Michal Šotola
Narodil se v roce 1979 v Praze. Vystudoval 3. lékařskou fakul-tu UK. Atestaci získal z pneumologie, fyziologie a vnitřního lékařství. Působil v nemocnicích Na Bulovce, Na Homolce, absolvoval stáž v Dijonu. Od roku 2018 pracuje ve Všeobecné fakultní nemocnici, kde se stal vedoucím oddělení JIP na I. klinice tuberkulózy a respiračních nemocí. Je ženatý, otec dvou dětí.

„Naučili jsme se toho hodně i v tom, jak se připravit na ještě vážnější hrozby, které mohou kdykoliv přijít,“ řekl pneumolog, který považuje vyškolené sestry za „alfu a omegu zdravotnictví“. Velmi příjemnou zkušeností jsou pro něj i mnohé reakce na koronavirus. „Vedle někdy iracionálního, ale většinou pochopitelného strachu jsem zažil rovněž velkou míru sounáležitosti a ochoty si vzájemně pomáhat. A to i od lidí zcela mimo zdravotnictví. Velmi mě potěšilo, jak jsme se jako česká společnost dokázali semknout a rozhodnout se, že toto příkoří nějak překonáme a přečkáme společně,“ dodal lékař.

Ve zmíněném dopisu jste apeloval na vládu, aby u každého opatření pečlivě vážila přínosy i náklady. Které omezení se dnes ukazuje jako velmi účinné a kde naopak vidíte příliš vysoké náklady?
Velmi pravděpodobně bylo efektivním opatřením plošné omezení pohybu a zákaz shlukování většího množství lidí. To nejspíš přispělo k tomu, že u nás nebyl nárůst nemocných tak výrazný jako v některých jiných evropských zemích. Nadměrné náklady podle mě stát vynaložil v oblasti školství. De facto totiž rezignoval na jednu ze svých základních funkcí, která se od něj očekává – zajištění vzdělávání. K obnovení výuky na všech typech škol zatím plně nedošlo a ani nevíme, kdy přesně k tomu dojde. Pádný epidemiologický důvod pro to nevidím. 

Co negativního podle vás konkrétně přinese tento stav českému školství?
Finanční náklady na faktické zastavení školství vyčíslit nedokážu. Vidím ale zjevné náklady na celé generaci dětí, které budou mít problém zvyknout si na to, že výuka probíhá v lavicích a nikoliv distančně. I v zemích, které zavedly velmi přísné restrikce, bylo většinou obnovení školní docházky mezi prvními kroky při jejich uvolňování. Ztráty v dalších oblastech se budou teprve sčítat. Zjevně dojde ke krachu řady drobných podnikatelů v důsledku znehybnění ekonomiky. Je vždy otázka debaty, jestli šlo nebo nešlo něco uvolnit dříve. Osobně jsem přesvědčen, že to možné bylo.

V tom dopise jste také požadoval, aby bylo každé opatření obhájeno argumenty a aby byli citovaní odborníci, kteří je předkládají. Děje se to?
Oproti stavu, kdy jsem psal ten dopis, vidím zřetelný posun k lepšímu. Před zřízením ústředního krizového štábu a ještě krátce po něm jsme vlastně nevěděli, kdo je součástí toho týmu odborníků. Všichni jsme znali z obrazovek pana profesora Prymulu, ale nikoliv další aktéry. Teď už známe třeba docenta Maďara a víme, jaké má názory. Víme, že je v týmu řada odborníků z konkrétních oblastí, kteří poskytují vládě trvalé poradenské služby a pomáhají zorientovat se v situaci.
Druhá věc je ta, že vnímám určitou nekonzistenci v tom, co někdy veřejně deklarují ti odborníci, co pak prohlásí někdo z vládních představitelů a co nakonec přijme vláda. Někdy se tyto výroky, následující po dnech či hodinách, navzájem kategoricky liší. V tom vidím velký dluh z pohledu komunikace s veřejností. Nutně to vede k tomu, že lidé vlastně neví, co si mají myslet. Poslední slovo má samozřejmě vláda. Z některých náznaků by ale leckdo očekával úplně odlišný vývoj, než ke kterému nakonec dojde. Teď už každopádně tušíme, kdo má hlavní slovo. A vypadá to, že v aktuální fázi mají epidemiologové či odborníci z jiných oblastí spíše poradní hlas a vláda se řídí trochu i podle nálad ve společnosti.

Neměl být okruh specialistů v poradním týmu vlády od počátku mnohem širší? Bylo přeci hned jasné, že tento zdravotní problém bude mít přímé společenské, ekonomické či psychologické dopady.
Souhlasím. Stejně tak si myslím, že se měl ústřední krizový štáb ustanovit dříve. Že postup vlády nebyl úplně standardní. Máme nějaký pandemický plán, podle jehož pravidel se úplně nepostupovalo. Také si myslím, že by to legitimitě přijímaných opatření nijak neuškodilo. Na druhou stranu i německá kancléřka se sice radí s Institutem Roberta Kocha, ale lidé stále poslouchají to, co řekne kancléřka, jaké je její rozhodnutí či prohlášení. A nehledají, co si konkrétně myslí experti z Kochova institutu. Zapojení co nejširšího okruhu odborníků z různých profesí je určitě na místě, komunikace a zodpovědnost za přijatá rozhodnutí je ale čistě na politicích.

