Sociální pracovnici Hospice Sv. Jiří v Chebu volá paní Květa. Právě se dozvěděla, že u jejího manžela Jaroslava byla ukončena léčba a nelze už nic dělat. (Jména byla kvůli zachování anonymity klientů hospice změněna.) Od lékaře onkologického oddělení nemocnice dostala letáček na služby chebského mobilního hospice.

Sociální pracovnice Květě vysvětlí, jaké služby nabízejí. Domluví s ní návštěvu lékařky v rodině, aby posoudila, zda je domácnost na mobilní hospic vhodná. Další den vyjíždí lékařka společně se zdravotní sestrou na místo.

O smyslu a náplni práce hospicu hovořila v rozhovoru Deníku ředitelka tohoto zařízení v Chebu:

Alena Votavová, ředitelka Hospicu Svatého Jiří v Chebu
Ředitelka hospicu: Naše práce není depresivní. Plníme lidem přání umírat doma

Jaroslavův zdravotní stav není dobrý, potřebuje upravit léčbu bolesti, zapůjčit polohovací postel s matrací proti proleženinám, kyslíkový přístroj a další pomůcky, které by Květě ulehčily domácí péči. Znovu rodině vysvětlí dohled hospice, sepíšou smlouvu o poskytování služby, řeší bolesti a další příznaky, jež manželovu nemoc provázejí.

Každý den volá do rodiny zdravotní sestřička, minimálně jednou za týden jezdí na návštěvu lékařka a zdravotníci jsou k dispozici 24 hodin denně, jak rodina potřebuje. Když si není Květa jistá v péči o manžela, volá sestřičky, konzultuje s nimi vývoj zdravotního stavu. Jaroslav je se svou nemocí smířen, říká, že má své odžito a chce zemřít brzy, aby Květu dlouho netrápil.

Není na nic sama

Členové mobilního hospice pravidelně jezdí na návštěvy, podporují oba manžele nejen zdravotní péčí, ale také zapůjčením pomůcek, přístrojů, zajištěním léků, zdravotnického materiálu. Rovněž poskytují psychologickou a spirituální podporu.

Českou republiku trápí nedostatek paliativní péče, hospiců je po celé zemi necelá třicítka:

Ilustrační snímek
Paliativní péče vzniká i v domovech pro seniory. Stále je jí nedostatek

Když Jaroslav zemře, zavolá Květa zdravotním sestrám hospice. Ty vzápětí přijíždějí a o vše se postarají. Květa tak nebyla na nic sama, měla prostor na rozloučení. Když Jaroslava odvezla pohřební služba, měla možnost se zeptat na praktické informace.

Krátce poté jí volá sociální pracovnice, kondoluje a nabízí pomoc s praktickými úkony ohledně pohřbu, nahlášení úmrtí. Nabízí také psychologickou a spirituální pomoc, kterou může Květa využít individuálně nebo prostřednictvím svépomocných skupin, jež hospic nabízí. Ženu ještě čeká těžké období, ale cítí, že na jeho zvládnutí není sama.