Jak jste se vy, politolog a novinář, dostal k divokým koním?
Už když jsem pracoval pro regionální Deník, a později jako šéfredaktor jeho celostátní redakce, zajímalo mne téma životního prostředí. Ke koním mne vlastně přivedli motýli.

Co mají společného motýli a divocí koně či zubři?
Psal jsem – spolu s odborníky na hmyz – sérii článků o vymírání motýlů. Jako příčina se tehdy uváděla změna hospodaření v krajině, během níž motýli, brouci a další tvorové a rostliny postupně ztráceli vinou člověka prostor a podmínky k životu. Překvapovalo mne, že by tolik druhů bylo závislých právě na činnosti člověka v krajině.

Jak to vlastně fungovalo dřív?
Přesně to mi začalo vrtat hlavou. Dospěl jsem k tomu, že spoustu přírodních procesů v minulosti zajišťovali velcí kopytníci, divocí koně, zubři a pratuři, kteří dřív, než je lidé vyhubili, obývali volnou krajinu. Kolegové-vědci mi to při psaní dalšího článku potvrdili. Postupně se vyjasnilo, že původně se u nás a vůbec v celé Evropě nerozkládal jen les, ale také savana, mozaikovitá krajina. A v ní žila stáda velkých kopytníků. V té době jsme věděli, že o jejich návrat do přírody se leckde už léta snaží, že první zubři už žijí na Slovensku, v Německu, že v Nizozemí se snaží zpětně vyšlechtit pratura.

A ti motýli? Co pro ně velcí kopytníci v krajině „zařizují“?
Divocí koně brání zarůstání krajiny jednotvárnými trávníky, křovinami a náletovými dřevinami, navíc přednostně spásají agresivní druhy trav a křovin, nejsou tak „rozmazlení“ jako domestikovaná zvířata. A takto „vysvobozují“ kvetoucí byliny, na něž přilétají motýli a další opylovači včetně včel a čmeláků. A za hmyzem přilétají ptáci. Zároveň kopytníci rozrušují kopyty zemi, tím ji jakoby „orají“. Navíc jejich trus využívají určité druhy brouků.

Takže jste se rozhodl je také získat pro nás.
Zprvu jsem doufal, že naše články probudí některou ochranářskou organizaci, aby se vydala podobnou cestou jako naši sousedé, ale nikdo se k tomu neměl. Tak jsme museli začít sami. V roce 2007 jsme založili ochranářskou společnost Česká krajina.

Dalibor Dostál
* Narodil se v Kutné Hoře v roce 1974.
* Vystudoval tamní gymnázium a politologii na Masarykově univerzitě v Brně.
* Pracoval jako šéfredaktor Deníku, nyní je redaktorem ekonomického magazínu Profit a ředitelem obecně prospěšné společnosti Česká krajina.
* Je ženatý, má tři děti.
* Jeho koníčkem jsou v posledních 15 letech koně. Divocí koně.

Pak se tedy hezkých pár let zdánlivě nic nedělo. Protože první koně jste přivezli až o osm let později, v lednu 2015.
Opravdu jen zdánlivě. Protože jsme museli vyřešit nekonečně mnoho problémů. Sháněli jsme peníze, vhodné pozemky, množství různých povolení… Byl to opravdu velký boj. A to všechno jsme dělali ke své běžné práci, která nás stále živí – kolega Miloslav Jirků k práci vědce a já ke své práci v redakci. V těch letech jsem pracoval devatenáct hodin denně. Rodina, krom manželky mám tři děti, ze mě tehdy nic neměla a viděla leda můj obličej, v němž se neustále odráželo jen modré světlo monitoru. Už kvůli nim jsem byl šťastný, když do rezervace vyběhli první koně. Alespoň zpětně viděli, že má práce měla smysl.

První divocí koně vyběhli na pastviny bývalého vojenského prostoru v Milovicích. Tam jste konečně našli správné podmínky a spřízněné úředníky?
Původně jsme chtěli rezervaci založit v jižních Čechách, ve vojenském prostoru v Boleticích. Jde o to, že bez péče vojenské prostory zarůstají a armádu stojí hodně peněz toto bezlesí udržovat. Jak jsem již zmínil, velcí kopytníci spásáním udržují krajinu otevřenou. Vojenských prostor je u nás povícero, ale my jsme chtěli projekt začít v Boleticích, protože kolega Jirků i ostatní, co s námi pracují, jsou z Jihočeské univerzity nebo z Biologického centra v Českých Budějovicích. Armádě se původně naše myšlenka líbila, ale nakonec všechna jednání vyšuměla do ztracena. Než padlo rozhodnutí na všech potřebných místech a úrovních, padla vláda, vyměnil se buď ministr, nebo náčelník generálního štábu, nebo šéf vojenských lesů, nebo újezdu a mohli jsme začít znovu. Po všech těch marných jednáních jsme zkusili Milovice a našli vstřícnou ruku a dostali podporu od Středočeského kraje.

