Kde nastal zlom v jeho kariéře, jak mu pomáhaly politické kontakty a vidí svou další budoucnost u nás, nebo v Americe, kde často pobývá? Na to odpovídal v rozhovoru pro Deník.

Už nejen vaše firmy, ale i vy sám čelíte insolvenci. Co říkáte na pohledávky za celkem devět milionů korun, které na vás vymáhá Aleš Glončák?

Snažil jsem se s panem Glončákem potkat a probrat s ním celou situaci. Je to pro mě osobní zklamání, neboť jsme měli velice dobré vztahy a mezi námi je stále mnoho otevřených věcí. Dlouho jsme nebyli v kontaktu, ale víc bych se k tomu nechtěl v tuto chvíli vyjadřovat. Z mého pohledu pohledávka neexistuje, ale jak říkám, nerad bych k tomu v tuto chvíli říkal více, neboť je věc právě projednávána soudem a není vhodné dalšími výroky pro média předem tuto kauzu ovlivňovat.

Přečtěte si také: Zátorského strmý pád. Z miliardáře je štvanec

Vy jste už ale k insolvenčnímu soudu, který nechcete, jak říkáte, ovlivňovat, poslal námitku o podjatosti…

Ta je zjevná. Dlouhodobě sleduji, jak krajský soud k těmto kauzám přistupuje. Soudci, kteří tyto kauzy soudí, příliš podléhají médiím a společenským objednávkám.

Další pohledávku do té insolvence přihlásila Komerční banka za hypotéku na váš dům ve Slezské Ostravě. Uznáváte tuto pohledávku?

To je moje chyba. Byl jsem dlouho pryč a nevšiml jsem si, že mi z účtu neodcházejí pravidelné platby. Ve chvíli, kdy jsem to zjistil, už jsem to nemohl doplatit, protože byl podaný návrh na insolvenci. To je blbě, ale to není hypotéka po splatnosti, ale jen dvě nebo tři splátky. Takže jinak řečeno celá insolvence zkomplikovala mou stávající situaci, ale je podle mě řešitelná.

Třeba tak, že kvůli ní požádáte soud o oddlužení na svou osobu o osobní bankrot?

O tom zatím neuvažuju, to je daleko. Necítím se, že bych byl osobně předlužený. Ale když by nebylo jiné zbytí, tak by to asi přišlo, i když by to byl nešťastný konec, který by mě omezil ve více směrech. Zatím teda ale o osobním bankrotu neuvažuju.

Vraťme se na úplný začátek vašeho příběhu, kdy jste byl ještě v řadách policie. Jak jste se tehdy, na počátku devadesátých let, dostal k podnikání?

Často se píše, že jsem byl tehdy vyšetřovatelem na hospodářské kriminálce a tam jsem získal potřebné kontakty pro byznys, ale to není pravda. Já jsem pracoval na obecné kriminalitě řešil násilné a mravnostní delikty , takže žádné kontakty s podnikatelskými špičkami. Když to přeženu, tak moje největší kontakty byly cigáni, zloději a obyčejní lumpi. Takže jsem se určitě nevyhoupl přes cizí záda.

Jak to tedy bylo s vaším přechodem z uniformy do „obleku" byznysmena?

Zkušenosti jsem nejprve získal v polovině devadesátých let v menších makléřských firmách v Ostravě. Pak jsem koupil menšinový podíl v dodnes známé společnosti Broker & Partner. Z té jsem ale po dvou letech odcházel, nechal se vyplatit a už docela zabezpečený jsem koupil tenkrát většinový podíl ve společnosti Garfield. Měl jsem silný kredit a dobré obchodní partnery. Tuto dobu považuji za nejkrásnější.

To už byl konec devadesátých let?

Ano, to už bylo po divokých kuponových privatizacích, začala se profilovat podnikatelská špička, která dbala na to, aby si udržela kredit. Neříkám, že to platilo všude, ale v oblasti, kde jsem se pohyboval, fungovalo vše na podání ruky. Dělal jsem makléře a obchody s akciemi za miliony korun, a i ty jsme dokázali uzavřít po telefonu. Obě strany vždy dodržely to, co si slíbily. To byli nejlepší lidé, které jsem poznal. Garfield se stal postupně největší ostravskou firmou obchodující s cennými papíry.

