K založení Československého Červeného kříže došlo 1. února 1919 na ustavující schůzi v pražském Obecním domě. Dne 6. února byla do jeho čela jmenována hlavou státu a na základě přání svolavatelské schůze Alice Masaryková, nejstarší dcera Tomáše Garriqua Masaryka.

A teprve 1. prosince 1919, tedy před 100 léty, byla tato organizace uznána i na mezinárodním poli a stala se plnoprávným členem světových struktur Červeného kříže.

Nešlo o náhodu

Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že dcera prezidenta dostala funkci jako „trafiku“ pro předního člena Masarykovy rodiny. Skutečnost však byla mnohem složitější.

Alice se narodila 4. května 1879 ve Vídni, v rodině docenta tamní univerzity T. G. Masaryka (1850–1937) a jeho americké choti Charlotty (1850–1923). Pocházela z pěti sourozenců, z nichž se kromě ní dospělosti dožili pouze čtyři – mladší bratři Herbert, později impresionistický malíř, Jan, v době první republiky úspěšný diplomat, a dále sestra Olga, jež v roce 1920 provdala do Švýcarska za lékaře Henri Revillioda. V pořadí čtvrté dítě Masarykových, dcerka Elinka narozená v roce 1890, se dožila jen několika měsíců života.

Terčem nenávisti

Ačkoli byla Alice vídeňskou rodačkou, většinu dětství a mládí prožila v Praze, kam se její rodiče přestěhovali v roce 1882. Otec zde získal post mimořádného profesora na české univerzitě. Angažoval se v politice, vědě i žurnalistice a rozpoutal některé aféry, jež přinesly jemu i rodině množství výpadů a v některých případech i fyzických inzultací. Šlo zejména o rukopisné spory z 80. let 19. století, kdy se svými spolupracovníky brojil proti zfalšovaným Rukopisům zelenohorskému a královedvorskému, mylně pokládaným za nejstarší díla středověké české poezie.

Bouři emocí přinesla také jeho obhajoba žida Leopolda Hilsnera, jenž byl roku 1899 u soudu pověrečně obviněn z židovské „rituální vraždy“. Svými antisemitskými odpůrci byl Masaryk tehdy málem zlynčován na ulici. Část studentů mu hlukem a lomozem znemožňovala přednášení a někteří ho dokonce před katedrou bili holí, zatímco jeho blízcí posluchači ho bránili svými těly.

Nebylo lehké být dítětem v rodině Masarykových. Nejen proto, že se u dětí slavných rodičů často (a někdy marně) očekává podobný životní úspěch, ale i kvůli tomu, že výsměch a osobní útoky sklízeli i příbuzní a potomci TGM.

Alice takovou situaci dobře znala z přednášek na univerzitě, kde se stávala terčem posměchu spolužáků. A důvěrně ji poznal i nejmladší Jan, jenž ji ze všech sourozenců snášel asi nejhůře.

Sociální pracovnicí

Alice vystudovala historii s filozofií, ale mnohem více pozornosti věnovala sociologii, která se jako nová věda teprve rodila. Nejvíce ji zajímala její praktická část, již bychom dnes nazvali sociální pedagogikou. Po zisku doktorátu v roce 1903 se dále sebevzdělávala. Roky 1904 a 1905 strávila v americkém Chicagu. Zde působila jako učitelka a sociální pracovnice v komunitě českých imigrantů a získala zde i četné cenné konexe.

Po návratu do Čech nastoupila dráhu učitelky na dívčích lyceích, ve volnu se však i nadále prakticky věnovala péči o chudé a různé sociální případy.

S Edvardem Benešem a dalšími vědci působila navíc na české univerzitě jako lektorka takzvané Sociologické sekce, v níž byli studenti vzdělávání v sociologii. Angažovala se též v protialkoholním hnutí a jako česká delegátka navštívila různé zahraniční kongresy spojené s bojem proti alkoholu.

Hrozil jí trest smrti

Za války ji téměř rok věznil rakouský režim, který se tak mstil Masarykovi za jeho revoluční činnost v cizině. Z dcery, jež pomohla ukrýt otcovy vědecké písemnosti, se snažil učinit „velezrádkyni“. Alici hrozil trest smrti. Psychicky ji držely nad vodou především matčiny dopisy, které jí Charlotta posílala do vídeňské trestnice. Pomáhali i další přátelé, mimo jiné stařičký evangelický duchovní Witz-Oberlin, který ji navštěvoval ve vězení. Pokřtil ji po jejím narození a nyní se vážně obával toho, že se stane i jejím zpovědníkem před hrozící popravou.

