Komunikace, které spojují města, totiž zároveň rozdělují krajinu. Pro řadu druhů zvířat jsou čtyři asfaltové pruhy, po nichž se po většinu dne valí kolony aut, nebezpečnou překážkou. “Počty zvířat, která zahynou na silnicích každoročně přibývají.

Jako za železnou oponou

Nejen kvůli rostoucímu počtu kilometrů dálnic, ale i houstnoucí dopravou, říká Petr Stýblo z Českého svazu ochránců přírody. Ten provozuje záchranné stanice, v nichž končí stále více zraněných a zmrzačených zvířat. Automobily ročně usmrtí na silnících v Česku 570 000 zajíců, 52 000 srnců a 350 000 ježků. To ale není jediný důsledek, který dálnice na zvířata mají. Velké dopravní stavby totiž představují pro řadu druhů nepřekonatelnou hradbu – odborníci to nazývají fragmentace krajiny.

„Oddělují od sebe jednotlivé populace, ty pak degenerují a vymírají,“ dodal Stýblo. Pro zdravý vývoj si totiž jednotlivé populace živočichů musí čas od času vyměňovat geny „se sousedy“, jinak po čase dochází k příbuzenskému křížení, rodí se nekvalitní a poškozené potomstvo a populace postupně zanikne. „Ztrácíme určitou kvalitu v přírodě, a pokud s tím nebudeme něco dělat, tak to nakonec pocítíme všichni,“ říká bývalý ministr životního prostředí a ředitel odboru biodiverzity Evropské komise Ladislav Miko.

"Zoufale málo"

Řešení problému je známé řadu let – jsou to biokoridory, tedy jakési „zelené dálnice“ pro zvířata, která se s jejich pomocí mohou pohybovat mezi jednotlivými oblastmi se zachovanou přírodou. „Jsou pro nás stejně důležité jako dálnice,“ upozorňuje stínový ministr životního prostředí Petr Petržílek. Tam, kde se biokoridory kříží s dálnicemi, staví se pro zvířata přechody přes vozovku – takzvané ekodukty. V Česku jich je však zatím zoufale málo. Tuzemské dálnice protínají hlavní biokoridory na 34 místech, přechody plně průchodné pro velká zvířata jako jelen, rys nebo los však jsou pouze na dvou z nich. „Přechody pro živočichy chybí především na starších dálnicích.

Vliv dopravy na krajinu a živočichy

Nové stavby jsou na tom již lépe, zajištění dostatečné průchodnosti pro faunu je zde již zpravidla podmínkou povolení stavby,“ říká Václav Hlaváč z Agentury pro ochranu přírody a krajiny. V budoucnu bude nutné umožnit zvířatům překonat i starší dálnice. Ochranáři například vytipovali úsek na dálnici D1 mezi Jihlavou a Humpolcem, se stavbou dvou ekoduktů se počítá při plánované rozšíření úseku na šest pruhů.

Zahraničí? Více a výrazně levněji

V porovnání se zahraničím je v Česku přechodů pro zvířata málo. Důvod? Podobně jako silnice se totiž staví velmi draho. „Například klíčový přechod mezi oblastí Beskyd a Jeseníků na dálnici D47 se nebuduje, protože podle Ředitelství silnic a dálnic by vyšel na půl miliardy. V zahraničí přitom vznikají tyto stavby výrazně levněji,“ dodal Hlaváč. Podle Ředitelství silnic a dálnic však alespoň na nových stavbách vzniká přechodů pro zvířata dost. „Například na dálnici D11 je nadchodů i podchodů velmi mnoho,“ uvedla mluvčí ŘSD Martina Vápeníková.

Význam biokoridorů výrazně zvyšuje globální oteplování, říká stínový ministr životního prostředí ČSSD Petr Petržílek pro Deník

Zelené „dálnice“ pro zvířata jsou stejně důležité, jako ty asfaltové, říká Petr Petržílek, který se biokoridorům dlouhodobě věnuje.

Proč jsou biokoridory tak důležité?
Nejen biokoridory, ale i biocentra koncipoval zákon o ochraně přírody a krajiny původně především jako součást ochrany druhů, rostlin a živočichů. Ať už ohrožených nebo běžně se vyskytujících. Jejich význam však přesahuje tuto úlohu, především v souvislosti s projevy globálního oteplování a s nutností zachovat vodu v krajině. A také s tím, jak je krajina stále více rozčleňována civilizačními prvky, jako jsou dálnice či železniční koridory. Jejich výstavbě bychom neměli bránit, ale právě podporou vzniku biokoridorů a biocenter bychom měli vyvažovat negativní vliv dopravních komunikací.

Přestože zákon upravující vznik biokoridorů funguje několik let, stále se nedaří pokročit výrazně vpřed při jejich vytváření ani bránit jejich ničení…
Škoda, že když se v roce 1991 přijímal zákon o ochraně přírody a krajiny si stát nevyhradil vlastnické právo k pozemkům potřebným pro biokoridory a biocentra. Tehdy ještě nebyly všechny pozemky zrestituované a zprivatizované. Tím bychom měli odstraněný základní problém. Pokud bychom dnes chtěli dokončit síť biokoridorů a biocenter, tak nejde jen o peníze, které můžeme čerpat z evropských fondů, ale problém je právě s vlastnickými vztahy. Ne každý vlastník souhlasí s tím, aby na jeho pozemku vzniklo biocentrum nebo biokoridor.

