Snad žádná dopravní komunikace v Česku nemá tolik "nej" jako právě tato dálnice. Je nejstarší, nejdelší, nejvytíženější a stojí na ní nejvyšší dálniční most v Česku. Bohužel je také historicky nejproklínanější a zvlášť v posledních letech nejrozestavěnější a nejvíce opravovaná.

Na dopravu po ní existuje snad nejvíc vtipů, většinou notně černohumorných. V roce 2008 se na ní stala vůbec největší hromadná nehoda v české historii. A některé havárie na D1 se dodnes řadí mezi nejtajemnější.

Nejstarší, nejdelší, nejvyšší

První les stojící v cestě budoucí silniční trasy se začal kácet dne 19. ledna 1939 úplně někde jinde, než kudy dnes dálnice vede, tedy u Zástřizel na Zlínsku. V této souvislosti stojí za zmínku, že původní plány D1 vůbec nepočítaly s tím, že povede přes Prahu a Brno, ale naopak města s vysokou hustou zalidnění obcházely. První projekt z roku 1935 se tak jmenoval Národní silnice Plzeň – Košice a jeho trasa byla zcela odlišná od té dnešní.

Mnichovská dohoda a odstoupení podstatné části československého pohraničí Německu tyto záměry samozřejmě pozměnily. Změna poměrů vyžadovala zejména propojení významných center - nová trasa tak spojovala Prahu, Jihlavu, Brno, Zlín a slovenskou hranici. Po okupaci Německem byly plány drobně pozměněny, ale výstavba pokračovala až do roku 1942, kdy byla po postupném omezování definitivně zastavena.

Znovu stavět se začalo až o celé čtvrtstoletí později, tedy v roce 1967. Od začátku se bohužel stalo smutnou tradicí, že české dálnice se staví nejen draho, ale zejména nesmírně pomalu. Zatímco první úsek z Prahy do Mirošovic byl otevřen 12. července 1971, až do Brna byla dálnice prodloužena teprve v listopadu 1980. V letech 1988 a 1992 byly do provozu uvedeny úseky k Vyškovu, kde se dělila doprava ve směru na Zlín a na Olomouc a následovala další velká odmlka: nový úsek Vyškov–Vrchoslavice byl otevřen až 24. října 2005.

V současnosti je D1 po další výstavbě nejdelší českou dálnicí s celkovou projektovanou délkou 376,5 kilometru. Ve Velkém Meziříčí vede na svém 144. kilometru po mostě Vysočina, který překlenuje údolí řeky Oslavy ve výšce 76 metrů, což z něj dělá nejvyšší dálniční most v Česku. Je také dálnicí s největší hustotou vozidel - denně po ní projede více než 105 tisíc aut.

Říjnová tragická nehoda na D1: 

Hrůza v bílé tmě

K největší hromadné nehodě na dálnici D1, která je podle dostupných údajů i největší silniční havárií v dějinách Česka, došlo na velikonoční Zelený čtvrtek 20. března 2008. Náhlá sněhová bouře tehdy vytvořila na Vysočině doslova bílou tmu, v níž do sebe mezi obcemi Skorkov a Větrný Jeníkov a u vesnice Řehořov narazilo celkem 231 vozidel. Podle pozdějšího vyšetřování šlo o řetězovou sérii 93 dopravních nehod.

"Přesně na stém kilometru se nejdřív srazilo patnáct automobilů a kvůli hustému sněžení další a další řidiči nestačili brzdit a naráželi do již havarovaných aut,“ popsala tehdy situaci mluvčí krajských hasičů Petra Musilová.

"Ráno jsem jel z Brna do Prahy přes Jihlavu. Do Jihlavy to bylo poměrně dobré, ale pak začalo hotové peklo. I s plným autobusem cestujících jsem vjel do bílé tmy. Nebylo v ní vůbec nic vidět," řekl Deníku tehdy třiačtyřicetiletý profesionální řidič autobusu Student Agency, který nechtěl zveřejnit své jméno.

Při této hromadné srážce bylo zraněno 30 osob, z toho tři těžce. Lidé v havárce zůstali na dálnici ve špatném počasí uvězněni dlouhé hodiny, znovu obnovit provoz se podařilo až po 11 hodinách. 

Nehoda na D1 u Ostrovačic:

Určit viníky nebylo jednoduché, protože šlo o souhrn několika událostí. Policie jich postupně označila osm, z trestného činu ublížení na zdraví však nakonec obvinila jen jednoho, a sice Miroslava Fialu z Ivančic, který se ve škodovce vyhýbal sypači.

