Dvacetiletý Afghánec Ahmad Zahir Sultani žije už dva roky v Praze. S částí rodiny sem odešel poté, co zemi ovládl Tálibán. Mluví obstojně česky a snaží se to stále zdokonalovat. Kvůli češtině proto studuje gymnázium, po němž by se rád dostal na medicínu.

On a jeho blízcí nedávno v pražském bytě hostili české manžele s dětmi. Ti tak měli unikátní možnost poznat vřelost a pohostinnost Afghánců i pestrost jejich kuchyně. Maminka Ahmada Zakija Sultani navařila a za pomoci svých dvou snach servírovala kupříkladu místní pokrm pulao (pilaf), což je rýže se zeleninou, rozinkami a kuřecím masem.

Dále plněné knedlíčky manti, jídlo dopiaza s hovězím masem a cibulí či indický chléb naan. Češi ochutnali i afghánskou sladkost posypanou kokosem, místní jogurt nebo čaj. Čas na návštěvě utíkal rychle, brzy se všichni dívali společně na televizi, kde vystupovali afghánští umělci, a povídali si o místní kultuře. „Bylo to příjemné odpoledne,“ zhodnotila Veronika Vlachová, která si vyzkoušela i afghánský kroj.

Pomoc s češtinou

Shodli se na tom, že při jídle a kultuře se lidé různých národností poznávají nejlíp. Navíc to rozhodně nebylo poslední setkání. „Kdybys, Ahmede, chtěl, kdykoli k nám můžeš přijít. Pomůžeme ti s češtinou a můžeme si popovídat,“ nabídl Radek Šimík. Nabídka platila pro všechny. Ahmad i další ji rádi přijali.

Ahmad se totiž mimo jiné svěřil s tím, že kvůli jazykové bariéře se ve škole mnohdy cítí sám, nemá zde zatím české přátele. „Stýkám se tu hlavně s Afghánci. Jsem rád, že tu mám blízké. Rád bych ale poznal i život Čechů,“ řekl. Mrzí ho i to, že nemůže najít intenzivní kurz češtiny. Ty, které jsou jednou týdně, jsou podle něj málo.

Rodina odvedle

Setkání obou rodin se uskutečnilo v rámci projektu organizace Slovo 21 Rodina odvedle, který funguje už přes dvacet let. Podle ředitelky organizace Jeleny Silajdžić společný oběd dvou rodin, které se předtím nikdy neviděly, mnohdy končí dlouholetým přátelstvím. „Naše rodinky máme moc rádi,“ podotkla.

Důkazem je instruktorka jógy Sanja Šarić původem z Bosny, která se letos v červnu ujala organizace česko-afghánského setkání. Byla nadšena, jak si všichni vzájemně sedli. Zároveň zavzpomínala na oběd, který před pár lety absolvovala s českou rodinou ona. „Dodnes se přátelíme, byl to skvělý začátek,“ poznamenala.

V uplynulých letech se společně s českými rodinami do projektu zapojily rodiny pocházející ze Sýrie, Indie, Běloruska, Turecka, Egypta, Libye, Íránu, Alžíru, Ruska, Ukrajiny, Arménie, Vietnamu, Mongolska či Nového Zélandu. Nové setkání se koná vždy jednou ročně. Inspirovali se i v dalších evropských zemích. Od roku 2004 se tak seznámilo přes pět tisíc lidí z přibližně osmnácti set rodin.

Tančí, zpívají, vaří boršč i staví jurty

Podle oficiálních statistik žilo loni v Česku více než milion cizinců. Akce, kde se s nimi mohou Češi potkávat, pochutnávat si na jídle z nejrůznějších zemí či vidět rozmanitá kulturní vystoupení, jsou oblíbené a hojně navštěvované. Nedávno se v pražských Dejvicích kupříkladu konal už tradiční festival ambasád. V parku Podviní se zase opět uskuteční multikulturní Barevná devítka. „Letošní ročník se koná v sobotu 31. srpna,“ upřesnila pro Deník mluvčí Prahy 9 Marie Kurková.

Ve vinohradské klubovně Korunní 12 se zase dobrovolnice scházejí se ženami, které v Česku našly útočiště před válkou na Ukrajině. Společně jedí, vyměňují si recepty, jezdí na výlety, účastní se zábavných akcí. Zúčastnily se například i středočeského Zbuzanského kotlíkového guláše, který obohatily ukrajinským borščem. A také procvičují češtinu. „Někdy konverzujeme, jindy se věnujeme gramatice,“ řekla už v minulosti Deníku lektorka Lucie Šárová.

Češi se postavili za Mongoly

Akce, kde svou kulturu prezentují cizinci, se konaly či konají i mimo hlavní město a střední Čechy. V Brně třeba Babylonfest, v Liberci festival národnostních menšin. Někdy podobné akce ukážou, že se lidé raději spojují, než rozdělují. Třeba v roce 2007 se poté, kdy proti tamní mongolské komunitě přijela do jihomoravského Blanska pochodovat asi stovka extremistů, uskutečnil den přátelství Čechů a Mongolů, který přilákal mnohonásobně víc lidí. Vystupovaly tam taneční soubory, lidé jedli a popíjeli, nechyběla ani mongolská jurta.

