Na trestu u dětí je nejúčinnější jeho bezprostřednost, myslí si Cyril Höschl

Jaká výchova provázela vaše dětství?
Docela permisivní a byla modifikovaná tím, že to nejútlejší dětství, to znamená od narození do sedmi let předškolního věku, jsem trávil prakticky na samotě, takže tam jediné omezení byla velikost zahrady. A v zimě tam nebyl prakticky nikdo. Jenom si pamatuji, že mi bylo odpíráno sladké, protože otec byl přesvědčený, že to kazí zuby. Takže když babička přivezla bonbony, otec je vyhodil. Ale kupodivu si na to nevzpomínám s nějakou hořkostí. Mám pocit, že jsem to už tenkrát prostě respektoval jako takovou danost, že se oni mezi sebou domluví a já ten bonbon mít nemusím, takže mě to nijak netraumatizovalo.

Já se od toho slova „respektoval“ odrazím k další otázce. Byli i vaši rodiče respektující, nebo byli spíše direktivní?
Byli spíš respektující. Direktivní byli jenom když člověk překročil nějaké meze, které jsem tenkrát neměl ani tendence překračovat. Nebyl jsem vyloženě poslušný chlapeček, ale neměl jsem tendence překračovat meze, za nimiž už hrozilo nějaké nebezpečí, útěky z domova nebo něco takového. Takže jsem neměl pocit, že by byli omezující.

Pochvaly potlačují tolik žádoucí kreativitu a učí děti dělat ne to, co je samotné zajímá, ale to, za co jsou chváleny od dospělých, varuje psycholožka Jana Nováčková:

Psycholožka: Poslušné děti jen plní úkoly, v dospělosti jim pak chybí sebevědomí

A které výchově jste nakloněn vy?
Jiný pohled je dítěte a jiný pohled je rodiče, a ještě jiný pohled je můj jako dědečka. Jako rodič má člověk tendenci trochu ty děti formovat, ale musím říct, že po téhle stránce to u nás zařizovala manželka a já jsem byl spíš ten les. Nejsem zastáncem naprosto volné výchovy, nechat děti běžet a dělat si, co chtějí, aby když s nimi přijedete na návštěvu a oni to tam roztřískali, nikdo je nesměl ani okřiknout, tak to rozhodně ne, ale na druhou stranu nějaké mantinely, za které se jít nedá, vytyčit musíme. A u těch vnoučat už je zase člověk tolerantnější a víc povolí.

Takže celkově, když to shrnu, tak jsem zastáncem spíš volné výchovy. Ta ovšem vyžaduje, aby ty děti tomu vycházely vstříc, protože ona ne každá výchova je vhodná pro každého. To není jenom otázka stylu těch, kdo vychovávají, ale je to do určité míry otázka osobnosti těch, kteří jsou vychováváni, takže můžete mít rodinu, kde jsou dvě děti naprosto odlišného temperamentu, odlišného charakteru. Zatímco první potřebuje spíš povzbudit, tak druhé potřebuje spíš trochu srazit. A je to přitom jedna rodina, jeden gen.

Zlobivé dítě bylo dříve spratek, dnes má ADHD, říká psychiatr Höschl:

Takže nelze použít respektující výchovu u každého dítěte?
Na to je hezká anekdota, jak se narodí do rodiny dvojčata a jedno je nesmírně smutné, pořád pláče, všechno vidí černě, všechno špatně dopadne, chlapec je nemožný a všechno, co udělal, bylo špatně. Druhý je nepoučitelný optimista. Všechno je fajn, bezvadné, všechno bude prima. Tatínek s nimi zajde pro radu k psychologovi, který radí: „Měl byste toho optimistu trochu srazit a toho depresivního trochu povzbudit.“ Když přišly Vánoce, tak měli dva stromečky. Pod jeden dal spoustu dárků pro toho depresivního: autodráhu, mobil, hry. Pro toho optimistu tam dali jenom balíček koňského hnoje. Zazvonil zvoneček, přišel Ježíšek do pokoje toho depresivního. On tam viděl hromady dárků a říkal: „Jé, to si nezasloužím a já si s tím nebudu umět hrát. Já je rozbiju,“ a rozplakal se. Když přijdou do toho druhého pokoje a optimista rozdělá balíček, koukne na to koňský lejno a začne jásat. „Tatínku, tatínku, tady někde bude poník.“