Ten také řešil, co s bývalým vojenským prostorem.
A co se stovkami hektarů nevyužívané půdy, které začaly postupně zarůstat agresivními druhy trav, náletovými dřevinami a z nichž se postupně ztráceli motýli, brouci, vzácné květiny…Bohužel tyto pozemky kraj již předtím pronajal. Ale vedení kraje nás dalo dohromady s městem Milovice, které vlastní sousední a rovněž nevyužité pozemky a náš záměr se jim velmi líbil. To, že jim vyřešíme problém s pozemky a že atraktivní zvířata přitáhnou do regionu turisty. Další hektary jsme pak získali od Agentury ochrany přírody a krajiny, dohromady 160 hektarů. A cesta pro první divoké koně se definitivně otevřela.

Kde jste divoké koně, zubry a pratury získali?
Prvních 14 koní jsme dovezli z anglického Exmooru. Do dnešních dní tam, a v dalších chovech na světě, přežily ve volné přírodě poslední zhruba dva tisíce koní, což je mimochodem stejný počet jako žijících pand velkých. Zubry jsme získali z Polska. Po první světová válce byli v přírodě vyhubení, přežili v oborách a v zoologických zahradách a před lety se stali atrakcí Bělověžského pralesa a dalších polských rezervací. Pratury máme z Holandska, kde je zpětně šlechtí z primitivních plemen turů.

A kolik se jich u nás pase dnes?
Naše stádečka se utěšeně rozrůstají a množí. Koní jsme na jaře napočítali 111, 71 koní na dvou pastvinách v Milovicích, dvacet v Národním parku Podyjí a dalších dvacet v ostatních třech rezervacích – na Plachtě v Hradci Králové, Josefovských loukách u Jaroměře a v Dobřanech u Plzně. V minulých dnech pro ně vznikla nová rezervace u Rokycan. Zubrů k nám přicestovalo 13 a v současné době jich máme 23 a praturů jsme dovezli šest a už je jich 18. Všem třem druhům se u nás evidentně daří.

A rozrostli jste se tedy i vy. U Milovic nezůstalo.
Druhou rezervaci jsme získali v Národním parku Podyjí a doufáme, že míst pro naše zvířata bude přibývat, alespoň zájem o ně i o tento způsob péče o krajinu projevují další rezervace a kraje. Chtěli bychom pro naši myšlenku získat další národní parky, chráněné krajinné oblasti, neziskovky z oblasti ochrany přírody. Vytipovali jsme pro ministerstvo životního prostředí 145 lokalit na území Česka, které by mohla pastva velkých kopytníků buď zachránit, nebo výrazně zlevnit péči.

Tedy nejde vám jen o území vojenských prostorů.
V první řadě to jsou vojenské prostory, ať už Doupovské hory, Libavá nebo Boletice. Velký potenciál ale mají i národní parky, ať už je to ten největší – Šumava, nebo Krkonošský národní park. V Podyjí už se ostatně pase dvacet koní. A tak se těším, že brzy zabydlíme také rezervaci Zubří v Železných horách a lokalitu v bývalém vojenském prostoru Ralsko. Jsou to moc hezká místa a místní ochranáři mají o koně nebo zubry zájem. Na našich plánech přitom není nic megalomanského, v porovnání se zahraničím jsou české pastviny velkých kopytníků zatím miniaturní. Třeba kolegové v Německu už takto využívají dvě stovky míst, některá výrazně větší než tisíc hektarů.

Projevila se již přítomnost divokých koní?
Abych byl konkrétní, na naši pastvinu se k naší velké radosti po padesáti letech vrátil modrásek jetelový, objevila se první rodinka dudka chocholatého a kolega nedávno poprvé uslyšel i chřástala polního, zvláště chráněný druh ptáka. Všechny nás překvapila rychlost proměny, návratu původních rostlin, hmyzu i ptáků. Ukázalo se, že přírodě stačí málo, jen impulz, a najednou začnou znovu fungovat procesy a vazby jako před stovkami let. Například již druhý rok po příjezdu prvních koní vědci při sčítání motýlů napočítali 59 druhů denních motýlů.

