Kliknutím zvětšíteKandidovala jste do Senátu s heslem, že chcete vrátit svět do normálu. Co si pod tím představujete?
Žiju na vsi, a tam normální svět pořád ještě existuje. Když jsem během kampaně objížděla vesnice a měla placku s nápisem Jsem normální, místní obyvatelé se usmívali a chtěli ji od mě. Tím chci říct, že normální svět je ten, ve kterém vám stát neříká, jak máte žít, vychovávat děti a co si máte myslet. Jestli chce žít někdo jinak, po svém, zeleně, ať si tak žije. Když někdo nejí maso, tak ať ho nejí, ale ať nám neříká, že ho také nemáme jíst. To je normální.
Z úst renomované právničky to zní zvláštně, protože společnost si vytváří zákony právě proto, aby sama sobě určila nějaké mantinely.
To je zkreslená představa sociálních inženýrů. Právo je nejsilnější nástroj státního násilí. Proto má být používáno jenom pro výjimečné případy, pro regulaci krajní situace, jako jsou kriminální činy. V posledních letech mám pocit, že právem chceme upravit úplně všechno. Politici i někteří legislativci propadají depresi, když vidí nějakou právem zatím neupravenou oblast. Výsledkem jsou úplně zbytečné paragrafy. Například máme zákon o hračkách, který v paragrafu jedna říká, že hračka je předmět určený k hraní, neboli definujeme úplné zbytečnosti. Ba co víc, začínáme upravovat i mezilidské vztahy, které normálně fungují: přátelství, lásku, nenávist. To je holý nesmysl, protože takové právo je v lepším případě k ničemu a v horším vztahy pokřivuje.
Sociální inženýři, velmi často mladí naivní lidé, kteří chtějí měnit svět za pomoci práva, mají pocit, že když se budou přijímat zákony, v nichž se definuje lepší svět, lepším se skutečně stane. Jenže lidé nežijí podle zákonů. Není to tak, že když vyjde sbírka zákonů, lidé si ji přečtou, naučí a podle toho se pak chovají.
Nehledě na to, že za první republiky to byla tenká publikace, v roce 2000 třícentimetrová kniha a nyní má sbírka zhruba deset svazků. Platí tudíž, že nejenom lidé, ale ani žádný právník se v tom není schopen orientovat?
Určitě takového právníka nenajdete. Před třiceti lety jsme všichni odebírali sbírky zákonů jako časopis. Když jednou za měsíc přišel, přečetli jsme si ho, nastudovali a udělali si do našich kodexů poznámky o změnách, které jsme se snažili zapamatovat. Dneska nic podobného nepřipadá v úvahu. Zákony a vyhlášky jsou tak nesrozumitelné, že i právník musí vše přečíst desetkrát, aby to vůbec pochopil. Normální občan naprosto není schopen porozumět tomu, co zákonodárce říká.
Petr Fiala jako lídr koalice Spolu před volbami sliboval, že právní džungli proseká. Byla to splnitelná ambice?
Jedno zadání je zrušit zbytečné nebo zdublované zákony. Máme i předpisy, které jdou proti sobě, takže ať se snažíte jakkoliv, nedokážete se chovat v souladu s právem. Tuto škrtací ambici lze naplnit, pokud by byl čas a někdo se na to soustředil. Druhý úkol je bránit přijímání zbytečných zákonů a regulací. Typickým příkladem jsou předpisy, které nám nařizuje Evropská unie. Připadá mi neuvěřitelné, že si někdo na evropské úrovni klade otázku, kterou oblast ještě nemáme zregulovanou a měli bychom se do ní pustit.
Lze s tím něco dělat, když podle komunitárního práva jsme povinni přijímat evropské normy?
Tak to úplně není. Podle mě nemůžeme alibisticky tvrdit, že musíme přijmout všechno. Příkladem je třeba náhradní mateřství, které zákon neupravuje. Pořád ale vyskakují nápady, že by se mělo regulovat zákonem. Přitom tady neexistuje žádné volání z praxe, aby se to legislativně upravilo. Proč to tedy dělat? Když srovnáme základní právní předpisy, občanský, trestní zákoník a správní předpisy z doby před třiceti lety a dnes, jsou násobně upovídané a složité. Naivkové si neuvědomují, že víc paragrafů je voda na náš mlýn, protože advokáti tak mohou víc využívat různých mezer, duplicit a komplikovaností. Naopak soudci to mají mnohem těžší, protože spisy jsou obsažnější. Když si někdo stěžuje, že soudní spory se protahují, nemohou za to soudci, ale složité právní normy.