Považujete omezení lidských práv v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu za nezbytné nebo sporné?
Omezení základních lidských a občanských práv je vždy velmi sporné a citlivé téma. Ten, kdo je omezuje, musí velmi dobře zdůvodnit, proč tak činí. V úvodu bylo zdůvodnění dostatečné vzhledem k velké hrozbě a narůstajícímu počtu případů i obětí v jiných státech. Za sporné považuji to, že nebylo dopředu řečeno, na jak dlouho mají být práva omezena. Pocit nejistoty a nekonečnosti jsem považoval za nejvíce alarmující věc na všech restrikcích. Nevěděli jsme, do kdy bude omezeno shromažďovací právo, volný pohyb obyvatel, právo opuštění hranic této země… Různí představitelé se předháněli v různých prohlášeních a dokonce jsme slyšeli něco o dvou letech! V ten okamžik jsem se zhrozil a rozhodl se, že je třeba s tím něco dělat. Upozorňovat, že vedle veřejného zdraví jsou ještě jiné hodnoty, které je třeba chránit.

Co si myslíte o nošení roušek na veřejnosti? Povinnost částečně padne za týden. Není to příliš pozdě nebo naopak brzy?
Jsem klinik, nikoliv epidemiolog, který promýšlí a vymýšlí opatření s dopadem na celou populaci. Já se zpravidla soustředím na osud jednoho konkrétního pacienta nebo pacientů. Proto se mi toto hodnotí hůře, ale význam nošení roušek na veřejnosti je podle mě obecně přeceňován. Já osobně roušku venku nebudu nosit, pakliže budu sám a nebudu nikoho ohrožovat.
Roušky ale přesto význam měly a mají. Vnímám je ovšem spíš jako určitý symbol než jako skutečnou ochranu obyvatelstva. Když si nasadíme roušku, tak nám to může připomenout, že je třeba též dodržovat určitý odstup, dbát na řádnou hygienu rukou a chovat se k sobě navzájem ohleduplně. Rouška může některým lidem pomoct se podle těchto zásad chovat. Jinak se nebojím, že by plošné uvolnění tohoto zákazu přivedlo do nemocnic zástupy pacientů. Spíše se obávám toho, co nastane s poměrně živelným otevřením nákupních center a dalších míst, kde se potkává poměrně dost lidí. Na druhou stranu jsem byl sám příznivcem rychlejšího uvolňování. Takže si myslím, že jak zdravotnický systém, tak my jako zdravotníci případný nápor zvládneme.

Dají se už teď hodnotit dopady celkového útlumu zdravotní péče v důsledku koronaviru na stav jinak nemocných pacientů?
Žádnými přesnými čísly nedisponuji. Za poslední dva týdny jsem měl ale minimálně tři případy pacientů, u kterých v důsledku pandemie došlo ke zpoždění diagnostiky a důsledkem je i třeba jejich aktuální hospitalizace. Minulý týden jsme přijímali pacientku, která přechodila zápal plic a má komplikace, které by jinak pravděpodobně neměla. Onkologové se obávají, že vedle dalších vln koronaviru může přijít také další vlna nádorových onemocnění.
Já se věnuji bronchologii a v tuto chvíli máme na bronchoskopii obsazené termíny už na dva až tři týdny dopředu. Obvykle to přitom bývá týden až deset dnů. To tedy také o něčem svědčí. S obnovením provozu běžných ambulantních specialistů se samozřejmě objevilo výrazně více pacientů s podezřením na zhoubné novotvary dýchacích cest oproti době, kdy bylo vyšetřování omezené. Připomíná to nám dobře známý efekt letních prázdnin. Ještě v první polovině července dotahujeme poměrně intenzivně diagnostiku onemocnění. V srpnu a většinou ještě začátkem září je pak pacientů výrazně méně.

Je za tím odkládáním hlavně strach pacientů?
Určitě. Z pacientů, kteří se ke mně objednávají na běžnou ambulantní kontrolu, se ještě za poslední zhruba tři týdny víc než polovina odhlásila, protože měli obavy jít k lékaři. Jsou to pacienti s chronickými onemocněními, dlouhodobě stabilizovaní. Proto nepředpokládám, že by je to nějak konkrétně poškodilo. Také to ale samozřejmě nedokážu úplně zaručit. Nedokážu posoudit, do jaké míry byl omezen třeba transplantační program. Jisté je, že po určitou dobu omezen byl. Doufám, že výrazné a trvalé následky to celé mít nebude. Pokud bychom ale v režimu omezeného provozu setrvali několik měsíců, byly by nevyhnutelné.

