Všechny soudy, úřady, ústavy, podniky a orgány podřízené ministrům vnitra, spravedlnosti, financí, průmyslu, obchodu a živností, veřejných prací a veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy republiky Československé úřadují, vydávají vyhlášky a mají zevní označení ve státním, oficielním jazyku, není-li připuštěna výjimka…

Josef Vávra v mládí
Zavřeli mu mámu, babičku i dědu. Se synem Krále Šumavy se osud nemazlil

Tak zněly první věty vládního nařízení z 3. 2. 1926, které ukončilo více než stoletý boj o obnovu, zachování a uzákonění češtiny jako národního jazyka. Když pomineme zřejmý fakt, že křehkou identitu malého národa bylo třeba střežit už od starověku, novodobé dějiny těchto snah začínají u Josefa Dobrovského. Filologa, historika a zakladatele vědecké bohemistiky, který řekl: „Chraň sebe, braň svoje, zastaň zmužile vlast svou českou a jazyk svůj.“

Oprávněná skepse

Dobrovský byl skutečně jedním z největších Čechů, přestože měl o schopnosti svých provinčně smýšlejících spoluobčanů udržet si jakoukoliv svébytnost velké pochyby.

Popravdě soudil, že čeština, půjde-li to takhle dál, zahyne. Sám psal svá pojednání německy, což mu mnozí nemohou zapomenout. Ale těmto kritikům stačí vypočítat, co po sobě Josef Dobrovský navzdory své (oprávněné) skepsi zanechal. Ať už jde o Gramatiku, Podrobnou mluvnici jazyka českého, či několikadílné Dějiny české řeči a literatury.

Málo hříbků

Roku 1815 vstupuje na scénu Josef Jungmann, původně prefekt gymnázia a později rektor pražské univerzity. Jemu vděčíme především za pětidílný Slovník česko-německý, který byl se svými 120 tisíci hesel po Dobrovského mluvnici dalším krokem k ustanovení normy spisovné češtiny.

Jungmann rozšířil omezenou slovní zásobu svých krajanů o novotvary, jako je cestopis, názor, pojem, proslov či životopis. Přišel i se slovem „zákonodárce“ a kolegům z jiných oblastí pomáhal s vytvořením českého názvosloví v nejrůznějších oborech.

Tak byl nápomocen kupříkladu Antonínu Markovi při sestavování jeho „Logiky nebo Umnice“, prvního česky psaného vědeckého spisu, jenž přinesl pojmy jako posloupnost, nutnost, smysl, totožný apod. Janu Svatoplukovi Preslovi zase radil ohledně přírodovědné terminologie. A Karlu Šádkovi redigoval jeho Fysiku.

Josef Otisk na snímku z anglického výcviku
Charismatický velitel parašutistů Josef Otisk zatápěl Němcům. Nikdy ho nechytili

Připomeňme, že celé toto úsilí probíhalo za vehementního odporu úřadů a německé části obyvatelstva. Po prvních českých mluvnicích a slovnících bylo nezbytné prosadit založení česky psaných časopisů, a hlavně: vytvořit tradici novodobé české poezie a prózy.

„Tak se ta literatura nějak zmahá jako houby po dešti – ale bohužel je v ní málo hříbků,“ povzdechla si ještě ve čtyřicátých letech 19. století naše první velká spisovatelka Božena Němcová.

Hádky o ypsilon

Kolem roku 1823 rozčísl jen mírně se vlnící vody českého písemnictví František Palacký. Mladému rozhněvanému muži z moravských Hodslavic se z duše příčila směs pohodlnosti, malosti a nedovzdělanosti, jež jeho současníkům – v čele s těmi v hlavním městě, kteří by přece k informacím měli mít nejblíže – bránila v dosažení kýžené suverenity.

Místo tolik potřebné jednoty, svornosti a hrdosti viděl kolem sebe jen samé shrbence, patolízaly a co hůř – i udavače. „Já nad Prahu většího a horšího slovanského Kocourkova neznám,“ hněvá se Palacký v jednom z dopisů. „Tam je sídlo číhařství a špehounství celého slovanského světa, a největší zrádcové jsou našincové, ne Němci.“

Penzion Pstruh Stožec
Paradoxní situace. Nájemci armádního penzionu píší o debilní vládě

Zpětně hodnotil Palacký toto období vývoje národního uvědomění jako promarněné: „Ačkoli přičiněním několika šlechetných mužů řeč a literatura česká již počaly se byly křísiti k novému životu, různice však a třenice mezi literáty českými o pravopis, purismus a neologismus vedly zase k oupadku konečnému. Velikému obecenstvu zdály se to býti hádky pouhých pedantů o ypsilon a podobné věci, a celé naše národní snažení upadalo mezi vzdělanci ve směšnost a opovržení.“

Jaké české království

Palacký, který věřil v možnost rovnocenného soužití národů v rámci rakouského soustátí, zemřel v roce 1876 s představou, že Rakousko se rozpadne a Čechům hrozí zánik. Roku 1867 musel z dálky sledovat, jak česká delegace ve Vídni trpně naslouchá rozhodnutí, že žádné české království nikdy nebylo a také nebude.

Palackého zeť František Ladislav Rieger se v roli poslance vídeňské Říšské rady vytrvale snažil o nemožné. Když Palacký roku 1849 formuloval návrhy změn v ústavě tak, aby byla pro Čechy přijatelná, on je na sněmu až do jeho zrušení obhajoval.

Cesta k češtině jako národnímu jazyku však měla být ještě dlouhá, plná strastí. Neoabsolutismus, Badeniho jazyková nařízení, první světová válka, vznik ČSR… Je zázrak, co všechno naše řeč vydržela.