Cokoliv tedy přijde z Poslanecké sněmovny do Senátu, podrobíte kritické analýze a budete své kolegy vyzývat, aby se zamysleli, zda takový zákon potřebujeme?
Určitě takovou ambici mám a na každý zákon, který přijde ze Sněmovny, se budu dívat pod úhlem pohledu, jestli je nezbytný, žádoucí, nebo naopak vysoce škodlivý.
Budou vám senátoři naslouchat, když primární rolí zákonodárců je přijímat zákony?
Role zákonodárců je přijímat zákony, které jsou nezbytné pro fungování společnosti, ne ty, které lidem komplikují život.
„Stát se zaměřuje na sčítání ekonomických škod, ale důsledky na duších, které jsou strašné, neřeší.“
Jste zakladatelkou Unie rodinných advokátů, tato oblast práva je vám nejbližší. Kam jsme se posunuli v nejdůležitějším segmentu našich životů?
Rodinné právo sleduji pětatřicet let a posledních dvanáct let se věnuji výlučně jemu. Vidím, že když nefunguje rodina a člověk v ní má problém, zasáhne ho to zásadním způsobem. Nikde nejsou spory tak emocionální jako v rodinném právu. Nic nenaruší všechny vztahy a životní kruhy tak jako rozpad rodiny. S jistotou tvrdím, že nejdůležitější pro jednotlivce, společnost i stát je rodina. Z té jsme všichni vzešli a jsme tím, kým jsme, na základě toho, jaká byla naše původní rodina. Proto mi připadá neuvěřitelné, že stát o rodiny nepečuje a víc je nepodporuje.
Jak by to měl dělat? Nemá je nechat, ať si žijí po svém?
Stát nemá žádnou prorodinnou politiku. Z obavy, aby nebyl nařčen, že někoho diskriminuje, podporuje všechno a všechny. Tím pomáhá vytvářet single lidi, osamocené jednotlivce, samoživitelky. Nepodporuje funkční rodinu. O dobré vztahy a manželství muže a ženy se vůbec nezajímá.
Pokud dáme stranou finanční pomoc typu přídavků na děti, co by měl konkrétně nabízet?
Sleduji vztahové problémy a vidím, jak se vyvíjejí v čase. Před třiceti lety se řešilo, jestli v rodině žije muž alkoholik, který mlátí ženu, nebo zda se rozvést kvůli nevěře. V devadesátých letech nás nejvíc zaměstnávaly situace, kdy jeden z manželů začal podnikat, čímž se partneři odcizili. Pak přišel covid a v něm se paradoxně naprostá většina rodin semkla. Najednou se ukázalo, že jestli někdo drží manžele, děti a seniory pohromadě, jsou to právě funkční rodiny. Většina neřešila vzájemné vztahy soudní cestou. Největší problémy byly při zákazu přejíždění z okresu do okresu, kdy staří rodiče zůstávali bez kontaktu s dětmi.
Daniela Kovářová
Nenaplnily se obavy, že lockdowny podnítí násilí v rodinách?
V době covidu jsem založila se členy Unie rodinných advokátů koroporadnu. Zapojilo se do ní sedm desítek advokátů, psychologů, sociologů, kteří vyřizovali zadarmo online nebo e-mailem dotazy. Přišlo jich víc než deset tisíc. Rodiny si nechávaly poradit a poslouchaly odborníky. Zničující bylo uzavření škol a seniorů v domácnostech nebo domovech důchodců. Dospělí lidé ten rok zvládli, ale děti a senioři dostali obrovskou ránu. Řada starých lidí nám říkala, že riziko nemoci je pro ně menší než devastující důsledek samoty. Rodinní odborníci vědí, že samota je vlastně nemoc, která ničí nejen psychiku, ale i fyzickou stránku člověka. Je neuvěřitelné, že to stát dopustil a nenaslouchal nám, kteří jsme před tímto uzavřením společnosti po první covidové vlně varovali. Děti to nedoženou nikdy.