Takže nezáleží na tom, co se nám stane, ale jak to čteme. A v tom se ty děti můžou lišit a pak se teda musí taky lišit přístup k nim, i když je to třeba v jedné rodině. I když jde o jednoho vychovatele, ani ten nemůže mít uniformní výchovný styl, musí ho šít na míru tomu, koho vychovává.

To spojení „musíte ho srazit“ zní mocensky a násilně. Co si pod tím mám kromě toho vtipu představit?
Je to myšleno v kontextu omezení nadměrného sebevědomí. Dotyčnému, ze kterého možná vyrůstá budoucí narcis, sebevědomý, nafoukaný a nabubřelý, to sebevědomí trochu sundat a ukázat mu, že není zas tak dokonalý, jak si myslí. A že není všechno tak růžové, jak se domnívá. Stejné je to i v zaměstnání. Když je někdo moc namyšlený, moc namachrovaný, tak se mu dá ukázat, že se hodnotí nepřiměřeně a naopak, když se někdo podceňuje, tak se dá povzbudit a dá se mu ukázat, že ve skutečnosti je lepší, než si myslí.

Herečka Veronika Arichteva si s redaktorkou Deníku Bohumilou Čihákovou povídala o výchově a násilí:

Syna vychovávám s respektem. Říkat ne se učíme oba, vypráví herečka Arichteva

V minulosti jste říkal, že fyzické tresty nevnímáte jako něco strašného. Dovolím si vás citovat: Dát někomu pár pohlavků považuji za nejúčinnější a zároveň nejmírnější trest, jaký dítě může dostat. Platí to stále?
Platí. To ale neznamená ty děti mlátit, ale vyřídit to rychle, protože na trestu je nejúčinnější jeho bezprostřednost. Když ty děti trápíte dlouhým mlčením, zákazy vycházení po týdny, kdy už dávno ten hřích, pro který je ten trest uložený, odezněl a už je v jiném kontextu, tak ty duševní útrapy jsou často větší, než když si to vyřídíme výjimečně pohlavkem. Je to prostředek ke korekci, když už mu po páté řeknete, že tomu sourozenci nemá stříkat mýdlo do očí, a on ho zase znova schválně stříkne, no tak mu plesknete a on si to zapamatuje, než abyste mu vysvětlovali, že mýdlo štípe - to on přece ví.

Ale psychologové se k jakýmkoliv fyzickým trestům staví odmítavě, a to jak od pedagogů, tak i od rodičů. Označují je za mocenskou praktiku, která v dítěti vyvolává ponížení a narušuje jeho svobodu.
To je taková přecitlivělost, která se týká extrémních situací, ale ne běžného života.

K fyzickým trestům a direktivní výchově je nakloněno stále hodně rodičů. Tušíte proč? Jde opravdu jen o vzory, které si neseme od svých rodičů, nebo na svoje děti nemáme čas?
To, že na dítě nemáme tolik času, se projevuje jinak než direktivní výchovou. To se projevuje tím, že své špatné svědomí z nedostatečného kontaktu s tím dítětem si cukrujeme poskytováním nepřiměřeně hmotných dárků a plníme jeho přání, aniž bychom v něm vychovali tu schopnost odložené satisfakce, to kouzelné slůvko „až“: až k Vánocům, až k narozeninám. Má všechno hned, protože než abychom si nalepili vousy na Mikuláše a zúčastnili se rodinných taškařic, tak místo toho mu dáme magneťák, kolo, skate a běž si hrát. To je daleko horší než ten pohlavek. To je to nejhorší, co dítě může slyšet. To jinými slovy znamená „ty mě nezajímáš“. Já si chci dělat svoje a ty koukej vypadnout.