Česká krajina je nezisková organizace, kde jste získali peníze?
U prvního projektu jsme dostali dotaci z evropských peněz od ministerstva životního prostředí a finanční podporu od Středočeského kraje. Loni nás podpořil i Jihomoravský kraj. Desítky až stovky tisíc korun jsme získali i od menších dárců.

V kolika lidech na tomto pracujete?
Kromě nás dvou ústředních osob se kolem projektu pohybuje tak deset dvanáct převážně jihočeských biologů.

Tím se dostatečně vysvětluje těch 19 hodin denního zápřahu. Užíváte si vůbec někdy „své“ divoké koně podobně jako návštěvníci rezervace?
Teď už je to „jen“ čtrnáct hodin denně. Můj sen byl úplně jiný. Doufal jsem, že se konečně po těch letech novinařiny v redakci a u počítače dostanu častěji ven do přírody a budu se kochat pohledem na zvířata. Ale dostanu se k nim vlastně, jen když musím řešit nějakou administrativu přímo v terénu nebo vedu exkurzi. Mimochodem, za prvních devět měsíců letošního roku se u nás vystřídalo třináct kontrol a statistických šetření, další čtyři jsme absolvovali v říjnu a již se nám hlásí další dvě. Při zacházení s veřejnými prostředky je prověřování určitě na místě, ale…

… ten počet kontrol je drastický!
Příprava nutných podkladů i samotné kontroly nám zabraly tolik času, že jsme museli téměř zastavit přípravu nových rezervací i rozšíření milovické rezervace. Je neuvěřitelné, kolik formulářů, hlášení, žádostí, stanovisek musíme vyplňovat a sepisovat. Jen pro zajímavost, jedno zvíře musíme registrovat na čtyřech místech, na různých typech formulářů, tištěných i elektronických, do různých – samozřejmě nepropojených – databází. Tohle nám zabírá strašně moc času a člověka to velmi ubíjí.

Nebylo by načase se věnovat České krajině na plný úvazek?
Českou krajinu jsem zakládal jako nízkonákladový projekt: Je to sice čím dál méně udržitelné, ale novinařina mne pořád baví – a živí. Snažím se obojí vybalancovat.

„Za přelomový projekt pastvy velkých kopytníků“ jste zjara dostal cenu Josefa Vavrouška. Bojujete s byrokracií, ale na druhou vás musí toto ocenění, ale hlavně vaše výsledky, dost uspokojovat i nabíjet.
Opakovaně propadám skepsi, třeba když se letos zkomplikovalo rozšíření rezervace a my čelili hrozbě, že zvířata nebudeme mít kam dát a že je budeme muset utratit. Nebo když externí firma udělala administrativní chybu a my museli vracet část dotace a půjčovat si na rozběhlý projekt od kamarádů a příbuzných. Alespoň v prvních letech mi projekt dělal velkou radost, poslední léta jsou ale velmi náročná, a pokud bych si měl nyní vybrat, podruhé už bych se do podobného podniku nepustil. Obrovská administrativní zátěž a rizikovost dotací jsou přitom české specifikum. Jen pár kilometrů za našimi hranicemi dělají kolegové v Německu obdobné projekty s radostí a v klidu, u nás jsou bohužel spojené s neustálým stresem a bojem o přežití.

Nehrozí vašim zvířatům, že je někdo upytlačí nebo jim jinak ublíží?
Už jsme takový případ měli. Lidé v dobré víře házeli koňům rohlíky a jedna klisna dostala koliku, v jejímž důsledku později uhynula. V části rezervace, kde žijí zubři, jsme zase našli na stezce pytlácká oka. V té době tam zrovna natáčeli němečtí dokumentaristé, takže byli z českých poměrů v šoku. V civilizovaných zemích Evropy se nic podobného neděje. Přitom v lokalitě běží řada výzkumů, nočních pozorování a sběry materiálů, kdyby tehdy někdo z vědců po stezce s oky šel, mohlo to dopadnout tragicky. Snad se nic podobného nebude opakovat.

Chcete se přidat?
Na péči o divoké koně, zubry a pratury může přispět také veřejnost zasláním SMS zprávy ve tvaru DMS KRAJINA 30, DMS KRAJINA 60 nebo DMS KRAJINA 90 na číslo 87 777. Cena dárcovské zprávy je 30, 60 nebo 90 korun, na projekty neziskové organizace jde 29, 59 nebo 89 Kč korun. Dárcovské SMS zastřešuje Fórum dárců. Mezi další možnosti podpory patří dárcovský portál Darujspravne.cz nebo nákup ve vybraných e-shopech prostřednictvím portálu Givt.cz.

EVA BOBŮRKOVÁ