Opravdu na nich několikaměsíční izolace zanechá až tak hlubokou stopu?
Nepochybně. U dospívajících zaznamenáváme trojnásobný počet pokusů o sebevraždu. Mnohonásobně se zvýšilo předepisování psychofarmak dětem, vidíme ohromné kázeňské problémy ve škole. Když se k tomu přidají negativní důsledky strašení válkou na Ukrajině a příchod dětských ukrajinských uprchlíků, je to šílený koktejl, který mě děsí. Stát se zaměřuje na sčítání ekonomických škod, ale důsledky na duších, které jsou strašné, neřeší.
Co tedy s touto náloží dělat, jak nám všem pomoci?
Řeknu vám to opačně, tedy co stát dělat neměl. Nemělo dojít ke druhému uzavření škol a přechodu na online výuku.
I za cenu většího počtu obětí na životech?
Mně připadá, že dlouhodobější důsledek bude ještě tragičtější. Na tu chybu se nabalují další katastrofy. V energetické krizi vidíme změnu ve sporech, které rodiny řeší. Kolabují z obavy, že nebudou schopny splácet náklady na chod domácnosti. Lidé jsou ustrašení a strach způsobuje tunelové vidění. Pak nejsou schopni řešit ani běžné problémy, které by za normální situace zvládali. Dříve naše kanceláře plnili klienti s právním zadáním. Chtěli řešit rozvod, výživné, střídavou péči, zkrátka konkrétní právní instituty. Advokátům se mnohem lépe dařilo uspokojovat jejich poptávku…
Zatímco teď přicházejí psychicky oslabení lidé, kteří by vedle právníka potřebovali i psychoterapeuta?
To je stále častější jev. Proto Unie rodinných právníků spolupracuje s psychology. Rodinný advokát je tím lepší, čím lepší je terapeut.
Když k vám přijde manželský pár, jemuž někdo z širší rodiny zemřel na covid, dítě se zhoršilo ve škole, oběma hrozí výpověď a teď jim přišla složenka s trojnásobnou zálohou na energie, co jim poradíte?
Mluvíte o páru, ale k nám obvykle chodí jednotlivci, kteří žádají pomoc, neboť už nevědí, jak dál. Mým prvním úkolem je zklidnit emoce, protože v mé kanceláři lidé často pláčou, jsou roztřesení, rozčilují se na celý svět kolem. Teprve pak mohu zjistit, s jakou zakázkou vlastně přicházejí. To není úplně jednoduché, neboť někdy klient slovně říká, že chce rozvod, žalobu na souseda nebo zvýšit výživné, ale byla bych špatnou advokátkou, kdybych bez dalšího rovnou přistoupila k právnímu úkonu.
Není to snad vaše práce?
Klienti jsou právní laici a nedovedou si představit, co rozjedou zahájením soudního řízení. Mým úkolem je proto vysvětlit jim, jaký vliv to bude mít na rodinné vztahy. Třeba pár let po rozvodu přijde maminka a říká, že vše docela klape, tatínek si bere dítě, nejsou mezi nimi spory, ale chtěla by o kousek zvýšit výživné. Neuvědomuje si, že zahájení soudního řízení je válka a může zničit to, co dosud s otcem dítěte fungovalo. Nejen mezi nimi, ale i s prarodiči. Lidé musí vědět, jaké důsledky jejich krok může mít. To se nedá dělat online. Kolegové, kteří si myslí, že za pomoci různých robotických nástrojů a interaktivních dotazníků budou poskytovat právní pomoc, se mýlí. Já nabízím unikátní řešení na klíč každému klientovi a vymýšlím pro něj různé varianty řešení jeho situace.
Vlastně vymýšlíte varianty, jak přijít o práci, protože ideální řešení je dát přednost domluvě před soudní cestou.
Velmi často klientům právní pomoc rozmlouvám. Když totiž zvolí právní cestu, já budu mít práci a klient získá časem rozsudek, ale nepomůže si v rodinných vztazích. Ty nelze vymoci nějakým právním příkazem.