Ty dopady jsou pak asi fatální.
Jeden z dopadů je, že se nenaučí odložené satisfakce, že si zvykne na to, že jeho nedostatek emočního zaujetí ze strany rodičů je kompenzován hmotným dostatkem, nenaučí se odkládat uspokojení svých potřeb. Takže když pak přijdou první problémy - opustí ho děvče, první láska, nebo mu někdo něco ukradne, tak on to nezvládá, protože na to není zvyklý a na ty problémy si nadbíhá úspornou zkratkou jako je droga, protože ta vám udělá dobře hned, nemusíte čekat až po Vánocích.

Za bývalého režimu byly studie na mladých lidech, kteří tuto souvislost vypozorovali, říkají tomu děti s klíčem na krku nebo syndrom prázdného bytu: přijdou ze školy, doma nikdo, rodiče vysocí funkcionáři nebo ředitelé podniků a podobně, jejich děti měly klíč na krku, kterým si odemkli, hodili tašku a šli na ulici si sednout na zábradlí, tam kývali nohama a nudili se a vymýšleli co by. Nebyly to děti sociálně nejslabší, byly to naopak děti z takzvaně dobrých rodin a z nich se potom rekrutovali jednak drogově závislí a jednak kriminální subkultura, což jde ruku v ruce.

Děti se na nás obracejí nejčastěji kvůli sebepoškozování, sebevražedným myšlenkám, depresím a úzkostem, vypráví Hana Petráková z Linky bezpečí:

Sociální sítě a tlak na výkon děti dohání k sebevraždám, říká Hana Petráková

Nedávno jsem četla příspěvek o skryté agresivitě matek, které navenek působí jako milující a i když dítě fyzicky netrestají, ví však, že otec dítěte si pro ránu nejde daleko. Takže když dítě zlobí, vystavují ho tlaku výhružek: „Počkej, až se táta vrátí, on si to s tebou vyřídí.“ A skutečně pak otci začnou hlásit všechny prohřešky, kterých se dítě dopustilo, a pak se s klidem dívají, jak otec dítě trestá. Co se děje v duši takového dítěte a kam směřuje jeho vývoj?
Do určité míry cítí pocit křivdy, že není matka zárukou toho bezpečí, což je jejich hlavní role ve výchově v dětství. To je ten přístav, do kterého se to dítě stále vrací. To se dá modelovat i u opiček na takzvaných tvrdých matkách a měkkých matkách, když je tváří v tvář nějakému nebezpečí, vrací se, tam natankuje odvahu a sílu a zase se vydá do světa. A ty exkurze jsou furt větší a větší až opustí tu oběžnou dráhu a už se nevrátí. To je ta dospělost, tak tenhleten proces je narušený, protože ta vazba k matce je tím jejím vzorcem chování narušena a ta matka jako zdroj bezpečí a tedy eliminace úzkosti nefunguje, a to může dojít až k poruchám spánku a fobiím.

Psychiatr, popularizátor vědy a vysokoškolský pedagog Cyril HöschlZdroj: Deník/Bohumila Čiháková

Co dalšího je za nárustem dětských duševních nemocí?
To je velmi těžké říct. Ten nárůst je spleten z několika zdrojů. Jedním zdrojem je to, že se do psychiatrie dostávají jevy, které dřív byly mimo medicínu. Dřív, když dítě zlobilo, tak to byl spratek, kdežto teď je ADHD, dřív bylo blbé, dnes je dyslektik, čili z nějaké poruchy chování se stala diagnóza. Nesmíme zapomenout, že to je proces, kterým jsme v minulých desetiletích prošli. Nechci to zlehčovat, ale takhle to skutečně je.

