického režimu na sklonku roku 1989 usiloval nově zvolený prezident Václav Havel o to, aby se federace vrátila k někdejšímu názvu Československá republika bez dalších přívlastků, jeho iniciativa však prakticky okamžitě narazila na silný slovenský odpor. Pro tyto spory se později vžilo označení „pomlčková válka“,neboť právě o pomlčce mezi slovy česko a slovenská se nejvíc diskutovalo.

Napětí vzbuzovala i asymetrie mnoha institucí – například v Česku působila Československá televize, ale na Slovensku vznikla Slovenská televízia, souběžně vznikaly na Slovensku tendence ke zřízení slovenské policie, slovenské armády i slovenské národní banky. Ke vzájemnému odcizení přispívalo i to, že Slovensko bylo daleko více postiženo útlumem zbrojní výroby a rozpadem východních trhů. Slovenští národovci české straně vyčítali, že tyto skutečnosti dostatečně nezohledňuje v ekonomické reformě. To vše ústilo do situace, v níž bylo setrvání ve společné federaci nemožné.

Vyhráli pragmatici

Vlastní proces rozdělení pak odstartovala deklarace Slovenské národní rady ze 17. července 1992, kterou tato rada vyhlásila mimo jiné svrchovanost jako základ suverénního státu a přihlásila se k přirozenému právu slovenského národa na sebeurčení. V návaznosti na to abdikoval prezident Václav Havel. A ke slovu se dostali dva pragmatičtí politici, kteří v červnu 1992 vyhráli parlamentní volby: Václav Klaus v čele ODS v Česku, Vladimír Mečiar coby vůdce HZDS na Slovensku.

Andrej Babiš v Národním muzeu
Na členství v KSČ nejsem pyšný. Nebyl jsem statečný jako Havel, uvedl Babiš

Oba muži se dohodli na rozdělení federace už 8. července 1992 v brněnské vile Tugendhat a tuto dohodu podepsali při další schůzce tamtéž dne 26. srpna.

„Klaus byl stejně jako Mečiar především pragmatik. Jejich rozhovory v červnu a červenci 1992 vlastně žádným skutečným vyjednáváním ani nebyly,“ komentoval to britský historik Tony Judt, podle nějž oba muži od začátku směřovali k rozdělení státu. A k němu i došlo.