Na rozchody a manželské spory nejvíc doplácejí děti, které se nemohou bránit. Rozvodů ale pořád přibývá, objevuje se fenomén střídavé péče. Co to dělá s dětskou duší?
Dětství není žádná idylická záležitost. Dospívání samo o sobě je pro dětský mozek složité a období adolescence je hormonální výbuch. A když do toho přijde rozpad vztahu mezi rodiči, mladé lidi to velmi zasáhne. Vyrůstá generace dětí, které vůbec nezažily normální rodinu, nikdy neměly tatínka a maminku pohromadě. Je to také křehká generace, protože neprošla pevnou výchovou. Děti přitom potřebují mantinely, a když se jim dá naprostá volnost, je to pro ně zraňující, protože nevědí, kam patří, a horkotěžko to hledají.
Objevují se dva nové fenomény. Prvním jsou patchworkové rodiny. Polovina manželství a dvě třetiny nesezdaných vztahů se rozpadají, ale protože lidé jsou pároví, do tří let si pořídí nového partnera. Většina dětí tak žije v rodinách, kde jsou dohromady moje, tvoje a naše děti. Naprosto běžné je, že dítě od osmi do patnácti let vystřídá několik babiček a dědečků. Tyto změny rodinných vazeb nejsou pro dítě jednoduché. Každá rodina má jiné hodnoty a zvyky, které na sebe mohou narážet. Přitom lidé s odlišnými hodnotami by spolu neměli mít děti, protože se zákonitě pohádají o jejich výchovu.
Jsou odlišné hodnoty a pohled na svět důvodem k hádkám a nepřekonatelným rozporům i napříč generacemi?
To je ten druhý fenomén. Unikátně nové je, že mladí rodiče nechtějí, aby jejich matka a otec hlídali vnoučata kvůli tomu, že se ideově rozcházejí. Jde o antagonistické vztahy, což dříve nebývalo. Nemluvím o jiných názorech na výchovu, to je běžné. Mladí ale respektovali, že u babičky se dělá, jí a věří v něco jiného. Dnes se to řeší zákazy návštěv, protože dítko by mohlo u prarodičů dostat čokoládu, kterou oni doma nejedí. Nebo tam věří v něco, co oni neuznávají, a prarodiče by prý mohli dítě indoktrinovat. Prarodiče na to reagují tak, že chodí k nám a chtějí si styk s dětmi vysoudit. To se dá u soudu zařídit, ale nebude to fungovat. Je to další zásah do rodinných vztahů. Rodina by přitom měla spolupracovat a prarodiče být těmi, kteří pomáhají.
Když se vztahy naruší, mladí zůstanou bez pomoci a obracejí se na stát, aby vlastně nahradil rodinné vazby. Pro stát je to enormně zatěžující a pro společnost nezdravé, protože pomoc se má hledat jako vždycky v minulosti v rodině, která je jakýmsi nárazníkem. Místo aby se rodiny semkly, tak se tříští. To jsou nebezpečné tendence. Stát by o tomto problému měl vědět a měl by finančně, personálně a organizačně podpořit odborníky, kteří ho budou řešit. Sehnat dobrého psychologa, psychiatra, terapeuta trvá měsíce, jenže lidé potřebují akutní krizovou pomoc hned.
„Emancipace přinesla ženám svobodu volby, osamostatnění, neuvěřitelné profesní uplatnění, odpovědnost – a také samotu.“
Naše babičky a prababičky asi neměly vždy šťastná manželství, ale nějak to dokázaly vybalancovat. Proč my ne?
Naučili jsme lidi, že se mezilidské vztahy dají řešit právem, což není pravda. Řada lidí také myslí výhradně na uspokojení svých potřeb v dané chvíli. Velmi jednoduše se boří vztahy a nevede se debata o tom, že nejdůležitější, co máme, jsou právě mezilidské vztahy. Člověk vždycky přežil ve společnosti, nikoliv mimo ni. Jenže dnes je velmi jednoduché se dobrovolně vyobcovat, ze vztahu odejít kvůli sebemenší zámince, pořídit si byt a izolovat se. Pak se setkávám s lidmi, zejména ženami, protože muži sami žít neumí, které podlehly feministickému narativu, že se nemají nechat ničím spoutat. Ve vyšším věku mají všechno, co chtěly, jsou na vrcholu sil, mají vedoucí pozice, jsou manažerkami, ale jsou samy a vadí jim to. Řeší samotu.
