Kvůli výpadku elektřiny, který zastavil důlní klece, se vězni nastupující na noční směnu na chvíli dostali z pozornosti dozorců: „Nemohli nás uhlídat. Nesvítilo světlo, fronty se tvořily u lampárny, vězni sestupovali do dolu po žebřících. Tvořily se hloučky. Zjistil jsem, že mi chybí dva kluci z čety,“ vzpomíná jednadvacetiletý zápasník Cibulka, který své kumpány hledal po táboře.

Jeden z nich nervózně postávat u vězeňské dílny: „Zeptal se mě: ´Jdeš s námi?´ Pochopil jsem, že je to nabídka k útěku. V tu chvíli zpoza baráku vyjel náklaďák, který řídil ten druhý. Naskakoval jsem do kabiny při jízdě,“ vypráví Cibulka. Prohnali se kolem baráků hlavní lágrovou silnicí, prorazili bránu a ujeli.

Přečtěte si první díl dramatického příběhu o Cibulkovi:

Z hlavní silnice sjeli do lesa, kde se ukryli mezi smrky v houštině. Vypjetím po nějaké chvíli usnuli. Ráno je probudily policejní vozidla brzdící na lesní cestě nedaleko jejich úkrytu. Slyšeli, jak zasahující policisté spolu rozmlouvají, i štěkot jejich psů. Uprchlí vězni zůstali ležet v úkrytu.

Na sobě měli hornický vězeňský pogumovaný mundůr – fáračky: „Dodnes nechápu, že nás psi nenašli. Ta guma na fáračkách byla cítit na dálku,“ popisuje Cibulka. Policisté se psi kolem nich prošli nejméně dvakrát v těsné blízkosti, vězni zpoza křoví pozorovali jejich boty. Podle odborníků Českého kynologického svazu guma mohla psy skutečně zmást. Také podotýkají, že tehdejší výcvik nebyl na dnešní úrovni.

Příběh Jaroslava Cibulky zdokumentovali lidé z Post Bellum pro projekt Paměť národa. Z této sbírky vznikají dokumenty z cyklu Příběhy 20. století. Desítky redaktorů dokumentující vzpomínky starých lidi s pozoruhodnými životními příběhy, mohou svoji práci vykonávat díky lidem z Klubu přátel Paměti národa. Ten tvoří více než dva tisíce lidí, kteří pomáhají drobnými pravidelnými dary. Děkujeme, že pomáháte Paměti národa i Vy.

Chtěli ujít dvě stě kilometrů na Moravu

Uprchlí vězni se domluvili, že vyrazí z úkrytu až po setmění, půjdou celou noc a při svítání si najdou další úkryt. A takto za několik nocí překonají dvě stě kilometrů až na Moravu ke státním hranicím a utečou do Rakouska. Spoluvězni Cibulky, odsouzeni ve stejném procesu, před zatčením převáděli uprchlíky přes hranice právě na Moravě.

Nechtěli riskovat v místech, které neznali. Po tmě šli vězni v nepříjemných hornických mundůrech velmi pomalu, drželi se za ruce, aby se v hustém lese neztratili. Širokým okruhem obcházeli vesnice. Následující den se skrývali v lese do pozdního odpoledne. Za soumraku vyrazili. Vykoukli z lesa a chtěli přejít louku.

Jak vyšli na volné prostranství, ozvalo se děsivé: „Ruce vzhůru!“ Padli přímo do náruče dvěma esenbákům, kteří les hlídali. Spoutali jim ruce a přivázali je k sobě: „Jeden z nich dokola opakoval, co jsme si to dovolili, kam jsme chtěli utéct?! Že nikdo nemá šanci. Že každého chytnou a podobně otravné řeči.

Tak jsem se naštval a řekl, že jsem chtěl do Sovětského svazu, tam je přeci blahobyt, ne!? Ten mi teda ukázal sovětský blahobyt! Rozzuřil se tak, že mě mlátil, dokud jsem neomdlel,“ vypráví Cibulka.