Takové aktivity vítá vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Laurenčíková. „Poznávání lidí z odlišných kultur vnímám jako obohacující, přináší nám nové perspektivy, přispívá k rozpouštění nejrůznějších bariér a předsudečných postojů. Podobná setkávání nám dávají možnost porozumět tomu, že máme mnohem víc společného než rozdílného. Přibližují nás k sobě navzájem. Díky tomu vnímáme, že pro každého je důležité mít dobré vztahy s nejbližšími, spojuje nás potřeba stability, bezpečí, ochrany před bezprávím a útlakem,“ sdělila Deníku.

U jídla lidé navazují vztahy a odbourávají stereotypy, říká expertka

U jídla se lidé různých kultur a národností seznamují, začnou hovor o něm a skončí třeba u zajímavostí o zemi, ze které pochází člověk, jenž chutný pokrm připravil. Produkční festivalu RefuFest Nastassia Anishchanka ze spolku InBáze v rozhovoru pro Deník říká, že povídání při jídle boří i případné stereotypy.

Je pravdou, že při jídle se lidé různých národností dobře seznamují?
Myšlenkou našeho komunitního centra je právě sdružování a vzájemné poznávání se. Setkávání lidí z Česka s lidmi z jiných kultur. A u jídla to funguje asi nejlíp. Všichni ho mají rádi, mohou přes něj navazovat vztahy a popovídat si o čemkoli. Začíná to u jídla a skončit to může u jakéhokoli tématu.

Od výměny receptů se zkrátka může hovor přenést až k tomu, jak se komu žije a co má rád…
Je to tak. Navíc o akce s jídlem je mezi Čechy relativně velký zájem, vždycky jich přijde celkem dost. Když vidí člověka, který pokrm připravuje, zeptají se ho třeba i na něco netradičního spojeného se zemí, z které pochází. Výhodou je i to, že jde o poměrně jednoduchou aktivitu, která může prohloubit mezilidské vztahy.

Takže se stává, že se lidé po takových akcích vídají dál a neskončí to u jednoho setkání?
To samozřejmě záleží, jak kdo a jak kdy. Přínosem jsou ale podobná setkání i pro ty, kteří přijdou jen jednou. Už tím, že se člověk třeba začne zajímat o kulturu, kterou doposud neznal. A jiní zase, jak jste říkala, navážou kontakt s člověkem nebo celou skupinou a začnou přicházet na další a další akce. Pak z toho časem může vzniknout i dlouhodobější vztah. Hned po jednom setkání se tak většinou nestává, ale může to být začátek. Důležité je, že se lidé poznávají a odbourávají případné stereotypy. Vnímají především člověka, nevnímají ho jako cizince, ale zkrátka někoho, kdo pochází z jiné země a jiné kultury. Vidí, že stejně vaří, umí malovat, má nějaké zájmy, je tvůrčí nebo vyjadřuje nějaký názor.

A zároveň se mohou zajímat o zemi jeho původu a něco si o ní třeba zjistit a hledět na ni jinak než dřív?
Ano, je to tak. Na našich akcích jsou lidé různých národností a kultur. Mohou se poznávat navzájem. Je jedno, jestli je to Čech nebo imigrant z jiné země, ale třeba mu na konkrétní akci zachutná syrské jídlo a řekne si, že ho bude vařit. Nebo si třeba o nějaké zemi zjistí plno dalších informací a získá k ní nějaký vztah.

Jaké akce v rámci InBáze organizujete?
Pořádáme různé komunitní a vzdělávací akce. Máme konverzační kluby, kde se lidé vzájemně potkávají a seznamují. A také ženské kruhy, kde se sdružují ženy z různých kultur. Některé naše aktivity jsou zaměřené i na komunitní vaření. Pořádáme i interkulturní festival RefuFest, který vytváří prostor pro setkávání lidí ze všech koutů světa a vyjadřuje solidaritu s uprchlíky.

A je tam též plno dobrých pokrmů, hudby, tance či divadla, což je pro mnoho lidí lákavé…
Jistě. Lidé se tam mohou vzájemně propojovat a na cokoli se kohokoli zeptat. Třeba zjistit, jak to v které zemi funguje, jaký suvenýr odkud pochází nebo jak se člověk, který z dané země pochází, dostal do České republiky. Příběhy lidí jsou nesmírně důležité. Tak totiž nejlíp zjistíte, proč někdo odněkud musel odejít a jaké to je z jeho pohledu. Letošní, již osmnáctý, ročník festivalu se uskuteční o víkendu 6. a 7. září. První den v Letohradské 10, druhý den v Kampusu Hybernská. Do 30. června se nám mohou hlásit kapely, které by v Hybernské vystoupily. Hlásit se mohou i lidé s migrantským původem, kteří chtějí na festivalu prezentovat svou kulturu.