Když se podíváte, jak se pootočilo chápání těch poruch a jak se pootočilo nahlížení třeba i na opožděný vývoj dětí: před 30, 40, 50 lety by šly automaticky do zvláštní školy, dneska můžou odmaturovat. To je velký rozdíl. Další aspekt je rodičovství, respektive zvyšující se věk rodičů. Dneska mají zhusta první dítě třeba ve čtyřiceti nebo v pětačtyřiceti, což je obrovský rozdíl. Zejména u mužů se to dává do souvislosti s nárůstem poruch autistického spektra. Neptejte se mě jak, ale je to jedna z hypotéz.

A za další, nastala změna životního stylu. Skutečnost, že nežijeme v rodinných generačních uspořádáních, kde na vejminku jsou dědeček s babičkou a rodiče pracují na poli a dítě tam pomáhá, když přijde ze školy. To je model, který už existuje jenom tu a tam na vesnici, ale ve městech už vůbec. A toto trojgenerační uspořádání je nahrazeno různými záchrannými sociálními sítěmi, domovy důchodců a podobně, které se o ty jedince postarají, ale vnitro-rodinné vazby jsou zpřetrhány, protože se ta osobní zodpovědnost za naše předky a za naše potomky přenesla na instituce, medicínu a sociální služby.

Trochu mi v tom vašem výčtu chybí stres a tlak na výkon.
Souhlasím. Je pravda, že ten tlak na výkon - různé kroužky, kterých je každý den hafo, a maminky dělají taxikářky z jednoho kroužku do druhého - to narostlo neobyčejným způsobem oproti třeba našemu dětství. Nedá se ale říct, že u každého dítěte je stres příčina. Samozřejmě, že stres se podílí zejména jako rizikový faktor na depresích a na úzkostných poruchách a možná i na jiných, ale není to vždycky tak přímočará kauzalita, jak by se nám zdálo. Je jednoduchý říkat, že žijeme ve stresové době. Já si tím vůbec nejsem jist, možná na ty děti se toho valí víc, než by mělo, na druhou stranu ještě horší, než ten stres, je nuda.

Co si o tělesných trestech myslí psychoterapeut a lektor kurzu Výchova bez násilí Martin Galbavý? Přečtěte si rozhovor Deníku:

Dítě potřebuje hranice. Je ale chyba vynucovat je bitím, říká psychoterapeut

Stres a tlak na výkon je jedním ze spouštěčů duševních potíží, mě ale zajímá, proč jsou lidé různě citliví na různé stresové podmínky.
Protože máme vrozenou jednu vlastnost, a to je odolnost vůči stresu. Jako se lišíme v barvě vlasů, v tělesné výšce a v barvě očí, tak se lišíme ve své schopnosti odolávat stresu. Nemáme geny pro duševní nemoc, nemáme gen pro depresi, ale my máme gen pro to, jak zvládat nápory života, které nás k té depresi vedou. Takže někdo je otužilejší, odolnější a snese toho víc a někdo méně.

Dá se to vyjádřit mírou neuroticismu. Neuroticismus je schopnost, jak čteme skutečnost, jak čteme to, co se nám děje, a to může být velmi negativně zkresleno, všechno interpretuje ve svůj neprospěch. Tam je riziko deprese velké, nebo naopak svoji vinu nepřipouštíme a příčiny vidíme jinde, tam je riziko deprese malé. Tenhleten kognitivní styl je z velké části vrozený a souvisí s rysem, který se měří i s dotazníkem neuroticismu: čím vyšší hladinu neuroticismu ta testovaná osoba má, tím větší pravděpodobnost je, že pod vlivem stejných událostí se u ní rozvine duševní porucha a skončí na psychiatrii než ten, kdo má odolnost větší a míru neuroticismu nízkou.