Veřejná kampaň Aliciných přátel a zahraničních podporovatelů v USA donutila režim ke změně stanoviska. Rakousko nestálo o zhoršení vztahů se Spojenými státy ani o zbytečnou nepopularitu a Alici 3. července 1916 propustilo z vězení.

Zřeknout se otce? Nikdy

Ústrky režimu tím ale neskončily. Ztratila práci a nové učitelské místo by získala jen tehdy, kdyby se zřekla otcova příjmení. To ihned odmítla. Vydělávala si doučováním jazyků a hmotně ji podporovali i členové protirakouského odboje. V závěru války Alice napomohla ke zřízení prvé vyšší sociální školy v Čechách, v Praze-Podolí, její spoluzakladatelská práce však musela zůstat utajena.

Pečovala také o matku, jejíž zdravotní stav se ovšem na jaře 1918 rapidně zhoršil, takže musela být převezena do sanatoria ve Veleslavíně. Zde střídavě pobývala i za republiky. Když pak byl po rozpadu Rakousko-Uherska, na podzim 1918, zvolen prezidentem nově zrozené Československé republiky Tomáš Garrique Masaryk, Alici nezbylo, než mu občas vypomáhat i v roli první dámy státu. Dočasně také v roce 1919 zasedala v nevoleném Revolučním národním shromáždění – coby poslankyně zastupující jí ideově blízké sociální demokraty.

Aliciina volba do čela Československého Červeného kříže nebyla náhodná. Měla už tehdy kredit odbornice na sociální problematiku a ženy s rozsáhlými zahraničními kontakty. A ty byly republice i organizaci nutně zapotřebí. Prezidentova dcera jezdila po světě a domlouvala nejrůznější pomoc. Jednala mimo jiné s budoucím prezidentem USA a charitativním činovníkem Herbertem Hooverem, jehož nadace následně poskytla milionové prostředky i Československu.

Kontakty s Rockefellerovou nadací přinesly pro změnu peníze na vybudování Státního zdravotního ústavu. Zásadní pomoc potřebovaly také chudší a zaostalejší oblasti, zejména Slovensko a Podkarpatská Rus. Spolupracovník Alice Masarykové Vladimír Haering odhadl objem jí získané pomoci na bezmála 830 milionů korun.

Vzniká záchranka

Pod hlavičkou „Kříže“ vznikla řada sanatorií a ozdravoven a klíčovou roli sehrál i při zrodu záchranné služby. Rudý kříž na sanitních vozech pak přetrval i v dobách, kdy vedení „záchranky“ z rozhodnutí státu již dávno řešily jiné instituce.

Červený kříž také zřizoval ošetřovatelské školy a pořádal ošetřovatelské kurzy pro dobrovolníky, aby mělo Československo v případě války dost proškolených zdravotnických sil. Část pomocných aktivit směřoval k Rusům a Ukrajincům žijícím v republice a v počátcích činnosti i k legionářům v Rusku. V těsně poválečné době fungovaly v některých lokalitách ČSR rovněž vývařovny pro chudé a iniciativou Kříže vznikla i celá řada sirotčinců. Alice Masaryková stála se spolupracovníky dokonce u myšlenky zrodu zdravotních osad na venkově pro děti z průmyslových měst. Idea pozdějších škol v přírodě se tak rodila již za první republiky.

Postavení Alice Masarykové zůstávalo neotřesitelné a posiloval je fakt, že vydobyla značné mezinárodní renomé. Ze své čestné funkce, jež nebyla nikdy honorována (živil ji otec), mínila odejít v únoru 1939, po dovršení 20 let v čele organizace. Nakonec ji opustila již v prosinci 1938, kdy byla po Mnichovu vystavena tiskovým atakům a pomluvám, které se nezakládaly na pravdě (například z osobního obohacování na úkor organizace).

Léta druhé světové války strávila převážně v americkém exilu, stejně jako roky 1950 až 1966. V životě prožila přinejmenším dva nenaplněné milostné vztahy – první k rakouskému lékaři Fröchlichovi a druhý ke slovinskému architektu Plečnikovi. Vlastní rodinu nikdy nezaložila. životní náplň nalezla v práci pro druhé. Zemřela 29. listopadu 1966 v chicagském starobinci jako prakticky nemajetná, ale hluboce věřící osoba.