Jak došlo k přerodu z Garfieldu na Geofin, který byl „v době slávy" zastřešující matkou celého impéria vašich firem?

Kromě obchodů s cennými papíry jsme pro naše klienty začali skupovat a majorizovat podíly ve firmách a pak jsme tyto firmy stabilizovali a prodali doslova na klíč. Tímto způsobem nám prošly rukama desítky společností a postupem času jsme se do toho dostali natolik, že jsme si některé firmy, které se nám zdály zajímavé, nechali. Snažili jsme se jim věnovat sami, což byla ze zpětného pohledu chyba.

Proč?

My jsme byli finančníci a v tom jsme byli dobří. Řízení společností vyžaduje každodenní přítomnost a pevný řád. Naproti tomu řízení společností prostřednictvím dozorčích rad je v českých poměrech nemyslitelné. Navíc dobrých manažerů, kteří jsou zároveň odborníky a loajálními zaměstnanci, je úplná hrstka.

Kdy nastal ten zlom, že jste se z finančníka, který chystal firmy pro někoho jiného, stal podnikatelem, který začal sám takovéto firmy vlastnit?

Mně se to zdá jako včera, doba byla strašně rychlá a život byl hektický. Druhá věc, které zpětně lituji, je, že jsem tehdy trávil veškerý čas v práci na úkor vlastní rodiny. Ale zpět k vaší otázce nákupy firem pro jiné subjekty jsme odstartovali v devadesátých letech, postupně jsme si v některých ponechali většinové podíly a tvořily se nemalé zisky.

V holdingu vám začaly přibývat klenoty, jako třeba VOKD, Slezský kámen, Unibon nebo Job Air, které jsou dnes mrtvé…

Ano, jak říkám, byla to chyba, měli jsme zůstat u toho, co jsme dělali dobře. Jsem ale i tak hrdý především na již tolikrát zmiňovaný projekt hangáru na letišti v Mošnově, který je dnes jedním z nejmodernějších opravárenských center v Evropě a jež dává práci více než třem stům vysoce kvalifikovaných lidí. Dále jsem hrdý na obří lakovnu letadel, mnoho bytových i nebytových projektů, za které jsme sklízeli nejen obdiv, ale i různá ocenění, například Stavba roku. V roce 2009, což bylo jen tři roky poté, co jsme se stali vlastníky, se VOKD stala stavební firmou roku, v roce 2008 jsem přebíral cenu Investor roku… To by se už dnes nepovedlo. Tehdy tu ale naštěstí byla podpora na městě i na kraji od lidí, kteří měli chuť dělat věci pro region. A bylo jedno, jestli byli politicky vlevo nebo vpravo.

Jste hrdý na opravnu Job Air, ale možná je to právě ten projekt, který vám zlomil vaz.

U přípravy projektu hangáru jsem se seznámil s náměstkem hejtmana pro dopravu Pavolem Lukšou a náměstkem pro investice Pavlem Drobilem. Oni měli zájem udělat tady na letišti nějaký smysluplný projekt a stejná odezva pak byla i na CzechInvestu, kde viděli, že je to nejlepší projekt, jaký by mohli pomoci realizovat mezi všemi těmi aquaparky a podobnými věcmi. Dodnes se jím chlubí a maketu hangáru vystavují na mezinárodních leteckých výstavách. Od nich jsme tedy dostali slíbenou dotaci, ale to takovým způsobem, že my nejprve všechno zaplatíme, nabereme lidi, začneme opravovat letadla a oni nám pak deset let budou přispívat na provoz.

Takže se vymstilo velké spoléhání na dotace?