Jakou roli v tom mají rodiče?
Mohou to modifikovat - buď zhoršit, anebo korigovat. Vždycky tam ten prostor pro korekci je. To znamená, že nemůžeme být úplnými fatalisty a říct, že je to v genech a nedá se s tím nic dělat. Vždycky tam nějaký prostor je, ale řekněme si, že duševní nemoci jsou, podíl genů na jejich rozvoji se pohybuje téměř od 0 až někde k 80 procentům a třeba některé poruchy autistického spektra mají vysoký podíl genetické složky kolem těch 80 procent, ale pořád ještě tam je 20 procent něčeho, co můžeme považovat za prostor k manévrování a možnost nějaké nápravy.

Psychiatr Cyril Höschl hovoří o fyzickém trestání zlobivých dětí:

Takže rodiče mohou ovlivnit to, aby dítě později neskončilo v péči psychiatra?
Když si vezmeme studie, které jsou na to zaměřeny, tak především v rodinách se ukázalo jako jednoznačně patogenní takzvané overexpression motions (nadměrně vyjádřené emoce), to znamená, že se dělá z komára velbloud, všechno je strašný. Například problém s zkyslým mlékem v lednici - je z toho aféra na celý večer: Kdo to tam nechal? Kdo to nechal otevřené a tak dále. Udělá se z toho daleko větší problém, než jaký si zaslouží. Tyhlety nadměrně vyjádřené emoce, my bychom řekli Itálie, jsou kupodivu prvním z prokázaných rizikových faktorů rozvoje budoucích schizofrenních pacientů.

Pak to byly takzvané schizofrenní matky. To se nepotvrdilo, ale byly to takové, které komunikují s dětmi dvojitou vazbou, kdy foukají horké a studené jednou pusou. Když se dítě zeptá „Mami, můžu jít do kina?“ a ona řekne „No, tak si teda běž“, tak na verbální úrovni říká, že může jít, a na normální úrovni mu říká „běda, jestli půjdeš“. Tato dvojí vazba a ambivalence je rizikovým faktorem, protože mate city toho dítěte.

Jak najít soulad, nedělat si naschvály a vychovat z dítěte šťastného jedince, radí psycholožka Markéta Švamberk Šauerová v podcastu Deníku:

PODCAST: Vychovávám svoje děti dobře?

City jsou pro malinké dítě vlastně nejdůležitější - mazlení, dotyky, opečovávání, mluvení na něj a laskání. Co ho ovlivní v jeho dalším psychickém vývoji? V čem nebo proč jsou na tom tyto děti potom lépe?
Nepochybně to je velmi důležitý faktor a je dobře, že jste to zmínila. Na to jsou úžasné pokusy už na hlodavcích. Michael Meaney z McGill University v Kanadě studoval mateřské chování laboratorních potkanů a zjistil, že mezi potomky, s nimiž se jejich matka mazlila málo, a těmi, s nimiž se mazlila hodně, jsou obrovské rozdíly právě v tom, jak jsou odolní vůči stresu a jak se tato odolnost vůči stresu determinuje. Odolní jedinci v náročnějších podmínkách lépe obstojí, a tudíž jim jde život lépe než těm zranitelnějším. A souvisí to právě s tím, jak se s nimi v dětství maminky mazlily. U těch potkanů to je kritická perioda. To jsou vteřiny a minuty života, kde maminky tím mazlením jakoby nastaví to dítě na celý život, i když už ho pak opustí a už neuvidí, naprogramuje jeho odolnost vůči stresu. Když jste vystresovaná, tak ta strasová reakce je žádoucí, protože je život zachraňující, ale musí se včas vypnout, protože pak působí ty choroby. A takto to funguje u mazlení dítěte s matkou.