Nakolik podle vás boj proti pandemii vyčerpá české zdravotnictví finančně?
V tom dopise jsem také požadoval, aby součástí prodloužení nouzového stavu bylo i zajištění krizového financování zdravotnictví. Vláda k tomu přistoupila celkem otevřeně tím, že rozhodla o zvýšení platby za státní pojištěnce. To znamená, že bude zdravotnictví de facto dotovat ze státního rozpočtu. Státní pojištěnci jsou děti, důchodci a lidé bez výdělků, za něž platí pojistné stát. Vláda se tím přihlásila k plošnému dotování zdravotního systému v částce několika desítek miliard.
Na druhou stranu si velmi dobře pamatuji situaci, kdy podobné požadavky kdysi vznesli představitelé Lékařské komory. Tvrdili, že je české zdravotnictví podfinancované. Tehdy byl požadavek razantnějšího navyšování platby za státní pojištěnce zavržen a označen za lití peněz do černé díry. Nevypracoval se ani systém připojištění, ani možných příplatků za nadstandardní služby. Nijak se nenarovnává míra spoluúčasti pacientů atd. Promarnila se tedy doba, kdy bylo možné zefektivnit fungování zdravotnictví promyšlenými reformami. A teď bude třeba pro udržení zdravotnictví v chodu poměrně vysokých nákladů. V tuto chvíli nemůžeme čekat zásadní reformy systému a je otázka, jestli k tomu vůbec někdy vhodná doba nastane.

Má vůbec smysl při informování o vývoji pandemie neustálé zveřejňování čerstvých statistik o počtech nemocných či zemřelých?
Nedávno jsem třeba zaznamenal informaci, že ve Vídni za poslední sledované období vůbec nevzrostla celková úmrtnost. Může to znamenat, že zemřelí takzvaně na covid-19 jsou přesněji řečeno zemřelí s covid-19. Takto se to už i teď v některých oficiálních materiálech eviduje. Je možné, že úmrtí, ke kterým došlo, by i tak nastala z jiných příčin. Že to celé byla určitá bublina. Budeme to ale schopni posoudit až s určitým časovým odstupem. A spíše půjde o data ze zemí, kde si je vedou pečlivěji a sofistikovaněji než u nás. Já sám jsem měl někdy po úmrtí pacienta problém určit hlavní příčinu. Skoro nikdo z nich nebyl nemocný pouze koronavirem, ale měl řadu dalších přidružených onemocnění. Vzhledem k tomu, že se kvůli obavám z přenosu infekce neprovádějí pitvy, tak to bude práce hlavně pro statistiky, kteří by měli určitým způsobem zpřesnit kritéria, podle kterých se bude na ta data zpětně nahlížet. Jestli si s tím dá někdo práci, tak pro celou společnost bude takové poučení nesmírně cenné.

Vidíte nějaká další slabá místa v českém boji s koronavirem?
Jedním z nich jsou nepochybně domovy pro seniory, jejichž personál nebyl dostatečně chráněn. Několikrát jsme si v praxi ověřili, že vázne i následná péče o pacienty, kteří tu nemoc prodělali či prodělávají. Když u nás někdo s chorobou covid-19 už nepotřebuje pobyt na akutním lůžku a zároveň nemá rodinné zázemí, tak je skoro nemožné ho předat dál k nějaké následné péči. Pakliže by bylo pacientů v nemocnicích násobně víc, tak by to bylo úzké hrdlo a došlo by k přetížení celého systému.
Důvodem není ani nedostatek lůžek následné péče. Je za tím spíše obava, aby tito pacienti s koronavirem nepřišli do kontaktu s žádným dalším nositelem toho viru. Proto se nedařilo tyto pacienty překládat dál. Vedlo to k tomu, že jsme měli na klinice řadu pacientů, kteří by se jinak na JIP vůbec nedostali. Z medicínského pohledu pro to nebyl důvod, ale s ohledem na vysoký věk potřebovali intenzivní ošetřovatelskou péči, kterou jim v těch všech ochranných pomůckách nebyli jinde schopni poskytnout.

Je podle vás problém, že město Praha nezřizuje žádnou nemocnici, kromě té Na Františku?
Praha kvůli tomu nemá, na rozdíl od ostatních krajů, prostor pro uplatňování vlastních kompetencí a koordinaci péče. Ta proto někdy na úrovni města vázne. Mě jako pneumologa třeba před lety zajímala problematika tuberkulózy. U nás je sice poměrně vzácná, ale pořád jde o celosvětový problém veřejného zdraví. A Praha má dvojnásobnou incidenci TBC oproti zbytku republiky. V roce 2005 byla ve fakultní nemocnici Na Bulovce otevřena izolační jednotka pro pacienty s TBC. Byla postavena z nějakých dotačních titulů. Asi o deset let později byla bez náhrady uzavřena. Tázal jsem se tehdy Ministerstva zdravotnictví i ředitelů pražských nemocnic, jestli za ta lůžka někde vznikne nějaká náhrada. Odpovědi jsem se v podstatě nedočkal. Většina této péče tak zůstává na bedrech Thomayerovy nemocnice, kde tradičně léčí pacienty s nejtěžším průběhem TBC. To je jen příklad, který ilustruje situaci – z nějakých důvodů se na centrální úrovni rozhodne o zrušení oddělení a nikdo už to tam pak neřeší, nikoho to netrápí.