My jsme si vzali na hangár úvěr a na provoz kontokorentní úvěr. Nejprve šlo vše dobře, ale pak došlo ke změnám vlády, přišla krize a slibované dotace nebyly naplněny. A my jsme to odnesli, nedodrželi slíbený dotační plán, tím značně zkomplikovali chod celého projektu, na který jsme měli již za velké peníze vyškolené zaměstnance a nasmlouvané zakázky na opravy letadel. Postupně se ukazuje, že kdyby vlastníkem nebyla česká společnost, ale zahraniční, mohl celý projekt dopadnout úplně jinak. My jsme křičeli, ale nebylo to nic platné. Takže ano, asi mi to zlomilo vaz, ale takovéto riziko v počátku nikdo předpokládat nemohl. Stát jen říkal: ano, my víme, že vám máme dát peníze, ale my je nemáme.

Ovlivnilo situaci i to, že jste ztratil politické krytí? Kvůli úzkému propojení se zmíněným Pavlem Drobilem jste si vysloužil přezdívku ostravský „kmotr". Jeho hvězda ale také zhasla po aféře v době, kdy byl ministrem životního prostředí.

To se strašně přeceňovalo. Všichni byli přesvědčeni, že se s Pavlem Drobilem znám od školky, ale my jsme fakt začali spolupracovat, až když byl náměstkem na kraji a řešili jsme Job Air. To, že to nakonec nevyšlo se zmíněnými dotacemi, se stalo ještě v době, kdy byl na vrcholu, a ani on to nebyl schopen řešit. Ale pak, když se změnila politická situace, tak to šlo skutečně zleva doprava bez jakékoliv kontinuity a místo rozjetého projektu se začaly dávat peníze do poplatků ve zdravotnictví.

Nedávno koupil hangár Job Air Technic zbrojař Jaroslav Strnad. Co na to říkáte?

Jsem rád, je to dobře. Samozřejmě bych byl raději, kdyby to bylo pořád moje, ale i tak je to dobré. Beru to za důkaz, že jde o úspěšný projekt, který funguje, protože on tam nechce udělat sklad zeleniny, ale dál opravovat letadla.

Když ještě zůstaneme u tématu letiště, tak je třeba zmínit, že jste provozoval i pravidelné letecké linky do Prahy, Vídně nebo do Mnichova. Ty také žily převážně ze štědrých krajských dotací a dnes už nefungují.

To nám sice všichni vyčítali, ale pokud se nepletu, tak na rozlítání Vídně jsme dostali dotaci kolem 60 milionů korun, ale nikdo už neřekne to bé, že jsme v Mošnově platili stejně vysoké poplatky jako na letištích ve Vídni nebo v Curychu. Takže jen za tu dobu, co jsme lítali, jsme zpět jen na letištních poplatcích zaplatili přes 70 milionů. Také mě obviňovali, že jsem brzdou toho, aby z Mošnova létaly nízkonákladové linky. Ale takový dopravce chtěl ještě větší garance odběru letenek a k tomu nulové letištní poplatky, a to nikdo nechtěl, protože by to sice byla služba lidem v kraji, ale letišti by to nic nepřineslo. V Katovicích to tak ale udělali, že dali dvě miliardy do rozvoje linek, a dnes mají perfektně rozlítané letiště, které mohou z výnosů začít postupně zvelebovat. My jsme tu podporu linkám zastavili, investice šly raději do staveb na letišti v Mošnově, které je teď sice supermoderní, ale nic moc z něj bohužel nelétá.

Podívejme se ještě jiným směrem, na osud dalšího vašeho klenotu stavební firmy VOKD. Proč krachla i ona?

My jsme VOKD koupili od OKD v roce 2006 a v té době to nebyla firma stavební, ale spíš hornická. Stavební divize tam takřka nefungovala a jediné, co jelo, byla příprava pro těžbu uhlí VOKD připravovalo pro OKD sloje a oni nám za to platili. Podle mě už ale tehdy věděli, že těžba jednou skončí, že nás nebudou potřebovat. VOKD byla tehdy zakázkově zcela závislá na mateřské společnosti OKD. Já chtěl rozvíjet spíše stavební činnost, měl jsem připravené projekty k realizaci, nabíral stavaře. Důlní divizi jsem chtěl posléze převést do dceřiné firmy a osamostatnit ji. Chystal jsem reorganizaci firmy, díky které bychom zamezili závislosti na OKD, které nás sice udržovalo v naději, ale bylo jasné, že lepší už to nebude. Prostě se situace kvůli OKD změnila, ale naši pracovníci měli stále stejné platové podmínky jako horníci v OKD. A to nešlo dlouhodobě držet v konkurenci polských firem, které nabízely stejnou činnost, ale jejich zaměstnanci byli placeni vysokými cestovními náhradami, tedy s nízkými odvody vůči státu a bez benefitů vyplývajících z kolektivní smlouvy uzavřené s hornickými odbory.