"Jel jsem v levém jízdním pruhu a najednou se přede mnou objevil stojící sypač. Vůbec neměl zapnuté oranžové majáky. Viděl jsem ho na poslední chvíli a snažil jsem se zabrzdit. Přitom jsem se střetl s avií, která jela v pravém pruhu. Přetočil jsem se a zadní částí auta jsem narazil do sypače," popsal tehdy pro Deník Fiala.

Srážkou se sypačem však drama teprve začalo. Do havarované škodovky narazila nejdřív modrá felicia a těsně po ní i kamion s návěsem. Fiala si při opakovaných nárazech rozbil v autě hlavu o sluneční clonu, dokázal se ale dostat ven. Zranění utrpěl i řidič sypače.

Soud sice uznal, že Fiala za nehodu odpovídal a uznal ho vinným z ublížení na zdraví, od potrestání ale vzhledem k jeho k projevené lítosti, dosavadnímu bezúhonnému životu a ne až tak vážným následkům karambolu upustil.

Záhadný kilometr

Ne každá nehoda na D1 bohužel skončila bez úmrtí. Spíš naopak. Nejlegendárnější česká dálnice se do historie zapsala i jako smrtelně nebezpečná a krutě trestající každou řidičskou chybu. Svůj vliv na to mělo i to, že právě na této komunikaci vyhasl život řady významných českých osobností.

Chmurně slavným je zejména zatáčka na 88. kilometru u Humpolce, kde dne 1. září 1992 vyhasl život Alexandra Dubčeka a o tři roky později zde měl vážnou nehodu herec Petr Haničinec - ten ji tehdy se štěstím přežil, byť se na několik minut dostal do stadia klinické smrti. 

Zejména Dubčekovu havárii až dodnes provází řada spekulací, které jsou spojeny jak s osobou tohoto významného politika, tak i s 88. dálničním kilometrem jako takovým.

Podle zpráv v dobovém tisku jel Dubček, tehdy předseda Federálního shromáždění ještě společné Československé republiky, ze svého domova v bratislavské Mišíkově ulici do Prahy. Před sebou měl jednání ve Federálním shromáždění, pro které si vezl určité materiály. Vezl ho řidič Ján Rezník, tehdy sedmatřicetiletý příslušník federální služby ministerstva vnitra, která se stará o ústavní činitele. Pro Dubčeka údajně přijel o něco později, než měli domluveno, proto při jízdě pospíchal.

Během cesty začalo hustě pršet a silnice se stala mokrou a kluzkou. Podle pozdější Rezníkovy výpovědi dostal vůz na mokré vozovce v důsledku aquaplaningu smyk, řidič prý ještě stačil křiknout na politika: "Pozor, skrčte nohy!", pak už se ale služební BMW definitivně vymklo jeho kontrole. Podle pozdějších výpovědí svědků se auto převrátilo na pravý bok, prorazilo svodidla a skutálelo se do pole. Tam zůstalo trčet zabořené do změklé země se zadními koly ve vzduchu. 

Dubček byl v okamžiku smyku na zadním sedadle a nebyl připoután, přičemž existují přinejmenším dvě verze, proč tomu tak bylo. Podle některých výpovědí si Dubček původně sedl dopředu, na zadní sedadlo si ale odložil aktovku s materiály. Během cesty si prý vzpomněl, že se chce ještě na něco v dokumentech podívat, odpoutal se a přelezl si dozadu, kde si už bezpečnostní pás nezapnul. Podle druhé verze si dozadu sedl hned na začátku jízdy, rovněž se věnoval studiu materiálů a nepřipoutal se proto, že bezpečnostní pásy neměl rád.

Při nehodě politik v každém případě vypadl z vozu (s největší pravděpodobností zadním oknem, jež se při nehodě rozbilo), což pro něj mělo bohužel tragické následky - kdyby byl připoután a zůstal v autě, pravděpodobně by přežil. Nalezen byl ve vzdálenosti 10 metrů od vozu a převezen do nemocnice v Humpolci, kde ještě při plném vědomí komunikoval s lékaři. Kvůli poranění míchy a možnému poranění pánve se lékaři rozhodli ho letecky přepravit do pražské nemocnice Na Homolce, v té době nejlépe vybavené, kde měl být operován. Dne 7. listopadu 1992 v této nemocnici Alexandr Dubček zemřel.

Nehoda, nebo vražda?

Podle vyšetřovatelů byl jednoznačným viníkem této nehody řidič, který v rychlosti 114 až 131 kilometrů za hodinu nezvládl řízení, a navíc nerespektoval příkazovou značku omezující rychlost na 80 kilometrů v hodině. Vojenský soud v Českých Budějovicích ho za to odsoudil na 12 měsíců nepodmíněně a k zákazu výkonu řidičského povolání na tři roky. Při vynesení rozsudku Reznik podle tehdejšího Mladého světa plakal a vyznal se, že měl Dubčeka celý život rád a že si vážil příležitosti vozit a chránit ho. Přesto se však neubránil spekulacím, jež se okamžitě vyrojily.