Mnoho rodičů - a přiznám se, že to udělám občas taky - dá svým dětem tablet nebo jim pustí v televizi pohádku. Je to řekněme adekvátní verbální kontakt, který nahradí alespoň občas ten přímý rodičovský?
Nežijeme ve středověku. Tenkrát jim dali káču nebo kostky, ať si točí a hrají, tak teď se jim dá tablet, ale nemělo by to být příliš často, protože je to náhražková aktivita. Rodiče nebo prarodiče posadí děti před televizi nebo k počítači, když chtějí mít chvíli pokoj, potřebují uvařit oběd nebo něco dodělat, což je pochopitelné. Ale když čtení pohádek, vyprávění si, povídání si naradí těmito konzervami, tak to sice u těch dětí funguje, ale je to, jako kdyby byly celé dětství na umělé výživě.

Britská psycholožka Mavis Klein upozorňuje na pět špatných programů pro život, které si na základě rodinné výchovy utváříme už v dětství: buď dokonalý, silný, vstřícný, snaž se, pospěš si. Když se na tyto programy podíváte z psychiatrického hlediska, co hrozí do budoucna těmto dětem, které se je snaží marně plnit?
Když budete mít štěstí a potomek je odolný, můžete vychovat šampiona, ale to je ten lepší a vzácnější případ. Spíš vychováte někoho, kdo se pod tím nakonec zlomí, dá se na drogy nebo zneurotičtí - to znamená, že má některou z úzkostných poruch. Nebo se to obrátí v mentální anorexii. Prostě dítě těmito požadavky traumatizujete.

Pane profesore existuje z toho cesta ven?
Stačí být k dětem tolerantnější a upustit z té dokonalosti požadavků rodičů, nesnažit se na dětech uplatnit svoje vlastní nenaplněné ambice. Nemusíme mít všichni Einsteiny a Jágry. I „normální“ děti mají obrovskou hodnotu, jsou milé a jsou nezastupitelné. Nemusí z nich být žádní virtuosové, mohou se něčím vyučit - a zaplať pánbůh za to.

Rodiče bývají často přepracovaní, na děti mají málo času, varovné signály neberou vážně nebo je přehlížejí a bagatelizují,“ říká dětská psycholožka Daniela Müllerová z Centra LOCIKA:

Sebevražda dětí je poslední kapka vleklých problémů, upozorňuje psycholožka

Těch rodičů s nenaplněnými ambicemi asi nebude málo.
Je potřeba se nad tím zamyslet a trochu povolit otěže. To neznamená nechat je dělat, co chtějí, válet se do jedenácti v posteli a nudit se, ale nechat je, ať jdou svou vlastní cestou a nesnažit se za každou cenu, aby z nich byl taky doktor nebo advokát nebo manažer. Ať je, čím chce, třeba uklízečkou, když má o tom tu představu. To nijak nesnižuje lidskou hodnotu. Nesplněné ambice rodičů, kteří mají představu, že vychovávají génie, to je nejhorší podhoubí právě traumatizace dětí.

A máte nějakou radu pro rodiče, jak nebo kdy rozpoznat, že se u dítěte rozvíjí duševní porucha?
Když s ním ztrácíme kontakt a máme pocit, že nám něco zatajuje. Když se k němu chováme pokrytecky a neupřímně a ono nám to oplácí. Ve chvíli, kdy zjistíme, že se chová podivně v rozporu s tím, jak jsme ho dosud znali, že to dítě bylo třeba do 12, 14 let veselé, aktivní, chodilo hrát tenis nebo na kytaru a najednou začalo být zamlklejší. Zamyká se v pokojíku, na dotazy spíše odsekává. Když kytara visí na zdi a tenisová raketa je prorostlá pavučinou, tak to je velké varovné znamení. Něco se děje, když to trvá déle jak čtrnáct dní.