Jaké řešení navrhujete?
Je nezbytně nutné aplikovat stejné principy jako u budování koridorů, jako jsou silnice nebo železnice. To znamená použít v krajním případě vyvlastnění. Protože jejich význam je úplně stejný.

A jak bránit ničení biokoridorů?
K tomu dochází především chybným nastavením zemědělských dotací. Jestliže dostáváte dotace na hektar obdělávané půdy, pak každý remízek, každá mez zemědělcům fakticky snižuje nároky na čerpání zemědělských dotací. To samozřejmě snižuje i zájem zemědělců o udržování těchto zelených prvků v krajině. Poté, co se o tom začalo více mluvit, přistoupilo ministerstvo zemědělství ke změnám dotační politiky. A pokud vím, v programech politických stran, zejména v našem programu, je zamezit tomu, aby poskytování zemědělských dotací bylo na úkor těchto krajinných prvků.

Jaké budou následky změn klimatu, pokud s pomocí biokoridorů a biocenter neudržíme vodu v krajině?
Zvýšení průměrné teploty o jeden stupeň znamená v podstatě konec obilnářských oblastí v České republice. Zvýšení teploty o dva až dva a půl stupně v podstatě znamená, že Labská nížina nebo jižní Morava se přemění v polopouště, kde nebude možné zemědělskou krajinu vůbec využívat. To je samozřejmě teorie, která předpokládá, že nebudou provedena žádná adaptační opatření. A právě budování biokoridorů, biocenter, mezí, hájů, rozčleňování velkých zemědělských ploch, využívání zemědělské půdy na principu precizního hospodaření, jsou přesně ta adaptační opatření, která by měla předejít dopadům globálního oteplování.

Zmínil jste, že při restitucích na počátku 90. let se na funkce krajiny nebral ohled. V současnosti stát prodává další velké plochy půdy prostřednictvím Pozemkového fondu, mluví se o církevních restitucích. Poučí se stát z předešlé chyby?
Určitě, ale to předpokládá i změny v územním plánování. Především při pořizování zásad územního rozvoje. Pokud budou biokoridory a biocentra vyhlášena v územně plánovací dokumentaci, tak nebude rozhodující, jestli dané pozemky přejdou do jiných rukou, nebo ne. V okamžiku, kdy tato opatření vyhlásíte až po prodeji či restituci, vzniká komplikace. Jednak nedostanete souhlas vlastníků, aby byla ochrana pozemků vůbec vyhlášena. A pokud ano, budou chtít finanční kompenzace za omezení hospodaření. Bohužel, územní plánování před lety trochu neorganicky přešlo pod ministerstvo pro místní rozvoj, důsledkem je, že se nevytvářejí územní systémy ekologické stability.

Když jsem na ministerstvu pro místní rozvoj před lety pátral, v jakém stavu je vytváření biokoridorů, nikdo nevěděl. Nemělo by být stanoveno alespoň orientační datum, do kdy by měla být základní síť biokoridorů dokončena?
Bohužel, tohle už dnes není věc státu, ale územně samosprávných celků. Pokud mohu mluvit, tak za středočeský kraj, kde jsem člen a místopředseda výboru pro životní prostředí. Tam připravujeme zelený pás kolem Prahy. Ten by měl navazovat na stávající zbytky lesů, které v Praze a kolem Prahy jsou, a měla by je propojit s většími celky, které jsou ve větší vzdálenosti. Myslím si, že středočeský kraj k tomu přistupuje velmi zodpovědně a skutečně tento zelený pás nejenom že bude navržen, ale bude i schválen při nejbližším přijímání zásad územního rozvoje, a to ještě v tomto volebním období. Jak je to v ostatních krajích, to nevím, možná by stálo za to tuto analýzu udělat, takže děkuji za podnět.

Chtěl jsem se zeptat, zda se jako stínový ministr životního prostředí ČSSD nechystáte využít toho, že kraje jsou v současné době jednobarevné, což nemusí trvat věčně, takže by byla šance to popostrčit…
Ještě ideálnější stav by byl, kdybychom vyhráli i sněmovní volby, sestavili vládu a dokončili územněplánovací dokumentace. Tak, aby odpovídaly možnostem, které má stát dnes k dispozici ve vztahu ke státním pozemkům. Mimochodem, pokud jde o adaptační opatření ve vztahu k zemědělské půdě, tak jsme se s Michalem Haškem, ale i úředníky na ministerstvech zemědělství a životního prostředí shodli, že se pokusíme ze státních pozemků vyčlenit lokality pro výstavbu malých vodních nádrží, rybníků, které mají také obrovský význam ve vztahu k prevenci proti suchu, ale i retenční význam.