Proč k reorganizaci VOKD nedošlo?

Reorganizace ztroskotala na tom, že odboráři nebyli schopni přijmout ústupky z kolektivní smlouvy a my nebyli schopni úspornými opatřeními překlenout meziroční ztrátu 24 milionů korun. Kdyby se to tehdy povedlo, VOKD by reorganizaci přežilo.

Nešlo tedy úplně odříznout tu ztrátovou důlní činnost a věnovat se jen té stavební?

Určitě šlo, ale hned v době, kdy jsem do toho nastoupil. Jenže to jsem neudělal, první dva roky to totiž ještě fungovalo a my jsme nabyli falešného dojmu, že to tak bude fungovat věčně. Zároveň jsme v době stavebního boomu rozjeli dobře i stavební divizi a vše vypadalo skvěle. Pak ale přišla krize a nám prostě přestal foukat vítr do plachet.

Podporoval jste i známé sportovní kluby FC Vítkovice a BK Nový Jičín a opět to nedopadlo slavně…

Já jsem jen prodlužoval jejich agonii. Kdybych nevstoupil do basketbalového klubu Nový Jičín nebo do fotbalu ve Vítkovicích, tak by v té době zanikli. Já jsem je držel nad vodou, dokud to šlo. Třeba problém Vítkovic byl v chybějící podpoře města a dalších sponzorů. Když Vítkovice skončily, tak tady brečelo deset tisíc lidí, ale když jsme hráli zápas třeba s Hlučínem, tak na něj přišlo tři sta lidí, a z toho dvě stě bylo z Hlučínska. My jsme celou tu show s ročním rozpočtem skoro dvacet milionů korun dělali pro stovku fanoušků. To je pak pochopitelné, že do toho město nechtělo dávat peníze, když to byla velká částka mířená „jen" na stovku voličů. O to víc raději podporovali Baník, který je s fanouškovskou základnou jinde. To se prostě nedalo dlouhodobě utáhnout, ale kdybych do Vítkovic, ale i Nového Jičína nevstoupil a nedal do toho miliony, tak by ty kluby skončily mnohem dřív.

Jak to máte s podnikáním dnes? Máte ještě vůbec nějaké firmy, které fungují?

Dnes mám spoustu práce s tím, abych řešil likvidace a útlum podnikatelské činnosti a nemálo soudních sporů. Nejsem schopen pracovat ještě na něčem dalším, nějak dál podnikat. Až dořeším všechny problémy, rád budu opět něco pozitivního tvořit. Teď ale mohu maximálně radit těm mladým, co přišli po mně, aby neudělali stejné chyby. Časem si určitě najdu něco, co mě bude naplňovat.

Co byste tedy chtěl dělat? Jaké jsou vaše další podnikatelské plány?

Nepřemýšlím o tom, dokud nebudu mít všechny věci vyřešené. Musím vědět, že má cenu něco znovu budovat. Problém České republiky je závist, lidé nepřejí úspěch druhým a plýtvají energií na „boření cizích komínů".

Uvažujete o trvalém přestěhování do Ameriky, kde v současnosti žijete velkou část roku?

To si nemyslím. Trávím v USA pouze zimní období ze zdravotních důvodů. Jsem těžký astmatik, na druhou stranu jsem stále Ostravák a tím bych rád zůstal. Je fakt, že kolem mého jména se tady točí legendy, spojují se mnou věci, se kterými jsem neměl nikdy nic společného, ale pořád věřím, že se to otočí a čas ukáže, že v mnoha situacích mi bylo křivděno.