To, co popisujete, jsou časté znaky puberty. Jsou ještě nějaké signály, které poukazují na to, že nejde jen o pubertu, ale už o duševní nemoc?
No právě ty, kdy to dítě přestává v některých z těch pilířů, na kterých stojí naše existence, fungovat. Těmi pilíři jsou zaměstnání, u dítěte škola, kde se mu zhorší prospěch, pak je to volnočasová aktivita - kroužky a podobně. No a pak rodina a aktivity. Když v některých z těchto aktivit začne dítě očividně selhávat, tak to je znamení, že už jde o poruchu.

Hostem redaktorky Deníku Bohumily Čihákové byl Cyril Höschl, psychiatr, popularizátor vědy a vysokoškolský pedagogZdroj: Deník/Bohumila Čiháková

Kvůli pandemii, ale i zátěži a tlaku na výkon dětí vznikla výrazná poptávka po dětských psychiatrech, kterých je stále nedostatek. Jde o nezájem o tuto profesi?
Částečně je to nezájem, protože je to velmi náročné. S dětmi se komunikuje jinak než s dospělými. Musíte se do toho jejich světa vžít a řadu věcí odečítat. Vy se nemůžete zeptat „jaké jsou vztahy u vás v rodině“, vy mu musíte dát za úkol nakreslit zakletou rodinu: „Nakresli mi zvířátka, řekni mi, kde jsi ty, kdo je maminka, kdo je tatínek.“ Tatínka nakreslí jako lva, maminku jako kočičku, sebe jako myšičku. A nebo taky obráceně, a teď to musíte rozklíčovat. A ta specializační průprava je pro ty lidi neatraktivní, z hlediska toho, co je čeká. Atestace, kde trvá několik let, než se k ní propracuje. Zatímco ostatní kolegové v těch oborech, které si zvolili, už pracují. Takže řada těch mediků jde radši na plastickou chirurgii nebo kosmetiku než na psychiatrii.

Kde pak hledat pomoc, když rodiče zjistí, že jejich dítě má psychické potíže, ale lékaře nenajdou, obzvlášť v menších městech nebo na vesnicích?
Tu pomoc prostě mnohdy nenajdete, nebo ji najdete v soukromém sektoru. Jsou strašně dlouhé čekací lhůty. Tam, kde nic není, ani smrt nebere.

Vzniká z toho i problém, kdy na tom rodiče nejsou finančně dobře a nemohou si dovolit každý měsíc platit medikaci pro své dítě, protože recept předepsal lékař ze soukromého sektoru a pediatr nemá oprávnění antidepresiva předepisovat.
Pokud je to dítě indikované, tak je lék hrazený pojišťovnou, ti rodiče by ho vždycky měli mít zadarmo.

Děti potřebují cítit podporu i to, že mohou požádat o efektivní pomoc:

Přibývá dětí s psychickými poruchami. Musí vědět, že mohou požádat o pomoc

Psychiatři ze soukromého sektoru smlouvy s pojišťovnou nemají. Z pacienta se tak stává samoplátce.
Tak teda najít někoho, kdo tu smlouvu má, anebo najít lékaře, který tu smlouvu má. Bude to přinejmenším předepisovat, to se prostě nedá nic jiného dělat. To jsou situace, které jsou obtížné. Taky proto se volá po reformě zejména v dětské psychiatrii, která je kritická, která je už za hranou únosnosti a hlavně v nepoměru mezi poptávkou a nabídkou.

Máte čtyři dospělé děti. Byl jste jim dobrým otcem a měl jste na ně čas?
Měl jsem mít víc času, protože když byli ve věku, kdy tátu nejvíc potřebovaly, šel jsem po listopadu 1989 do různých funkcí jako děkan fakulty a řešil mezinárodní vztahy a angažmá v mezinárodních organizacích. Takže jsem často nebyl doma a bylo to všechno jenom na manželce, ale moje děti si na to kupodivu nestěžují. Jeden z mých synů mi dokonce říkal, že to je dobře. Vidí prý u spolužáků, jak je hrozné, když rodiče své děti prudí, a já že jsem kolikrát ani nevěděl, kam chodí do školy.