Jedna rovina spekulací se týkala toho, zda politik nebyl úmyslně zavražděn, a pokud ano, tak proč. Lidé nedůvěřující verzi o běžné nehodě například poukazovali na to, že v téže době byl zavražděn i polský premiér Piotr Jaroszewitz, kterého našli 3. září 1992 v jeho vlastním domě ubitého sekerou a uškrceného. Jaroszewitz měl údajně spolu s Dubčekem svědčit v Moskvě o kriminálních praktikách KGB a Dubček si mohl ve své aktovce, jejíž obsah během jízdy studoval, vézt právě materiály k tomuto svědectví…

Dalším možným motivem k Dubčekově smrti prý bylo to, že se zásadně stavěl proti rozdělení Československa a jako jediný mohl mít tolik autority, aby mu skutečně zabránil.

Lidé blíže informovaní o detailech nehody však obě tyto hypotézy od počátku vyvracejí. Podle slovenského historika a Dubčekova přítele Ivana Laluhy neměl Dubček v souvislosti s praktikami KGB mluvit o ničem, co by v té době už nebylo obecně známo. Ani verze s bráněním separaci obou států příliš nesedí - v září 1992 už byla tato věc příliš v běhu na to, aby to Dubček mohl zastavit.

Další vlna spekulací se soustředila na místo samo a na to, proč na něm údajně dochází k nehodám tak často - kromě už zmíněného Petra Haničince tam v roce 1995 havarovalo v hromadné nehodě čtyřicet aut. V roce 1980 zase došlo v tomto úseku k nehodě auta se slovenskou zpěvačkou Marikou Gombitovou. Tato havárie se navíc té Dubčekově dost podobala. I v tomto případě řídil vůz někdo jiný (jedenadvacetiletá německá kamarádka Gombitové), i tehdy panovalo špatné počasí (sněhová vichřice), i tenkrát začala nehoda smykem, po němž vůz vyletěl ze silnice a skutálel se do pole. Nehoda připomínala Dubčekův případ také tím, že řidička vyvázla jen s lehkým zraněním, zatímco zranění spolujezdkyně bylo mnohem vážnější - zpěvačka skončila s poraněnou míchou, v jejímž důsledku byla upoutána na kolečkové křeslo.

Podle záhadologů má nehody na 88. kilometru na svědomí geopatogenní zóna, protože daným místem prý prochází geologická porucha, která šikmo protíná dálnici. To může vést údajně k tomu, že se řidičům při průjezdu nad takovým tektonickým zlomem nekontrolovaně zaškube ve svalech v předloktí, v důsledku čehož mohou neúmyslně trhnout volantem. Podle policie však zmíněná zatáčka žádný zvlášť kritický úsek nepředstavuje a nijak zvlášť častěji se zde nebourá. Důvodem zmíněných nehod nebyla podle policistů žádná záhadná zóna, ale nepřizpůsobení jízdy stavu vozovky. Zatáčka navíc byla po Dubčekově nehodě přestavěna, aby byla lépe klopená a bezpečnější. Také voda se dnes z komunikace odvádí sofistikovanějšími metodami než na začátku 90. let.

Stále divoká dálnice

Co čeká nejstarší českou dálnici dál? Kolem Brna by mělo dojít v příštích letech k jejímu rozšíření na šestipruh. První takový úsek by měl vzniknout mezi Kývalkou u Omic na Brněnsku a Holubicemi na Vyškovsku. Práce na jeho rozšíření mají začít v roce 2022 a skončit o sedm let později. Odhadovaná cena tohoto rozšíření činí necelých 12 miliard korun.

Další nový šestipruh už funguje na dvoukilometrové části dálnice D2 mezi Brnem-jih a Chrlicemi. "Prodloužili jsme odbočovací a připojovací pruhy. Díky této úpravě se zvýšila plynulost a bezpečnost dopravy," sdělil Brněnskému deníku letos v červnu mluvčí Ředitelství silnic a dálnic Jan Studecký. 

I přes úpravy a opravy v posledních letech, jimiž D1 prochází, však zůstává páteřní komunikace České republiky nadále zrádná a vyžadující od řidičů plné soustředění. Naposledy se to ukázalo v neděli večer 13. října letošního roku, kdy na 49. kilometru ve směru na Brno došlo k tragické nehodě spojené s požárem cisterny a čtyř osobních aut. Jeden člověk nehodu nepřežil a čtyři byli zraněni.