Možná i smysl svých životů?
Možná i to, že nechtěly děti, aby mohly dělat kariéru, a odmítaly se omezovat. V některých zemích už začali s fenoménem samoty pracovat, protože je to obrovský problém. Když jste sama a vadí vám to, pak samota zabíjí.
Do jaké míry se na tomto trendu podílí emancipace, což je jinak jev veskrze pozitivní?
Myslím, že dnešní doba a Česká republika je pro ženy nejlepší možná kombinace. Česká žena může být úplně čímkoli, může si o svém životě ve všech ohledech rozhodnout sama, a to je úžasné. Každé rozhodnutí ale obsahuje odpovědnost. Nemůžete mít všechno, což je dobré vědět. Někdy přednáším o tom, že emancipace má své nevýhody. Přinesla ženám svobodu volby, osamostatnění, neuvěřitelné profesní uplatnění, odpovědnost – a také samotu. Nemůžeme to zakrývat a opomíjet zápory. Dnešní doba navíc samotu podporuje online technologiemi. Mobily a e-shopy jsou báječná věc, ale zároveň člověka od společnosti izolují. Když k tomu přidáte vylidňování vesnic a uzavírání lidí do jejich bytečků, kde si objednávají elektronicky oblečení a jídlo, tak se už vůbec nemusejí setkávat. Někdo si třeba myslí, že mladým lidem nevadí, že se fyzicky mezi sebou nesetkávají, ale to je omyl. Fyzický kontakt nic nenahradí, sociální sítě ani chatování. Ve vesnicích mi říkali, že dříve se na zábavách setkávali všichni, staří, mladí, rodiče. To už mnohde vymizelo, a tak se sousedé scházejí v konzumu…
To také skončí, protože ten na podzim kvůli drahým energiím zavře.
Vnímám to jako děsivou věc, protože dnešní doba místa setkávání škrtá a ekonomická krize zavírá to, co ještě zůstalo.
Třeba proto, že stát to vidí jako zbytné záležitosti. Není zásadní chyba, že vládnoucí garnitura neumí určit, co je pro zdraví a možná i přežití společnosti jako celku zásadní, kupříkladu pečování o místa pro setkávání?
Odpovím vlastní pozitivní zkušeností. Objevila jsem během kampaně v jižní části Plzeňska, kde jsou většinou vesnice a vesničky, ostrůvky společenství. Všude jsem identifikovala kousky pospolitosti, protože i když lidem zavřete úplně všechno, začnou se někde scházet, na zahradě, v hasičské zbrojnici, na dvorku. Ve městech to jsou zase malé hospůdky, kde to žije rodinně. Výčepní hosty vítá otázkou, jestli už je noha v pořádku a proč Fanda nebyl minulý čtvrtek na fotbale. I lidé, kteří nemají rodiny, tam nacházejí svoji pospolitost. Úplně stačí, aby to stát neomezoval. Doufám, že už se nikdy nebudou zavírat hospody. Věřím v sílu lidské pospolitosti, kterou všichni intuitivně vyhledáváme.
Daniela Kovářová
- Narodila se 17. listopadu 1964 v Ostravě.
- Vystudovala Právnickou fakultu J. E. Purkyně v Brně.
- Od roku 1990 měla advokátní kancelář v Plzni, specializovanou v oborech trestního, rodinného práva a smluvní agendy.
- Od května 2008 do února 2011 byla ředitelkou Justiční akademie.
- Od května 2009 do července 2010 byla ministryní spravedlnosti nominovanou ODS ve Fischerově úřednické vládě.
- Po odchodu z vlády se věnovala advokátní praxi v oboru rodinné právo. V roce 2018 založila Unii rodinných advokátů.
- Přednáší rodinnou a advokátní problematiku a mezilidské vztahy, publikuje v odborném i populárním tisku. Vydala dvacet knih, mezi nimi i detektivky a romány, poslední letos na podzim s názvem Dobré manželství.
- V září 2022 byla ve druhém kole jako jediná nezávislá kandidátka zvolena senátorkou.
5
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
